Tak a je to tu zase, po roce a pár měsících jsem na stejném místě na dovolené a opět mám inspiraci pro napsání pár řádků, minule na téma Proč je důležité odpočívat, dnes na téma odepírání.

Na dovolenou se asi jako většina z vás těším už od vteřiny, kdy z ní odjíždím. Předtím šlo o Svatební cestu, kterou jsme dostali jako dar, a když jsem odjížděl, nemohl jsem se dočkat toho, až se sem vrátím. Na začátek září, jsme si naplánovali dovolenou, protože s naší vytížeností, jsme jí velice potřebovali. Dali jsme před jízdou zkontrolovat auto a ejhle, oprava za 30 tisíc. Bylo to ovšem k dobru, protože bez toho zjištění, je více než pravděpodobné, že bychom se při cestě k moři nebo dříve či později v České Republice vybourali. Proto děkujeme všem bytostem, které nás navedli na opravu auta. Ale v reálném hmotném světě se stalo, že v rámci finančních záležitostí, byla naše dovolená ohrožena. Ještě pár dní před odjezdem, jsme nevěděli, jestli budeme moci jet. Tak jsme zabojovali. Jak říká Ava, jako za komunistů jsme si sbalili jídlo, konzervy a naplánovali úspornou dovolenou. Proběhla tam i myšlenka, že bychom dovolenou zkrátili ze 12ti dnů třeba na 8 nebo 9. Zajímavé je, že jsme ani jeden déle jak na 12 dní na dovolené v dospělosti nebyli a to mě štvalo. Co v nás je za program, který nám nedovolí odpočívat 12 dní? Co v nás způsobuje, že celý rok dřeme, a když si chceme jet odpočinout, věci se tak zkomplikují, že sami ani nevíme, jestli pojedeme? Nakonec jsme zmobilizovali síly a odjeli. Teď jsme tady plní vděčnosti a radosti, natáčíme a přemýšlíme. Já přemýšlím nad tématem odepírání, protože to bylo to, co mě donutilo zabojovat a jet. Neodpírat si. Přestat si konečně odepírat.

Co to vlastně odepírání je?

Nedovoluji si a nedávám si, co bych měl a co bych chtěl. Omezuji se na základě určitých kritérií. Raději udělám to, co nechci, protože to tak bude lepší. Ale pro koho? Pro mě určitě ne. Odepírání může být také projevem ustupování lidem a situacím. Dobře to znají třeba matky, které se omezují a ustupují dětem. Výsledkem je většinou vyčerpání, deprese a nespokojenost.

Odepírání většinou vytváří opačný efekt a to, že to co si odepíráme, chceme ještě víc, a tudíž to nakonec stejně uděláme, ale disharmonicky. Znáte třeba, když si chcete dát něco sladkého, ale odepřete si to, protože si myslíte, že to neudělá dobře vaší postavě. Pak na to myslíte celý den a pod tíhou a tlakem si to nakonec dáte v 1 ráno a cítíte to krásné uspokojení, následované výčitky a sliby sobě samému, že už to znovu neuděláte? Co je lepší? Dát si to hned odpoledne a cítit se dobře, nebo se celý den trápit, pak si to stejně dát ale cítit se hůř? Důležité je taky si uvědomit, proč po tom toužíme a hlavně, proč si to odepíráme. Může za to věta stará 20 let, kdy nám tatínek řekl, že vypadáme tlustě? Nebo někdo, kdo se nám kdysi líbil a řekl, že nejsme jeho typ? Jedovaté uštěpačné poznámky rodiny či závistivých přátel? Jak se říká, lepší si dát nezdravou věc s chutí, než zdravou s odporem. A to je vlastně jen jídlo. Co pak zážitky, věci, emoce? Odepíráte si emoce? Jsem smutný, nebo smutná, ale nemůžu to dát najevo, protože mám být silná žena nebo muž? Jsem naštvaný, naštvaná, ale rodiče byli velmi vzteklí a já nechci být jako oni.

To vše se někam ukládá a to vše se stejně vyprojektuje ven, ale bez našeho vědomí nebo naší kontroly a větší silou. Jsme jako tlakový hrnec, ve kterém se vaří naše emoce. Můžeme se snažit držet poklici, jak moc chceme, ale stejně to vždy někde ujde. A v nejhorším případě to vybouchne. Jiná věc je, když něco chceme a zadlužíme se kvůli tomu a přinese nám to problémy. Vždy je důležité si uvědomit k čemu a proč tu věc tak nutně potřebujeme. Je to na základě závisti? Že soused to má a my ne? Nebo je to něco co bytostně chceme a toužíme po tom, ale nevíme, co tomu řekne rodina nebo okolí?

Já chtěl vždy tetování, ale jen pomyšlení nad odsudky rodiny mi bránili v tom si ho jít nechat udělat. I když jsem našel vnitřní sílu a nechal se tetovat, při návštěvě rodiny jsem to tajil tričkem. Až jsem si řekl, no a co? Jsem přeci dospělý. Vyslechl jsem si pár poznámek, ale bylo mi to jedno. Je to moje věc, po které jsem toužil a pohledy a odsudky cizích lidí mě nedefinují. Na to je vždy důležité myslet. Důležité je vždy to, co chci já a co si myslím já. Buď můžu přijmout cizí myšlenky a názory, nebo si stát za svým. Neodepírat si to, co skutečně chci. Zasáhl mě příběh z jedné přednášky, kterou jsem natáčel. Někomu zemřela babička, a když šli vyklízet její věci, našli tam zabalené šaty. To měla babička na zvláštní příležitost. O chvilku později našli staré archivní víno. To si babička chtěla otevřít až ve zvláštní příležitost. Jenže babička dříve umřela, než nějaká podle ní zvláštní příležitost přišla. Nečekejme a užívejme si tady a teď. Odepírání je jen oddalování toho, co skutečně chceme a než k tomu dojdeme, může být třeba už pozdě. Nenechme se omezovat lidmi a událostmi, a pokud něco skutečně chcete, jděte si za tím. Samozřejmě je důležité jít si za svým za předpokladu, že tím neubližujete ostatním lidem, nebo to není na úkor ostatních lidí.  Život je plný úžasných věcí, a jestli je prožijeme, nebo po nich budeme jen toužit, je jen a jen na nás.

 Autor článku : Ondřej Rimmer Brož  Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.