Bývaly časy, kdy mě trápily vztahy v rodině a nepochopení, jaké střídalo kritiku a kritika zase nepochopení. Motala jsem se v kruhu, dokud jsem si nezvolila suverénní rozhodnutí bez přijímání dilemat „A co když to není správně“. Polemika v mysli, jestli to teď mám či nemám správně v sobě a v životě – nechala jsem ji zemřít. Rozhodla jsem se ji podrobit té smrti.

A proč? Protože se mě otčím tehdy ptal, co chci dělat za práci, bylo mi jasné, že v tomhle světě určitě jen tak neklapne to vysněné, to mnou definované, co bych si představovala, neboť to ani neexistuje. Navíc, pořád tu byl cítit vliv, jestli natrefím na správné lidi, dobrou firmu, společnost, která se vůbec nebude mít potřebu rýpat v mém osobním nastavení a dle toho rozhodne, zda mi někdo zvenku dá palec nahoru nebo dolů. Odmítla jsem se tomu podrobovat. Stejně jako jsem si připadala mentálně stará na dělání zkoušek během studia, neboť to zase směřovalo k tomu, zda mi někdo dá palec nahoru nebo dolů, nehledě na to, jak se snažím a zda se snažím. V tomhle světě to tak nechodí, že by hodnocení odpovídalo skutečnému vynaložení úsilí nebo někde ani na výsledku nezáleží či to neodpovídá kvalitě.

Dost řečí bylo o naivitě. Já si volně volím kapku naivity ve smyslu použití naivity jako nástroje pro tvorbu radosti, lehkosti ze života a šíření tohoto náboje.

Vše je o rozhodnutí, o volbě. A já nechtěla dávat definici, podobu toho, jak bude vypadat přesně má práce, mé povolání, jaké mě bude naplňovat, a budu se v něm cítit pokojně. Ani by mě nenapadlo říct tátovi, že a jestli vůbec budu vědec, technolog, technik či uklízečka. Ani jedno z toho prostě vzhledem k ekonomické krizi tehdy v roce 2008 a krizi na trhu práce o dva roky později jasné být ani nemohlo.

Oni to neumí za Vás říct, ani škola ani rodiče, zda najdete práci a jestli bude odpovídat Vašim volbám, ladění, rozhodnutí, aby Vám práce sedla na povahu a Vaše mentální i psychické kapacity. (Směřováno zejména na ročníky čerstvých dvacetiletých a sotva osmnáctiletých). Uznejte, že to sami nyní nevíte, jestli v otázce budoucnosti spatřujete nejistotu a otazníky. Pak nezbývá nic jiného, než se rozhodnout pro otevřené oči a přizpůsobení stylu života TADY a TEĎ. Zapomeňte na poučky a soudy toho, že ještě prokristepána, nejste vdané/ženatí a nemáte rodinu. Napřed je to hledání vlastního místa, upevňování pozice, tedy bydlení a profesní naplnění, nemusí z toho hned být vrchol a to nejlepší na první dobrou. Přijměte také to, že napoprvé, ani napodruhé se nemusíte trefit a poznáte, že to, co jste si celou dobu říkali, že bude Vaše vysněné, zas tak dobře nefunguje či Vám to vůbec nesedí!

Dokud nezkusíte, nevíte, protože tohle ZKUSIT TO s sebou nese poznání Vás samých, opravdové poznání, zda ten malý kluk/ nebo holka, který chtěl být policajt/návrhářka se cítí/necítí spokojený, když se to projeví jako vrátný (bezpečnostní technik)/malířka či kadeřnice, která je raději více s lidmi. A zrovna v místě Vašeho bydliště je po těchto lidech velká poptávka.

Ale hlavně, nečekejte, že za Vás cestičku uhladí rodiče nebo známí – nevím, jestli to mí rodiče zkoušeli, ale tak, abych to neviděla. Především jsem jim to odmítla dovolit, aby mi pomáhali, potřebujete odhodlání dělat věci sami za sebe, zase na druhou stranu se naučit poznat chvíle, kdy je skutečně potřeba si říct o radu, o pomoc a dovolit si požádat o ni. Protože, později, když se ohlédnete, pak více zkušeností a možná komplikovanější minulost, kterou jste ale přežili a nějak zvládli, Vám naopak se zúročí sebevědomím a silou. Znám i ty jedince, jací se mi zpětně snaží říct, že jsem to dle jejich pohledu nebo skrze pohledu jejich toho, co vlastně nepochopili, vyvodili z toho, že mám strašné potíže dneska, tak do mě cpou rady a vsugerovávají (snaží se o to) mi pocit malosti, nemožnosti něco dělat a že je pořád něco nademnou a já nemám možnost to změnit. Když to uznám a otevřu si odkaz psychologie kolem charakteru, otevřu se opět a znovu světu minulosti, která mi již neslouží, nic mi nedá, naopak dovolím tomu, aby mě to zase stahovalo do světa dilemat, pochyb o sobě, vlastní hodnotě, síle, dobrotě a jiných vlastností, jak sebe vidím a odmítám se vidět jinak, jak mi to někteří negativní jedinci zkouší podat, co si libují ve „tvrdé pravdě bez milosti“ a absolutní reálnosti, pravdě, nejobjektivnější pravdě a hlavně tam nesmí být stopa naivity, jinak jsem OUT.

Odmítla a učinila jsem rozhodnutí nehrát tyhle hry na pravdy a lepší pravdy, tyhle hry na osud a poddání se nějaké „danosti“, vůbec ne v případech, kdy mi ji předkládá člověk. Platí pouze danost, které to dovolím, neboť to uvnitř sebe tak cítím. Jedině tu respektuji, protože ji mohu směřovat jako formu energie. A nenutí mě do boje a nezkouší mě to stáhnout do válčení a hádání se s osudem, do soudů.

Vše pochází z rozhodnutí. Buď si můžu říct, že mám volnou cestu bez podmínek nebo je tu bez-polaritní stav (bod nula), kdy není nic dobré ani špatné, kdy se to stává prázdným pojmem a jdu volně dál, nebo přijmu polaritu dobro-zlo, tak tedy ale zase platí přísloví o dvou vlcích – hodném a zlém. Vítězí ten vlk, kterého krmíš.

Učinila jsem rozhodnutí zářit bez ohledu na to, že si někdo libuje označovat mě jako naivku, esoterní cosi, co neumí myslet, nebo si libuje v soudech na základě velmi povrchních informací, nebo že vůbec nemám na to dělat to, co dělám, když jsem měla takovou minulost, jakou jsem měla, a je to bráno, jako kdybych takhle mizerně na tom byla i dnes(!) Ale je to minulost, a co bych tedy měla dělat, kdyby nebylo co předávat, kdybych těmi zkušenostmi neprošla? Nic. A vždy bude platit, že pomoct můžu jen tomu, kdo se rozhodl si nechat pomoct a sám taky podnikl aktivní kroky se sebou hnout.

Je totiž rozdíl mezi tím, že udělám kroky, pak se něco zvrtne, ale nevzdám to a vytrvám anebo hned jdu obviňovat toho, u koho jsem pomoc hledal/a, že to selhává, že to nefunguje a vinit ho z toho, že mi dal blbý nástroj, blbou techniku, co rozhodně na mě nezabírá a ten „pomahač“ má spasitelský komplex a sám má nějaký problém (jo potíže máme skoro všichni a pořád, záleží, jak s tím naložíme a jak si dovolíme náš stav věcí odlehčit namísto volby se v tom utopit). Pak následují ty soudy, že určitě má problémy až na půdu. A zase výmluva, že ten „pomahač“ mu/jí udělal hůř.

Lepší než řešit nevděk někoho zvenku je dobré se na to vykašlat, a radí se tu, jak se v podstatě vykašlat na něj/ně/ni, to je jedno. Rada, která by mi byla platná před deseti lety, a čeká se, že ještě teď se v tom budu dalších deset let plácat. Nebudu, protože vím za sebe suverénně jistě, že se v tom neplácám a nikdo mi nebude vemlouvat, že mám to špatné, že mám problémy, když nejlépe sama za sebe vím, co vím.

Učiňte rozhodnutí – ideálně jako první – Poznávat sebe samých. Ať Vám později nikdo nemůže aplikovat jeho negativní psychologický postoj a tím Vás shodit zpět do hnoje, protože se bude snažit, abyste hráli jeho hru na to, že svět je jen špatný a že Vy se určitě pletete a máte mít ty věci uvnitř Vás jinak. Ono mu to zafunguje a Vy spadnete, pokud si nejste jistí uvnitř sebe a nestojíte si za sebou a Vaší vnitřní radostí, září, láskou. Kašlete na obvinění, že jste pravdoláskaři, sluníčkáři, ano o Bohu si myslete, co chcete, hlavně opravte vztah a pohled na sebe samé a tam ho mějte pěkný, co nejlepší!

Co si o sobě myslím? (Hehe, klasický chyták, abych byla obviněna z nepokory, z naivity, z namyšlenosti) Přesto odpovím: Myslím si o sobě to nejlepší! A myslete/říkejte si, co chcete.

V tomto buďte pevní. Když takto pevně budete za sebou stát, už Vás něčí negativní hry nebo souzení neovlivní a nestáhne Vás to do podoby, kdy přijmete tu „pravdu“, že jste teda přecijen ti špatní, co nemají na něco nárok, přijmete a dovolíte pochyby – tak právě přes ty pochyby vzniká další prostor k manipulaci psychické a ten člověk pak dál pokračuje, až Vás rozloží, že když tvrdil, jak nebudete schopní fungovat na veřejnosti, tak skrze pochyby Vy opravdu nastoupíte cestu sebenaplňujícího negativního proroctví. Nezvládnu tu zkoušku… A pak se divíte, jak krutě nelítostně to trestá, funguje, že nejste u zkoušky si schopni cokoliv vybavit, úplně jste ochromeni, v zárodku dovolení těm pochybám naočkovaným od toho člověka/skupiny lidí, co nalomily Vaši víru v sebe.

A nejlepší protijed na tohle vúdú, nebo co to připomíná, je držet se poznání toho, co jste, ale skrze sebe, ne toho, co hodnotí okolní svět. Okolní svět má miliony možností, jak si zvolí na Vás pohlížet a mnohdy dokonce tvrdí pod závojem nepochopení nebo jejich povrchnosti ty věci, jejich domnělé pravdy ohledně Vašeho charakteru, popisem vlastností, jakými především nejste!

Takže, jsem volná/volný, protože si dovoluji vnímat a uznávat především sebe bez pochyb a bez potřeb ve všem vidět překážky.

Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/