Vše přes den probíhalo v poklidu, v noci se mi zdálo, jak mi vyčítá jedna žena...

Co mi z toho vyplývá? Jednak způsob, jakým to dělala,ačkoliv jsem nic neprovedla, mi připadal stejně nesmyslný, jako se na mě veskutečnosti křičelo a hubovalo v době, kdy jsem chodila na základku. Ani tehdy, ani dnes vlastně úplně nechápu, proč to všechno... pro to, jaká jsem anebo že vůbec jsem?

Tak mi z toho plyne obrázek toho konstruktu, ze kterého se postupně vymaňuji, osvobozuji. A pomoc lidí blízkých v mém okolí mi rozhodně přijde vhod!

Je to ta neutěšená bolest z odmítnutí a pohrdáním mou existencí. A když o té bolesti začnu povídat, tvrdí mi okolí, že si vymýšlím,že nemám starosti, že jsem naivní, rozmazlená, nemám soudnost a různé tyhle typické odsuny skutečných pocitů, pod nimiž je udusaná ta láska, která je vytahována k projevům, aktivním činům díky tomu, že mám krystalické tělo(teď krásně nabité). Je to láska, která dělá první krok ve stmelování lidí, láska, která už nechce čekat, až mně jako osobu někdo někam pozve, nebo čeká a váhá (váhat a čekat už nechce), jestli je někde mezi lidmi vítaná a pochybuje,jestli tito jsou opravdu přátelé a jestli mě jako osobu mezi sebe chtějí! Je to ta láska a tvořivost, která překonává omezení pochyb, jestli výkon nebo podání bude dost dobré nebo více či méně nedokonalé, proto už nehodlám zůstávat je tak bez věcí, jaké prostě dělám ráda, i když dopadají nedokonale. Ne proto, abych si musela vyslechnout, jak je zase to či ono špatně, že teda nemám soudnost a proč to vůbec dělám, když to neumím.

Něco povím! Každý ten "blbý" pokus o něco, nese výsledek vždy o trochu lepší, než pokus předchozí! Už nehodlám nedělat nic jen proto,abych nemusela se dopouštět nedokonalostí, chyb, a náhodou tak něco nepokazila!

Stále ty činnosti budu mít ráda. Tolik k těm shazovačům sebevědomí, kteří mají potřebu kázat o soudnosti. A to je vzkaz dnešní mládeži, pokud nadále projektujete mezi sebou takové soudy. S láskou pravím J Ať Vás ani nenapadne se navzájem napadat a trápit se. Ubíráte tím na kvalitě času vašeho života, kdy každý život je z principu věc posvátná a nádherná.

Láska, která už nechce pochybovat. Ta, která jde a dá dárky jen tak. Nemusí být něčí narozeniny, je to ten druh, co vyrábí příležitosti ke sblížení. Ta, která nečeká, jestli mi někdo nabídne tykání, abych i já si mohla dovolit tykat tomu dotyčnému též (a jakože upřímně tenhle krok vpřed vítám!).

Přes jakékoliv společenské etiky, jestli jsem mladší/starší (Achjo, zase kalendářní věk, pozemšťané, jak chudé toto je! A spolu s tím prohlídky u doktora po určitém uplynutí času v kalendáři namísto soustředěného pozorování vašeho těla, stres navíc, jak chudé toto je!)

Takže spolu s vysílanou láskou již nalaďuji, aby tyhle kroky vycházely. Teď jsem v mezistavu, kdy potřebuji, aby vycházely.

Protože je to zpětný chod v minulém utvrzování se ve sledu událostí, hromadou sebepřesvědčení, v silném omylu, že mi to lidé okolo nedají, že mě vždycky odmítnou (protože jsem přeci něco míň než oni) a jenom kvůli nim tohle trápení bylo. Nevěděla jsem ani, jestli mám nárok to změnit. A jelikož a naštěstí se časy mění - vidím dnes, jak účinná je (sebe)vědomá volba. Takže si nenechávám druhými říkat cokoliv negativního a co by mělo posilovat pole "usmívající deprese", kdy se navenek neděje nic, a proto okolí to nechápe, vždyť přeci žádné potíže a starosti nemám! Na co si naříkám?! (to mi vyčítala ta žena ve snu) Ale vnitřně dochází k užírání se tím smutkem z onoho "nikdo mě nechce".

Dál je tam: Když projevím lásku až moc nebo radost v příliš velké míře, je to na lidi tak průrazné, že to neunesou, nezvládnou takový energetický tok, přinejmenším mají co dělat. Proto se nezdržuji nikde dlouho, abych Vás, lidičky, nepřepálila. Chvilku je to zdravé, a pak hned raději "ťuknout" jinam. A zde chybí ten pocit uvelebení se a pocit bezpečí mezi lidmi. To, co vysílám, se mi vrací. Ani tak ne zcela. Trochu se to pozmění, avšak ta změna bývá nekonstruktivní. Vyšlu tyhle vysoké vibrace, psi se na mě rozštěkají (když jsem smutná, jsou zticha). Vyšlu je a lidi to zneklidní, pak se mi vrací tahle změněná energie ve formě neklidu, neporozumění, nezřídka velké únavy.

Ano, po kontaktu se mnou je dobré chvíli nedělat nic, odpočívat a kdo dovede, tak ať si přeladí na to, co dělá rád, tím se dobře uzemní. Lidem energii přeci nejdu brát, ale pořád dávám a modlím se za rovnováhu, aby to bylo přirozené a nedocházelo k nepříjemnostem a omylům, jejichž výsledkem je tohle užírání se. Z toho, že jsem něco přehnala. Bylo to krásné, jenže já to přehnala!

Potom před lidmi jen utíkám, nedovolí mi to s nimi být v onom stavu odpočinkovém. Je to těmi energiemi. Tvrdila mi to i spolubydlící na kolejích, před kterou jsem utíkala stejně. Že prý "jsem jako
někdo potetovaný, čímž odrazuji druhé." Proto mě těší na jednu stranu, že ti, kdo by zneužívali mé (zdánlivé) zranitelnosti, se mě bojí a naopak ti, kteří potřebují podporu a energetickou vzpruhu (ve jménu lásky, radosti), se naopak odhodlají ke mně přijít a říct: "Mám potíže, mám taky problémy, neboj, je to normální a - nebojím se Tě. Mám Tě taky rád/a."

Svítá mi na lepší časy. Protože nyní se mi vyjevuje, že takové stavy, že to se mnou nejde vydržet, mívají jedinci, kteří se rozhodli setrvávat ve starých energiích soutěžení, porovnávání kvality osobnosti/morálky a já nevím čeho ještě. Ti, kdož se odhodlají vyvíjet se k navyšování frekvencí spolu v čase jejich působení, jsou pro mě možností přátelství, které někam posune, něco sdílí a dává.

Děkuji těm, kteří seodhodlali nenechat sebe (i navzájem) v šedivosti dnešních mezilidskýchvztahů a jednají tak, aby je obohatili a posílili.

Více zde: https://farhamandala.webnode.cz/news/co-vytahnul-uplnek/

Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/