Na úvod je podstatné říct, jaké jevy to mají být a s čím je dnes lidi spojují. Pokud někdo zažívá stavy, kdy vidí duchy nebo jemnohmotné bytosti či astrálně cestuje (mezi bděním a spánkem opouští hmotné tělo), tak se stále nabízí otázka, jestli je takový jedinec, který to zažívá, normální.

Co je to normální? Většinové? Pak v tomto hledisku ta normálnost neexistuje a vše podléhá principům vývoje a změn.

Para – normal = ze španělštiny „Pro normální“. V tom významu vidím hloubku. Mozek tyhle výlety z těla a setkávání s různými úrovněmi realit/dimenzí podniká v duchu jeho obnovy, rekalibrace a regenerace. Taktéž se tím osvěžuje psychika. Bez toho svět a život bývá přeci velmi ochuzený. Dává to inspiraci, umožňuje paradoxně si cenit víc toho všedního, obyčejného. Jinak dost často je den po dni také jednotvárný a to se příliš neslučuje v dlouhodobém hledisku s duševním zdravím. Takže zažíváme paranormální jevy, aby se mozek a naše psychika udržely ve zdravém = normálním stavu. Zdraví = normální, nikoliv nemoc. Zdraví = spokojenost, radost, klid, láska. Když akutně tyto hodnoty chybí ve 3D realitě, že jich moc nebývá, tak co udělá vědomý člověk? Vystoupá výše a tam si dá ty krásné, pokojné a láskyplné okamžiky skrze meditaci například.

Má-li mozek vybudované nervové spoje pro taková napojení se na vyšší dimenze, pak se to děje téměř automaticky, se svolením a v souladu s Vyšším Já. A v období stresovém a vytíženém je pak pravděpodobnost cesty téměř jistá. Mozek má zkrátka tu Vesmírem danou moudrost, jak sebe udržet v kondici a vyživovat ducha a srdce. A naopak – srdce potřebuje být s cévním systémem v pohodě, aby měl mozek správnou výživu (kyslíkem a minerály z krve) a mohl fungovat. V okamžiku smrti, též bylo dokázáno, se snaží zachovat informaci světelné úrovně = duše = která ladí s psychickým nastavením daného člověka. Připravit se na smrt nikdy úplně nelze, avšak vyladit se k jejímu přijetí, až přijde, tak tam je ideální úplně vypojit strachy, že budu souzen/a, naopak posilovat přesvědčení, že budu obejmut/a láskyplným světlem vyšších dimenzí a pokojně plynu Vesmírem.

Dále se mozek snaží uchovat genetickou informaci na světelné úrovni a je posledním orgánem v těle, který během smrti vypoví činnost. Jestliže se to podaří, pak se stává, že si člověk v dalších inkarnacích pamatuje vlastní přechody duše mezi smrtí a zrozením či některé související minulé životy. Protože má probuzenou a otevřenou část genetického kódu, který je obecně brán jako spící neaktivní „odpad“.

Neodpírejte si paranormální jevy jako mimotělní zážitky a setkání s bytostmi jemnohmotnými. Má to pádný účel, proč se to děje, už jen proto, že se vyvíjíte. A ještě něco k těm strachům – jestli se obáváte, že se napojujete a dostáváte informace od temných, pak už prosím, nastal čas s tímto přestat. Hrát na dobro a zlo neuzdraví polaritu jako nedílnou součást života a jeho poznávání. Tyto polarity jsou napříč věků stále velmi neutěšené.

A proto uzdravit je spočívá alespoň v prvním kroku – nechat proudit důvěru v nejlepší obecné dobro (sloučením toho pohledu, co je dobré a zlé, kdy zmizí stav souzení), i když to zavání slepou vírou, a připomíná to trochu můj – avšak geniálně fungující! – postup, jak nemít trému při prezentaci před stovkami lidí. Zapomenu, že mě budou soudit. Řeknu si záměr, s jakým jsem přišla = ukázat informace, na tom není nic ke studu. Informace poslouží tomu, kdo je ochotný s nimi pracovat a je připravený je přijmout. Víc neřeším.

Takže při přechodu duše mezi vtěleným (životem) a nevtěleným (smrtí) se držím toho, že jdu přijmout světelný tok, který tolik již nyní miluji. A na nějaké souzení nehraju, už jsem zapomněla.

Dopřejte si taktéž zapomenout, je v tom boží milost.

Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/