Přestala jsem je hrát.

Ale trvalo mi to. Nemyslete si, nebylo to hned. Asi sedm let od doby, kdy jsem si uvědomila, že vina nebo pocit méněcennosti jsou jen hry, které hrají lidé, kteří mezi sebou mají určitou dohodu. Tato dohoda je o tom, že když vám někdo řekne, že za moc nestojíte, tak vy mu to uvěříte a pak se cítíte poškozeni, méněcenní, ne dost dobří.

Tuto hru rozehrávají lidé, kteří se sami cítí méněcenní, a proto se potřebují neustále krýt, aby na jejich méněcennost nikdo nepřišel. Musí budit dojem, že jsou silní a mají převahu nad ostatními. Tuto převahu jim zajišťují často peníze nebo společenský status, či politická moc. Převahu však také mohou pociťovat lidé díky intelektu, znalostem, kráse, nebo prostě jen díky pocitu, že na to mají právo.

Hra na vinu je účinnou taktikou, jak získat zdroj energie z druhého člověka. Vzbuzováním nepříjemných pocitů v druhých lidech naplňujeme nepsanou dohodu o tom, že nám odevzdávají svoji moc nad sebou a tím získáváme pocit moci a převahy.

To však funguje pouze u jedinců, kteří na tyto nevědomé dohody přistoupí. U některých přírodních národů takové dohody například neexistují, a proto si lidé navzájem energii dávají, nikoliv však berou.

V naší společnosti je to běžná praxe a vyvoláváním pocitů viny se trénujeme už od malička. Stačí nahodit správný tón a nevinná věta:
„Jak to, že jsi dostala trojku z matiky?“ vyvolá v dítku pocit, že pokud se nebude více učit, jeho hodnota je ztracená.

A takto si navzájem hrajeme mezi sebou a naplňujeme nepsané dohody, že když nebudeme mamince třikrát týdně volat a poslouchat její stížnosti, tak nejsme správní lidé, když nebudeme nosit podpatky, nebudeme přitažlivou ženou, když nebudeme podlézat šéfovi, tak nás vyhodí.

Pocit méněcennosti je možné vyvolat pouze v člověku, který tento vzorec přijal ve svém rodinném prostředí jako dědictví po předcích, nebo získal ve školním vzdělávacím systému či od svých spolužáků. Člověk, který byl vychováván milujícími rodiči v lásce bez podmínek, takové vzorce mít nebude. Ale ruku na srdce, znáte někoho takového?

Jak tedy přestat být obětí pocitů méněcennosti?

U mě to byl dlouhodobý proces, který ovšem nastartovalo moje uvědomění a pevné rozhodnutí s tímto vzorcem v sobě skoncovat. Potom následuje trénink v nastavování vlastních hranic a vymezování prostoru, ve kterém nenecháme manipulátory ze svého okolí na sebe působit. Velmi podstatnou částí je práce se svým stínem, kdy je třeba v sobě pocity viny oživit, prožít a přijmout. Právě proto, že strach z těchto pocitů způsobuje to, že se před nimi snažíme utéct, a tak děláme kompromisy sami se sebou, a to vede jen k pocitům marnosti a utrpení.

Když si vědomě dovolíme vstoupit do těchto pocitů, prožijeme si nepříjemné chvilky se svojí vinou a méněcenností. Tím však nabudeme zkušenost, že jsou to jen pocity, které ve skutečnosti nic neznamenají. Prostě se s nimi seznámíme natolik, že zjistíme, že tyto pocity nám nezpůsobí společenský úpadek, ani ztrátu rodiny, či dobrých přátel. Naopak, když se pustíme do takového procesu, opustí nás lidé, kteří nám odsávali naši energii. Proto když nemáme strach přijmout pocity viny nebo méněcennosti, zjistíme, že se nemáme ve skutečnosti čeho bát.

Když tyto pocity v sobě vědomě prožijeme a procítíme, velmi zeslábnou, až téměř zmizí.

A pak se můžeme rozhodnout, že tyto hry s ostatními lidmi hrát zkrátka nebudeme. Že když nás někdo kritizuje, je to čistě jeho osobní věc, jeho projekce, jeho filtr informací, skrze které poznává svět. S námi to nemá nic společného. Kdybyste se zeptali stovky lidí, jak by vás popsali, zjistíte, že každý člověk vás stejně vnímá trochu jinak a úplně jiným způsobem, než vnímáte vy sami sebe. Proto na tom nezáleží.

Nejvíce energie v našem životě nám odebírá to, že řešíme, jak nás vnímají ostatní. Ten, kdo má podprahově pozornost zaměřenou na svém okolí, je nejvíce vyčerpaný a unavený životem.

Pouze člověk, který svým vědomím spočívá ve svém středu, zdroji, se může cítit autentický a naplněný sám sebou. Takový člověk nemá potřebu nikomu energii krást, ani se nechat okrádat. Ví, že pocity viny se ho nemohou dotknout, protože ve zdroji žádná vina neexistuje. Je to jen hra. Hra pro méněcenné lidi, kteří nedorostli v dospělé jedince. Tito lidé necítí zodpovědnost sami za sebe, a proto ji nechávají na svém okolí, aby určovalo, jestli jsou dostatečně vážení, nebo znevážení.

Nikdo z nás nemusí tyto hry hrát. Záleží jen na míře našeho uvědomění a ochotě k tomu, abychom si přiznali své stinné a slabé stránky. Vystoupit z těchto vzorců můžeme pouze za předpokladu, že dobře známe sami sebe a že jsme ochotní převzít zodpovědnost za své rozhodování, myšlenky, pocity a činy.

Autorka článku: Radka Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/

Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií. 
Vystudovala jsem gymnázium, pracovala jako vychovatelka na ZŠ pro neslyšící, poté jsem se vydala na 4 letou pouť po jižní Evropě, kde jsem objevovala svůj vnitřní svět na odlehlých místech ve spojení s přírodou. 
Meditace, výklad snů a práce s tarotovými symboly pomohly k prohloubení mojí intuice a sebepoznání. Absolvovala jsem řadu kurzů osobního rozvoje (např. kurz komunikace s 
R. Telvákovou, kurzy dr. Savčenka, holistické workshopy s D. Cadenazzim) a otevřela si v Brně svoji praxi osobního poradenství a scenar terapie. 

V Brně jsem také navštěvovala kurzy tantry pro ženy a vedla ženské kruhy. 
Se svým přítelem pořádám v ČR i na Slovensku přednášky a semináře na téma partnerské vztahy a komunikace. Věnuji se tématům emocí, závislostí, strachu, viny, lásky, oběti.
Pomáhám lidem hledat nová řešení a úhly pohledu v různých životních situacích. 

Mám schopnost nahlížet pod povrch a pojmenovat skryté souvislosti. 
Své klienty vedu do hloubky, do oblasti prožívání emocí a těla, kde díky vědomé přítomnosti dochází k uvolnění zablokovaných pocitů a vzpomínek a k jejich transformaci. Mým cílem je vést klienty k vědomému životu v přítomnosti a vnitřní svobodě. 
Baví mě objevování souvislostí mezi vnitřním světem lidské mysli a vnější realitou. 
Miluji zpěv a hraní na hudební nástroje, 
tanec, malování a přírodu. 
Společně s přáteli žijeme na středním Slovensku uprostřed přírody, v komunitě zaměřené na rozvoj vědomí. 
Hraji a zpívám v hudebním seskupení Tóny Brány.