V našich individuálních životech jsme přes různé situace vedeni jít do svého středu, do neutrality. Tam je ta naše síla, naše moc, tam jsme tvůrci a nikoliv oběti. A právě všude tam, kde ve svém středu nejsme, oscilujeme kolem jednoho či druhého extrému (jsme v jedné či druhé polaritě), všude tam jsme v odporu - ve stavu oběti a o sílu přicházíme.

Avšak ať už jedna či druhá polarita – naprosto navenek jinak vypadající postoj, přístup, z toho vyššího pohledu je obojí stejné. Jelikož obojí polaritní přístup vytváří odpor. A za každým odporem se skrývá náš strach. Naše energie tím odchází a podporuje v našem životě danou destrukci, jelikož neustále podporujeme naše destruktivní nastavení, ze kterého ta naše polarita, to vymezování pochází.

Uvedu příklady z individuálek, které vedu, pro snazší uchopení.

Rodiče mají dvě děti. Třeba kluky. Na obě děti praktikují direktivní výchovu, děti mají samý zákaz, nic nesmí. Jedno dítě v dospělosti, jen co to bude možné, od své původní rodiny odejde a nejlépe hodně daleko. Ve svém osobním životě se nebude schopno vázat, usadit, založit rodinu. Druhé dítě naopak zůstane co nejblíž rodičům, bude plnit i v dospělosti jejich pokyny, zůstane v jejich područí. Častým projevem pak je, že nebude schopno se od nich odtrhnout a buď rovněž bude mít problém mít svoji vlastní rodinu, nebo ji mít bude, avšak bude tam aplikovat stejnou dominantnost, jakou zažilo, nebo bude to on, kdo bude mít dirigentskou partnerku atd. Oba tak rozdílné životy, jsou jen rozdílným projevem té samé nepřijaté minulosti, projevem odporu, nerovnováhy. Jen jeden před tím utekl (zdánlivě) a druhý se tomu podvolil.

Nebo jiný příklad. Dvě dcery vyrůstají v rodině, ve které je velmi špatná finanční situace a neustálý strach z toho, jak se vše poplatí. Jedna dcera se stane navenek velmi úspěšnou, v práci od rána do večera, vydělává hromadu peněz, které investuje do realit atd. Avšak jaksi její osobní život pokulhává. Navíc byť má mnoho hmotného, je zajištěná, má pořád strach z nedostatku a tento strach ji tlačí neustále hromadit, nakládat na sebe stále více práce atd. Druhá dcera je naopak rovněž ve finanční nouzi, jako byli její rodiče, není navenek úspěšná a je závislá na manželovi atd. Oba tak rozdílné životy jsou však krajním projevem toho samého – neuzdraveného strachu z nedostatku a tak vytváření odporu vůči tomu.

Ta zmíněná rovnováha (neutralita) vůbec neznamená, že s něčím musíme souhlasit, že budeme vše pasivně přijímat ve smyslu obětních beránků a vše omlouvat, vůbec! Můžete si uvědomovat, že to není v pořádku, můžete s tím nesouhlasit, avšak rozdíl je v tom, jak to máte uvnitř. Máte u toho, co se vám nelíbí, v sobě klid, mír, bezpečí, neutralitu vůči té situaci či těm dotčeným? Nebo tam máte zlost, vztek, úzkost či jiné podoby rozrušení?

Tam, kde nás něco vnitřně rozrušuje, tam máme vnitřní „práci“. Jinými slovy, když nás něco vnitřně rozrušuje, nemůže za to dotyčný či dotyčná situace. Je to něco nepřijatého v nás, nějaká minulá zkušenost, kterou dosud odmítáme. Ta situace či ten dotyčný nám ji pouze aktivovali. Nezpůsobuje nám bolest dotyčný či ta situace, to my sami svým odporem (nepřijetím)!

Tyto lekce se doteď z velké části děly pouze v rámci individuálních životů každého z nás, avšak většina v tom nebyla a dosud není vědomá. A doslova se roztrhl pytel z konfrontacemi s těmito našimi nepřijatými částmi prostřednictvím situací vně zejména u těch, kteří se začali probouzet před lety, kteří již dříve nastoupili intenzivní cestu k sobě. Tito lidé v těch různých nepříjemných situacích jsou již více vědomí, více schopni introspekce a tak i více schopni v situacích a lidech vidět kousky sebe samých a zkouší jít do vnitřního klidu, zkouší přetavit odpor v přijetí (osvobodit se z destruktivních nastavení). Jelikož již vědí, mají prožito, že vše, co vnímají venku, a jak to vnímají, jsou oni sami. Avšak je tu stále moře těch (většina), kteří ty nepříjemné situace žijí více v roli oběti a tedy si zamezují přístup k informacím o nich samých a nejen o nich, které k nim prostřednictvím těch situací přicházejí. A tak pořád odmítají sami sebe, aniž by tušili, čímž si do života nepřináší nic dobrého. A kolektivně je to vidět na celospolečenském dění.

To, co se teď děje v roce 2020 a 2021, celospolečensky není nic jiného než zviditelnění odporu (destruktivních nastavení) uvnitř nás všech. Z pohledu ze shora, z nadhledu můžeme krásně vidět jak na tom jako lidstvo jsme. Kolik těch destruktivních nastavení v sobě ještě stále neseme, jak každý individuálně tak i jako celek. Odpor není totiž nic jiného než projev destruktivního nastavení v nás. Jinými slovy odpor není nic jiného než zviditelnění našich dosud nepřijatých minulých zkušeností a jejich neustálé odmítání. Což neznamená, že musíme souhlasit s nějakou naší minulostí, že se nám musí líbit, ale to, že si prožijeme zcela neutrálně, že i toto jsme prožili, že i toto je naší součástí, že i toto jsme my, nebo že i toto jsme třeba činili, že i toto je našim prvkem, byť se nám nelíbí.

Zkusím vysvětlit.

Vnímám, že jako společnost jsme se začali většinově postupně rozdělovat na dva krajní tábory. Většina lidí osciluje kolem jedné barikády. V jedné krajní poloze jsou lidé, kteří již skoro rok jsou opravdu jen doma. I v přírodě, kde není vidět široko daleko nikoho, se chrání, mají velký strach. Neustále sledují čísla a jsou velmi vystrašeni, velmi silně se jich daná situace emočně dotýká. Tito lidé často se velmi kriticky dívají na ty, kteří nemají něco na puse, na ty, kteří jsou naštvaní za zavedená opatření atd. Tyto lidi velmi rozrušuje nejen samotná situace, ale i ti, kteří se nechtějí podvolit všeobecných pokynům atd. A toto rozrušení ještě živí tím, že to mají neustále puštěné a nepřetržitě sledují vývoj a pak ještě to dál rozvádějí a zase se tím emočně rozrušují při debatách s podobně smýšlejícími.

Pak je druhá strana barikády. Na ni jsou lidé, kteří třeba i odmítají nošení něčeho na puse, kritizují daná opatření, zpochybňují existenci daného aktuálního celospolečenského tématu atd. Lidé na této straně barikády si možná myslí, že jsou nad tím, že jsou ti vědomější, ti osvícenější, ti, jež neovládá strach.

Já na to mám jiný pohled.

Tato druhá posledně zmíněná strana barikády rovněž činí odpor - má strach, kterému podléhá. Lidé na této druhé straně rovněž uvnitř sebe mají rozrušení – vůči systému, vůči lidem, kteří jsou na opačné straně spektra.

Podle mě jsme to kolektivně jako společnost vůbec nepochopili! Je to veliký chyták! A důsledkem je stále vyhrocenější situace vně.

Od počátku roku 2020 jsme se velmi výrazně, ještě více než předtím, rozdělili na dva tábory. Avšak je jedno jestli jeden či dva tábory, jelikož ze všech lidí těch dvou barikád jde jejich cenná energie pryč a živí se jí právě ta destrukce – živí se tím to, co by již chtěli změnit, zlepšit, ať už jsou na jedné či druhé straně. Navíc oproti jaru 2020, kdy lidé měli taky strach (odpor), ale drželi více pohromadě, nyní se jen rozdělili, strach zůstal na obou stranách a naopak ještě více zesílil v důsledku boje s druhou názorovou stranou, což znamená, že lidé na jedné či druhé straně jen ještě více vyhazují svoji cennou energii a podporují destrukci.

Z pohledu ze shora obě ty strany jsou stejné, jelikož ať už je to černé či bílé, z obou těch stran se line odpor (předně uvnitř těch lidí) a tím se jen podporuje to destruktivní vně.

A odpor může být jak neprojevený (pouze uvnitř nás), tak i projevený v podobě vyřčeného odsouzení, kritiky, atd.

Co vlastně dělají oba tábory? - lidé, kteří oscilují v blízkosti jednoho či druhého tábora? Povyšují a ponižují. Přeceňují a zlehčují.

Na tomto můžeme krásně vidět, jaký v sobě kdo z nás má ještě odpor. Jinými slovy, jaké množství destruktivních nastavení máme v sobě. A to se neprojevuje v našem životě jen v rovině této celospolečenské tématiky, ale tato naše vyhraněnost (povyšování a ponižování) - nadvláda ega prostupuje všechny oblasti našeho života.

Ta strana lidí, kteří se velmi bojí, ať už o sebe či o své blízké, a daný strach je paralyzoval, kteří jsou schopni udělat cokoliv, podřídit se čemukoliv, se dotkli svého strachu ze smrti. Popřípadě pokud nemají ani tak strach o sebe, ale o své blízké, tak strachu ze samoty. A v podhoubí strachu ze samoty je rovněž strach ze smrti, jelikož být sám znamenalo zejména v dřívějších dobách být odtržen od informací a to dříve znamenalo ohrožení. A mnozí to mají zakódováno ve svých buňkách po předcích a z jiných životů.

Ta druhá strana, která je na opačné straně spektra, která popírá existenci dané situace, že se skutečně v nějaké realitě, která je tu na Zemi, toto nachází, kteří se vysmívají těm, co tu ustrašenou realitu žijí, jsou překvapivě rovněž ve strachu – ve strachu ze ztráty svobody, ve strachu z útlaku. Což na té hlubší rovině rovněž znamená strach ze smrti.

Nebo ještě jinak. Když byste nebyli na jedné či druhé straně, když byste nebyli v extrému (v nerovnováze = nepřijetí), pak byste neměli potřebu kritizovat opačná stanoviska, pohoršovat se nad nimi, zesměšňovat je, zlehčovat či jinak jim dávat pozornost. Jelikož jedině když my sami se nacházíme v černobílém a tedy omezeném vidění, jsme v odporu, pak jsme v nerovnováze, bez své síly, a ponižujeme a povyšujeme. A nic tímto přístupem nevyřešíme. Jenom tím podporujeme to, co nechceme žít. Tak to platí v individuálních životech každého z nás a i celospolečensky.

Vše, čemu dáváme pozornost, to roste. A co dělají lidé na jedné či druhé straně barikády? Dávají pozornost tomu, co už nechtějí, aby tu bylo. Jen ta energie lidí z každé té strany má opačnou polaritu. Avšak to je jedno, jelikož nezaleží, v jakém směru ta energie jde, jestli zleva nebo zprava, ale to, jakou kvalitu má. Odpor je nízká energie, tou se nic nezmění!

Lidé na obou stranách jsou v oběti. Stejně jako je ve stavu oběti nejen oběť šikany, násilí, ale i pachatel. Stejně jako je ve stavu oběti nejen muž podpantoflák či muž, na něhož je fixovaná matka, ale i daná dirigentská partnerka a i ta matka. Jelikož byť tak navenek rozdílné projevy, pochází u všech z jejich odporu - neuzdravené (nepřijaté) bolestivé minulosti. A ta minulost může být natolik potlačená, že si ji nemusí vůbec pamatovat, avšak to, že v nich je a je nepřijatá, jim prozrazuje jejich vnitřní rozrušení a i vnější chování – hra na nadvládu a bezmoc.

Avšak my se máme posunout do role tvůrce! To je naše moc! A máme ji každý jeden z nás. My máme zjistit, jakou máme moc, v čem leží naše moc. A v tom nám nesmírně pomáhá daná celospolečenská situace. A všechny ty strachy, ať už strach ze samoty, z opuštění, izolace, nesvobody, z útlaku a na hlubší rovině toho všeho strach ze smrti, které se tímto napříč lidmi v různých intenzitách a formách vyvolaly, vlastně pomáhají zrychleně a davově z nás lidí odtéct všechny ty emoce spojené s minulostí, kdy jsme se ocitali v situacích, kdy jsme se těchto strachů dotkli. Takto to však odplavává velmi pomalu. Jelikož to sice odtýká, ta nějaká minulost se námi přijímá, avšak jsme v tom nevědomí, takže to jde po malých kouskách. Pak i vnější situace se proměňuje velmi pomalu.

My to však můžeme velmi urychlit. Je to na nás! A čím? Tím, že v tom budeme vědomější - že vystoupíme z role oběti v podobě jedné či druhé strany a vstoupíme do role tvůrce, kdy nebudeme ani povyšovat ani ponižovat, situaci přijmeme jako realitu, která tu jako jedna z mnoha je, a tím přijetím si umožníme svoji pozornost v plné síle zaměřit na to, jak jinak chceme žít. S vědomím tohoto, že v každém jednom z nás odplavávají ty potlačené emoce, že tím přijímáme stále více tu nepřijatou (potlačenou) zkušenost, se nám bude snáze dařit zůstat ve svém středu, neutralitě a nebýt ani na jedné straně. Což již samo toto uvědomění tomu pomáhá, že odpor mizí. Namísto toho máme svoji pozornost směřovat směrem, jakým chceme žít. A v rámci možností činit kroky.

A co tedy dělat dál?!

Předně, každý jeden z nás se zkusme obrátit k sobě, dovnitř. Přestaňme svoji tvořivou sílu vyhazovat z okna tím, že se budeme zaměřovat na ty jiné venku. To je útěk od sebe! To jsme nic nepochopili, a to ať už jsme zastánci jedné či druhé strany. Jelikož když jsme na jedné a druhé straně, děláme to samé, obracíme se ven, místo abychom řešili sebe. My můžeme totiž řešit jedině sebe a teprve tím, že vyřešíme sebe, tím se změní i venek.

Vnější dění ani nepovyšujme ani neponižujme. Na Zemi žijeme v mnoha realitách. V každém okamžiku jsme v takové realitě, která odpovídá tomu, co vyzařujeme. Je skutečností, že někoho skutečně to, co tu po celé Zemi probíhá, ohrozilo na životě nebo že dokonce někdo tímto způsobem odešel. Popírat to, je vlastně nepřijímání jedné úrovně reality, která na Zemi je. Jsme v odporu. Avšak jedině přijetím, připuštěním si, uznáním, že je tu realita, ve které to existuje, si svoji sílu bereme zpět, přestáváme svoji energií živit tu realitu, kterou odmítáme, a tu energii pak můžeme teprve pak nasměrovat ve směru toho, co chceme vytvořit. Avšak bez předchozího přijetí, uznání toho, že to tady existuje, si nemůžeme zvolit, že my v té realitě nebudeme. Když to odmítáme, odmítáme uznat, že někoho se to skutečně týká, ať už se „jen“ strachuje či skutečně on či někdo z rodiny si s tím prožil své, pak nic nového, než toto, co odmítáme, nepodporujeme. Jelikož nás to téma neustále rozrušuje, odebírá nám energii, a i když se v tom tématu snažíme tvořit, orientovat jinam, nejsme u toho tvoření toho jiného přítomní, jelikož naše myšlenky a prožívání jsou pořád v tom, co nechceme. Jelikož když jsme to neuznali, nepřijali, pak při vytváření toho nového se neubráníme odporu.

Celá situace je darem – vylézá z nás všech odpor, který je schovaný ve všech našich destruktivních nastaveních. A destruktivní nastavení vychází ze strachu. To, jak je na tom celý svět, jednotlivé oblasti, můžeme krásně vidět na množství odporu, potlačeného strachu vylézajícího na povrch v podobě vyhrocení dané ne-moci a vyhrocení ostatních témat s tím spojených. Ale není to přesné, jelikož ve vyšším záměru se nějaká oblast čistí rychleji než druhá. A tak jen z toho, že někde je to aktuálně horší, někde lepší nelze určit, kde je více odporu. Jelikož tam, kde je to aktuálně horší, možná jen aktuálně probíhá intenzivnější čistění (vyplavávání odporu). A je to pozitivní, jelikož odplavávají emoce velmi mnohdy hluboko schované, dlouho potlačované a to napříč celým světem. Z mého pohledu dochází k léčení, uzdravování. A to při vší úctě k lidem z obou barikád.

Ale my v tom můžeme být aktivní, dokonce bych řekla, že bychom měli být. Toto celé je nejenom samovolné čistění – vyplavování odporu v různých podobách a skrytého v nás pod mnoha destruktivními nastaveními. Toto celé je ale i výzva a současně příležitost (záleží, z jaké roviny vědomí se na to díváme), abychom si uvědomili, prožili, jakou máme sílu. Každý jeden z nás.

Ta naše síla leží v našich myšlenkách, emocích, přítomném okamžiku a v našem fyzickém těle, přes které konáme.

Namísto hledání viníka vně se prosím zkusme každý obrátit dovnitř sebe. Vystupme z role oběti v podobě jedné či druhé barikády a vstupme do role tvůrce. Tvůrce si uvědomuje, že vše, co vidí v situacích a lidech kolem sebe je on sám. Už jen toto, když si to v každé situaci, která nás rozruší, uvědomíme, vystupujeme z role oběti, bereme si otěže svého života zpět do svých rukou, přestáváme krmit destrukci (to, co nechceme) svojí energií. A už jen tímto uvědoměním zcela přirozeně opouštíme černobílé vidění, již nemáme odpor. Přebíráme odpovědnost za sebe. A snáze se nám daří v životě již neskákat na ta destruktivní nastavení.

Po tomto uvědomění stále cítíme ty nepříjemné emoce, avšak už jakoby zdáli, už se s nimi totiž neztotožňujeme. Doporučuji je prodýchat, nechat je odplavit. Po chvíli, pár minutách byste měli cítit úlevu v těle. Najednou ty nepříjemné emoce se po chvíli změní ve vnitřní radost, vděčnost.

Toto je jedem z mnoha způsobů, který funguje mě, jak plně prožít emoce – nechat je plně projít, aniž bych je potlačila a současně si s nimi dál netvořit destrukci. Jelikož tím uvědoměním, že je to o mě a ne o té situaci či člověku, který mi tu emoci zprostředkoval, já na tu emoci již nelepím svůj stav oběti, stávám se pozorovatelem.

Avšak k tomu, aby se ve společnosti neobjevovala destrukce v podobě všech možných dramat, je třeba, abychom na úrovni svých individuálních životů, každý jeden z nás, uviděli, pojmenovali co nejvíce svých destruktivní nastavení, kterými si přitahujeme ty situace a lidi, kteří nás rozrušují, a uznali, že i toto v sobě máme, že i toto jsme my, jedna naše rovina bytí. Tím najdeme ten kořínek, který pak vytrháváme spolu s tím, jak už takto informovaní v jednotlivých situacích jasně vidíme, s kým máme tu čest, a již se tomu destruktivnímu nepodřizujeme a nejednáme dle toho.

Možná se může zdát, že v naší zemi je to celospolečenské téma aktuálně celé nějak horší než v jiných. Možná ne nadarmo jsme Slované. Možná je čas, kdy si máme uvědomit, jakou moc máme ve slovech. A nejen v těch vyslovených, ale i v těch pronesených v duchu. A čím se řídí ta naše slova? Našim vnitřním nastavením. A jsme opět u přeměny našich destruktivních nastavení v konstruktivní. Jsme opět u našeho vnitřního světa, ze kterého teprve vše viditelné povstává.

Možná bychom každý jeden z nás měl přestat utíkat od sebe, hledat viníka vně, a uvědomit svoji odpovědnost za to celé. Jelikož celospolečenské dění jen odráží vnitřní svět (všechna nastavení) nás všech. A celospolečenské dění se může tak jedině proměnit tím, že každý jeden z nás něco objeví prostřednictvím toho, co se mu nelíbí vně, v sobě, nějaké své stinné prvky, ty si uvědomí, připustí, že ano, i toto k němu patří (prožije), což mu pak usnadní jednat jinak. To je podle mě to, co se po nás všech chce. Ne ven obracet pozornost, ale dovnitř – objevovat sám sebe, své potlačené prvky v jiných venku, uvědomovat si, že vše, čeho si všímám, byť se mi to nelíbí, jsem já, nějaký můj prvek, prožít si to a dál jednat jinak – nikoliv již pod nadvládou daného skrytého destruktivního nastavení v sobě. To se mimo jiné děje na mnoha terapiích a i u mě na individuálkách. Jedině tímto přístupem, že se obrátíme dovnitř, skutečně změníme celospolečenskou situaci. Pak v nás bude totiž stále méně odporu, budeme ve své síle. Budeme i nadále vyjadřovat svůj pohled, řídit se nařízeními, avšak jako pozorovatel – s vědomím toho, z jakých všech strachů toto pramení, ale už se tím nenecháme strhnout, uvnitř nás zůstává klid, mír, jsme nad tím. A spíše se díváme ve směru toho, co chceme vytvářet, jak chceme žít a tam směřujeme pozornost, to po krůčkách, v rámci možností tvoříme.

Je velký rozdíl, když vyjádříme svůj názor, ale uvnitř nás je klid, mír a když vyjádříme názor a uvnitř nás je vnitřní neklid (odpor). Jakmile je uvnitř nás rozrušení, byť to můžeme myslet jakkoliv dobře, krmíme zase jen tu destrukci, nic víc. Teď jsme opravdu životem nuceni davově se obrátit dovnitř, konečně přestat před sebou utíkat tím, že budeme povyšovat a ponižovat, že budeme hledat viníky venku. Cítím ohromný potenciál pro nás všechny v tomto – ohromnou sílu, kterou tím v sobě objevíme.

Zkuste si to doma ve svých vlastních rodinách. Když partner udělá něco, co vás rozruší, naštve, s čím nesouhlasíte, vám samozřejmě najedou ty nepříjemné emoce. Ať už ve vztahu k partnerovi uděláte cokoliv, většinou to činíte ve stavu daného rozrušení. Což samozřejmě nic nevyřeší, což každý známe. Zkuste to jinak. Nejdřív si uvnitř sebe obnovte klid. Postarejte se o to, abyste vůči partnerovi nebo té situaci necítili nepříjemné emoce (to neznamená potlačit emoce). Může pomoci to uvědomění, že když mě partner rozrušil, byť on si tím řeší své, já v těch místech mám práci, zabrnkalo to na něco mého, co nemám přijaté a hlavně tu situaci bych v životě neměla, takového partnera bych neměla, když by to nerezonovalo s něčím uvnitř mě, s něčím destruktivním. Takže to, že to aktuálně žiji, je jenom moje odpovědnost, nemůže za to nikdo jiný než já sama. Již tímto uvědoměním opouštíte černobílé vidění, přestáváte hrát oběť a vstupujete do své síly. A v tomto stavu vaše reakce na daného partnera bude zcela jiná. Třeba i použijete stejná slova, ale bude v nich jiná energie, anebo uděláte úplně něco jiného. A partner jasně pocítí, že je něco jinak, že už na vás nemůže, pocítí vaši sílu, byť tomu nebude rozumět. A celá situace se promění, ať už tím, že partner k vám začne chovat větší úctu nebo tím, že z vašeho života odejde a přijde nový, který k vám tu větší úctu bude schopen chovat.

A to je ono. Víte, kdy ta žena bude žít ve vztahu něco jiného, než žije? Kdy se to změní? Kdy bude mít partnera, který se k ní bude chovat více s úctou, v něžnosti, odpovědnosti atd? Ne když změní partnera, aniž by změnila cokoliv uvnitř sebe. Ale právě tím, že objeví to destruktivní nastavení uvnitř sebe, které ji tuto zkušenost přitáhlo.

Ale jsem si jistá, že jste tyto zázraky ve svém životě již mnohokrát zažili. Jen jste si to třeba nedali do těchto souvislostí. To vy jste to změnili, svoji změnou přístupu, z destrukce na konstrukci, přesunem z role oběti do role tvůrce. A to se nyní po nás všech chce davově. Obrátit se k sobě, ke svému vnitřnímu a až následně vnějšímu životu.

A ten dopad, ta míra, s jakou věci měníme a ovlivňujeme, když konáme bez odporu a s odporem, je naprosto nesrovnatelná. Navíc velice často v tom stavu bez odporu, přijetí (což neznamená souhlas) často máme chuť udělat něco úplně jiného než ve stavu odporu, rozrušení.

A možná k tomu jsme my Slované nyní vyzváni. Možná jsme připraveni změnit realitu bez boje, agrese, manipulace, pouhou změnou vnitřního nastavení, kdy se z odporu přesuneme do přijetí a z toho místa budeme teprve konat. Avšak pokud budeme chtít v tomto stavu konat aktivně, pak to bude bez jakéhokoliv boje, manipulace či jiné formy agrese, jelikož my budeme konat ve stavu, kdy vůči dané situaci či lidem, kteří jsou toho součástí, nebudeme mít žádné nepříjemné emoce.

To je naše síla, to je moc nás všech. A vnímám to jako velký chyták obracet svoji pozornost na dění vně, tam to skutečně trvale nevyřešíme. Byť je to velmi lákavé. Vyhazujeme tím energii na nějaké řešení, avšak to řešení se nalézá uvnitř nás – v postupné přeměně našich destruktivních nastavení v konstruktivní, v přeměně našeho odporu v přijetí. A teprve z prostoru přijetí můžeme skutečně konat ve své síle.

A možná jako Slované máme toto dokázat jako první v masovém měřítku. Nejen to praktikovat jako hrstka probuzených jednotlivců ve svých vlastních životech, ale nově již většinově, a tím změnit danou vyhrocenou společenskou situaci. Ne nadarmo se v této době na území naší země inkarnovalo mnoho starých duší s ohromnou vnitřní silou, kterou jim propůjčuje jejich moudrost nabitá napříč mnoha zkušenostmi. Ne nadarmo jsou již v této době více či méně probuzeni, neboť jako lidé byli během posledních několika let vymrštěni na intenzivní cestu k sobě samým a již tak vědomě nějakou dobu kultivují svůj vnitřní svět. A tito lidé mají ohromný dosah, probouzí další a další. Jelikož toto obrácení se dovnitř, tuto introspekci má nyní dokázat většina z nás, čímž docílíme změnu v naší společnosti. A možná tím pak budeme inspirovat celý svět, jelikož dokážeme něco tak viditelného, tak přelomového, ale bez ničeho výrazně viditelného vně, co bychom k tomu výsledku použili.

S láskou Peťa

Autorka:  Mgr. Ing. Petra Jelínková

Zdroj: www.jinypristup.cz

Pomáhám ženám a mužům, aby si změnili jejich vnitřní svět a tím si zkvalitnili a usnadnili svůj život. To je v pozadí individuálek, které vedu, knížek, Klubové sekce, online přednášek a článků, které píši. Během individuálek u některých na ten vnitřní svět jdeme přes mysl, u jiných přes emoce nebo kombinací obojího. Mysl a emoce jsou však propojené, a tak změnou jednoho měníme i druhé. Při kultivaci mysli pomáhám lidem uvidět se v lidech a situacích, které mají ve svém životě, a pojmenovat tak nastavení, kterými si brání žít to, co by rádi. Při kultivaci emocí si lidé na individuálce trénují přetavení nepříjemných emocí v emoce radosti, vděčnosti a plnosti. Tím mění pohled na tu situaci, aniž by museli znát podhoubí, a daná situace se tím mění. Život je snadný. My si ho komplikujeme tím, že do přítomnosti neustále taháme minulost."

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.