Všichni vědí, že cikáni mají blízko k tajemnu. Umí věštit, cítí věci, které jiní nepoznají a rozumějí přírodě. V čem jejich schopnosti tkví? Prozradím vám několik jejich tajemství.

Cikánská tábořiště, plná barev a hlasité hudby bývala kdysi v každém druhém koutu přírody. Orientální krása, kultura a jinakost, jejich styl života a nespoutanost vzbuzovala strach, ale zároveň i zvědavost. Málokdo dokázal tak přesně předpovědět věci budoucí, jako cikánské vědmy pestrobarevně oblečené do sedmi vrstvených sukní. Odkud čerpaly svoje tajemné znalosti, dnes už nikdo neví, ale přesnost jejich věšteb byla neobyčejná. Těžko lze znát všechny taje tohoto národa, ale i dnes se vyplatí vyslyšet poselství jejich tradic a toho, co z nich nás může na něco upozornit. Nemálo znalců romské kultury se i dnes shodne na tom, že romské pověry platí a fungují dodnes.

K čemu slouží cikánské amulety?

Nemalé oblibě se i dnes někde těší romské amulety. Jejich tvorba je svázaná s některými starými tradicemi. Tyto amulety mají nejenom pomáhat při magických rituálech, ale také chránit před neštěstím, nemocemi a v neposlední řadě i před falešnými obviněními. Amulety většinou bývají malé předměty, nejčastěji figurky. Také je nazývají bengíčky, čili ďáblíčky. Bývaly obvykle vytvářeny z vosku a dřívek. Vědmy do nich přidávaly i vlasy člověka, pro něhož byly vytvořeny.  Ze slepičího peří jim umně vytvářely i ocásky. Romové nicméně sami pro sebe využívali talismánky zřídka. Nejčastěji je vytvářejí na zakázku za peníze. Když cikánka vycítila, že na hospodářství, či dům, byla hozena kletba, nebo uhranutí, krávy nedojily, dobytek neprospíval a hynul, obvykle požádala hospodyni o vajíčko, obešla s ním všechny kouty a rozbila jej. Měla takto zrušit uhranutí a zajistit domu zdraví, hojnost a požehnání. V Rusku se tato tradice dodržuje dodnes.

Čeho se také Romové obávali?

Kromě potkání zrzavého člověka bylo špatným znamením pro Romy i soví houkání – symbolu zemřelých. Považují jej za předzvěst smrti. Stejnou symboliku pro ně nese vytí psa, havran, který sedí na střeše domu, či koňské ržaní. Naproti tomu netopýr přináší štěstí a úspěch a věští nadcházející hojné a spokojené období. Dobré časy pro Cikány předpovídá dokonce i nalezení uhynulého a seschlého těla netopýra. Vložili jej do torby, a nosili pro štěstí a hlavně pro přivábení bohatství. Někteří „mumii“ nosívali všude s sebou a často si obmotávali netopýřími křídly i bičíky na popohánění koní.

Na zajištění zdraví a ochranu dětem, šili malé plátěné sáčky, do kterých vkládali kousek železa a mocné ochranné byliny. Amulet věšeli dětem na krk, či vkládali do kolébky. Velmi cenným talismanem byl šátek, kterým se zemřelým vázala brada. Takový šátek chránil majitele před falešnými obviněními a nebezpečím.

Předzvěstí přílivu peněz byl kůň válející se v trávě.

Romové věřili, že zvířata mají svoji duši. Hodně zvířat jim přinášelo štěstí. Pověstná je třeba ještěrka, která probudila spícího cikána, když se k němu plazil had. Ale zabití ještěrky, stejně tak i ptáka mělo přinést hrozbu úmrtí dítěte toho, kdo zvíře zabil. Smůlu přinášelo také zabití hada, před nimiž se ale celé tábořiště chránilo. A jak? Obcházeli jej se zapálenými bylinkami, či s kadidlem. Takto uzavřený magický kruh zároveň bránil své obyvatele i před jinými nezvanými hosty. V cikánském snáři se dočteme o tom, že viděti ve snu hada nosí spory, hádky a problémy. Kdyby snad někdo, nedej Bože zabil žábu, přivolal tím bouře, a vytrvalé deště.

A co se také nemělo, či nesmí, pod hrozbou neštěstí a ztrát?

Pokud někdo zemře, nehodí se hvízdat, ani se prohlížet v zrcadle. Ráno se nemělo vycházet před vůz, či stan, nebo dům s prázdným vědrem v ruce. A pokud už to muselo být, raději obcházeli příbytek zezadu.

Romským dětem se obvykle dávala tři jména, z toho jedno znala pouze matka dítěte. Mělo to tak být na ochranu dítěte před démonickými silami. Věřilo se, že pokud by znaly jméno dítěte, mohly ho spoutat, uvalit na něj šílenství, nebo jiná neštěstí různého druhu. S nebožtíky se chodívala rozloučit celá rodina. Všichni se také kromě rozloučení, omluvili i za veškeré hádky a nedorozumění, která se mezi nimi kdy odehrála. Kdyby tak neučinili, riskovali by, že se duch nebožtíka vrátí a pomstí se jim. Za důležité také považovali nalití vosku do nosu zesnulého. Tím zajišťovali, že do jeho těla nevejde démon a nebude škodit živým.

A jak na uhranutí?

Uhranutí rozpoznaly cikánky podle toho, že postiženého začala náhle bolet hlava. Jemu se pak mělo plivnout nečekaně do tváře tak, aby se lekl. Pokud to nezabralo, používali cikánky ohořelé dřívko, které hodily do vědra s vodou. Když vyplavalo na hladinu, byla to známka toho, že postižený byl uhranut a muselo se jednat. Stačilo dojít na nejbližší křižovatku, otočit se třikrát doleva, poté požádat o zbavení všeho zlého, hodit hrst soli přes levé rameno, symbolicky oprášit ruce s dupáním nohy, odejít a už se neohlížet.

A co říci na závěr?

Romové byli a někde dosud jsou doposud národem velmi spjatým s přírodou. V přírodě nejčastěji konali své obřady a magické rituály. Lesy a háje byly pro ně chrámem božím.  Možná měli odlišné pojetí světa. Jestli věříme, či nevěříme v jejich poznatky a tradice, vždy je dobré pokusit se porozumět alespoň střípkům jiné kultury, zvláště potom takové, která do jisté míry nějak ovlivňuje i tu naší.

 S láskou, Helen Stanku

Autorka článku: Helen Stanku http://www.dobrakartarka.cz/

Pocházím ze starobylého rodu, ve kterém nebyla nouze o kartářky, mágy a vědmy. Z rodiny kde se dědí řemeslo, ale především otevřená 7. a 6. čakra. S kartami je dobré se spřátelit. Karty potom oplácejí s láskou a ukazují okolnosti, které se později stanou. „Karty reagují na mne, na moje podvědomí a na energii člověka, jemuž vykládám. Tyto energie jsou proměnlivé, jako všechno kolem nás. Žádný výklad není zbytečný.