Dokonalý člověk v dokonalém světě - tak by se dala popsat reklama, útočící na naše smysly ze všech stran. Z materiálního hlediska- velký dům s autem a bazénem, krásnou ženou, úspěšným mužem a zářícími dětmi.

V duchovním a ezo rybníčku na nás útočí pocit, že existují lidé, kteří 24hodin denně prožívají přívaly závratné extáze s jasnozřivými vizemi a vševědoucí guruové vás během víkendové meditace navždy vysvobodí ze spárů utrpení hmotného světa.

V prvním případě je dokonalost orientována na fyzický aspekt- tedy tělo a materiální zabezpečení.

Z důvodu absence schopnosti hlubšího prožívání a spojení se zdrojem si lidé budují kolem sebe svět, který má kompenzovat nevědomý a hluboký pocit frustrace z nedostatku kontaktu s vlastní duší.

Tito lidé směřují k povrchnosti a hromadí kolem sebe materiální spoušť, jen aby překryli pocit bolesti z odtržení a izolace od vlastního nitra. Čím více peněz, domů, milenek, plastických operací a falešných úsměvů, tím více bolesti v duši.

V druhém případě falešné vzory těch, kteří už k dokonalosti dospěli na vnitřní úrovni. Mají velký dar léčit minulé životy, vidí vaši budoucnost a chanelují zprávy z vesmírných světů.
Jsou nad vámi, protože oni vědí, co máte dělat.
Také neprožívají bolest a frustraci, protože žijí jen od pasu nahoru.

Touha po vlastní dokonalosti je pro mnohé lidi hnacím motorem jejich životů, avšak právě díky tomu, že si svou motivaci neuvědomují, padají do pasti neustálých pokusů o změnu.

Touha po dokonalosti je velikou frustrací, protože nemůže být nikdy uspokojená, pramení totiž z nepřijetí situace takové jaké je a uznání její celistvosti.

Někdo změny orientuje na vnější svět, vzhled, peníze, počet titulů, někdo zase usiluje o dokonalost uvnitř.
Stále na sobě pracuje, snažíc se být lepším člověkem, opomíjejíc, že je obklopen línými a neschopnými lidmi, které by stačilo vykázat do patřičných mezí.
Touha po dokonalosti patří mezi nejvíce frustrující pocity, protože nemůže být nikdy skutečně naplněná.

V obou případech tu máme popírání bolesti a strachu.
Existenční strach se nás dotýká, dokud máme fyzická těla.
Patří totiž k výbavě našich instinktů a je nedílnou součástí každého živočicha, zrozeného ve hmotném světě.
Přirozeností lidské mysli je hledat řešení na každou situaci a dospět tak k pocitu dokonalého bezpečí.
A protože naše mysl není schopná se smířit s pocity stálého ohrožení, nachází východisko ve vytváření iluzorního světa, ve kterém žádné nebezpečí nehrozí, kde je vše dokonalé a pod kontrolou.

Mysl kontroluje vše.

Kontroluje náš vzhled i vzhled lidí kolem nás, kontroluje naše pocity, aby se bolest nestala příliš nesnesitelnou, kontroluje vlastní myšlenky a ihned je buď zavrhuje, kritizuje, nebo je považuje za jediné správné.
Mysl kontroluje i chování partnera, jestli mu nechodí často smsky, kontroluje to, jestli se na nás dívá dost lidí, když máme na sobě ty nové šaty, kontroluje děti, aby nebyly moc hlučné, sousedy, aby se moc nechlubili, minulost, aby bylo jasné, že za nic nemůžeme, situaci ve světě, aby bylo si na co stěžovat.

Ženy pak zejména kontrolují životy svých bližních, aby se nevymkly jejich představám o tom, jak má vše být.

Muži kontrolují svůj pocit méněcennosti, aby bylo stále co ukazovat a dokazovat ženám to, že to mají pod kontrolou.

A pak se nám to jednoho dne začne pomaličku hroutit.
Přijde malá krize, pak větší. Hádky, nemoci, rozvod, vyhazov z práce, pocit vyhoření a nic nedává smysl.
Napětí, hněv, obviňování, smutek, pláč, zhroucení, po dlouhém čase přijetí a nakonec prozření, integrace, růst a moudrost.

Obranné mechanismy se dávají na ústup, protože touha duše po životě je větší, než strach z bolesti.
Člověk začíná vidět, že touha po dokonalosti je ve své podstatě touhou po splynutí s božským zdrojem.

Avšak božský zdroj naší jedinečné síly se nachází pod nánosy potlačené bolesti a vytěsněných obranných mechanismů.
Proto, pokud máte pocit, že padáte do propasti a nevidíte nic, než větší a hustší tmu, nemusí to nutně znamenat, že jste zabloudili. Pokud tento proces provází pocity hlubšího uvědomění a občasné nadechnutí nad hladinou, jste správně.

Jen se učíte zorientovat ve vlastních stínech.

A protože stíny, i ty kolektivní, byly celé věky vytěsněné, může nám pár let trvat, než se přes ně prokoušeme a přijmeme vlastní zranitelnost a zodpovědnost za své prožívání.
Do té doby si můžeme pamatovat, že dokonalost neexistuje.

Dokonalost je konec vývoje.

Ten, kdo necítí bolest, ještě nic nepochopil.

Vědomý člověk se pouze staví ke své bolesti jinak, než z pozice oběti.

Všichni spějeme k jediné zkušenosti mnoha cestami, ale naše prožitky jsou velice podobné.

Nikdo z nás nechce trpět.

A všichni si přejeme být šťastní.

Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/

Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií.