Pětatřicetiletá maminka hledí do hrnce a pomalu míchá kuře na paprice. Rty měla sevřené, v zátylku pociťovala napětí, jaké nechtělo polevit. “Máš už hotový domácí úkoly?” Volá na dceru přes chodbu do pokoje. Nikdo neodpovídá.

Děj nyní se větví a jedna verze:

“Aha, tak to je vedlejší účinek antidepresiv,” mumlá si nervózně pro sebe, neboť matkou sice bývala, ale její štěstí nemělo dlouhého trvání. Dcerka po několika měsících života jí zemřela na náhlou zástavu dechu, prý nějaký syndrom. “Prostě i po těch dvanácti letech blbnu, bože, to se nikdy nezahojí, to prázdno!” Poodešla z kuchyně, do rukou bere zapalovač, cigarety a jde kouřit jednu za druhou, a to vaření kuřete na paprice jí absolutně nedává smysl, takže na jídlo zapomněla. Vždyť nakonec zůstala sama. Muž ji opustil, neunesl její depresivní stavy a snahy alespoň tu a tam si dodat naději a pokusit se o miminko znova a trochu vzlétnout. Ani v práci se to nesetkalo s pochopením, k její smůle. Z mentálního a citového kola neštěstí tak neměla úniku.

Druhá verze:

Dcera se přiblíží nepozorovaně, může jí být okolo dvanácti roků a už začíná pomýšlet na chlapce. Maminka dál hledí do hrnce a pláče snad? “Snad jsem se něco ptala, ne?!” volá dál, avšak hlas se jí zlomil. Dcera ji chytila kolem ramen, povídá: “Nebudu nic mluvit, dokud TY nezačneš. Něco Tě trápí, nechceš mě pouštět ven, něčeho se bojíš. Tak proč, mami?” Matka jí na to podala z malé skříňky dopis sobě a ostatním ženám, dívkám.

Jeho znění:

Žijí spolu jen ony dvě, manžel od nich odešel, neboť se přesně stala ta chyba spojená s neuzdraveným citovým světem. Zrazení od přátel, kteří zas takoví přátelé vlastně nebyli, podrazy od těch, kde prostě měla a mohla existovat láska, zrada ve vztazích, kam se podívá. Ještě před manželstvím znala také jiného muže, avšak ten se vodil s jinou holkou a udělal to takovým způsobem, že sobě to před ní ospravedlnil, že on je ten v právu a s nárokem si vybrat a jí srazil sebevědomí pod bod mrazu. Jeho arogance neznala mezí, jako kdyby on měl patent na rozum a patent na lásku. Jakýkoliv zbytek klidu, s nímž by si šli každý svou cestou, jí zničil, sebral jí nárok mít ten bezpečný niterný svět, přístav.

Radost. Tu umlčel jako první. Když ji přeci projeví, tak bude vůči ostatním ta otravná, stane se terčem závisti, pomluv a překrucování toho, na jakém podkladě ona jedná a že je jí vyčítáno ta podoba – bezprostředně, čistě, tak proč? Ale hlavně mu strašně překáží a dusí ho! Aha, takže tady na Zemi se musí počítat s tím, jestli se něco nepřehání a není to na někoho moc. Daň? Radost, štěstí, lehkost a otevřenost.

Láska. Tu umlčel jako druhou, respektive neumlčel, ale přičinil se o to, aby její láska se vznesla do dimenzí, kde sídlí andělé. Ti neposuzují. Ale láska nemohla na Zemi zůstat mezi těmi, kdo soudí a vyčítají. Tak se přesunula tam, kde je pro ni prostor volný. A to je další – tahle volnost. Volnost a svoboda cítit a ctít.

Zdraví. To si ještě z posledních zbytků sil uchránila. Když on z ní udělal závisláka, nechtěla stvrzovat jeho nelítostná, odsuzující a ponižující slova. Zranil a ponížil ji jako ženu, naboural se do jejího citového těla a už se sápal po její duši. Ona z toho stresu dostala do těla infekci, ta se různě stěhovala po těle a rok se toho nemohla zbavit. Pak se rozhodla sepsat dopis pro případné další generace dívek a žen. Aby si nenechaly v sobě umlčet hlas srdce, protože potkaly nedobrého člověka, jaký je využíval. A beze studu a dlouhého váhání takového umět poslat doprdele. Uleví se, a jak!

A nakonec se z toho dostala, aby dokázala odpustit, že se v tom nechala vláčet málem k padnutí. Přišel k ní jiný muž do života, nynější otec dívky. Než se dcera narodila, jejich čas plynul idylicky, jakoby ještě zrychlil, aby došlo hned na ty časy horší. Po narození dcery začal kolotoč depresí, manžel od nich odešel, protože depresivní zůstala dál. Nevěděla čím to je, že nedokáže se usmát. Něco ji uvnitř bolelo a bolí to i dnes.

Jeden čas se potkávala se zajímavým mužem, namátkově tu a tam v knihovně, pak v pekárně, v kavárně a pořád na něj narážela. Pak ho několik týdnů nemohla dostat z hlavy, ale vždy to umně zahrála do ztracena, že za to můžou její hormony, tak přeci nebude blbnout. Je vdaná, má rodinu. Nedovolila si jít za hlasem srdce, i když viděla, že stávající manžel už nenaslouchá jejímu vnitřnímu světu, že se vzdaluje. Protože se bála, že na každém rohu číhá zrada. Že jí to lidi všechno zkazí. A tak ani jemu nic neprojevila, ale odpojila se od srdce a roky uběhly, a to její odpojení se jen urychlilo onen zákonitě přicházející ortel v podobě rozvodu.

A tak si nikoho dál nepustila k sobě.

A proto, holčičko, dokud si sama nebudeš jistá tím, co od života chceš, tak se tolik bojím! Bojím se pustit Tě k těm lidem a hlavně klukům, mám ošklivé dilema teď, nedokážu se radovat, možná už nedokážu ani milovat, protože jsem srdce uzavřela ze strachu z dalšího podobného ponížení, z bolesti, která se jinak šíří generacemi pořád dál, a přitom je to prašť jako uhoď, totiž kdybych nebyla tak uzavřená a nenechala se vést tím, co se má dělat, možná by ses nenarodila. Kdoví?

“Nechci, abys zažívala peklo, jako jsem měla já. Už musí být přeci konec!”, bědovala maminka nahlas poté, co dcera dočetla příběh. Dcera v tu chvíli zrudla a hlas se jí zadrhnul. ”Ehm, mami, ehm jsem něco asi provedla.” Maminka zvedla unavené oči v zoufalý pohled. “Máš jít do školy za učitelem chemie, jako nic jsem neprovedla v hodině, to ne,” sypala ze sebe, “když ho máme mít na chemii až za rok, tak škola má program, že se rodiče s učiteli seznámí, aby se ty sociální vazby tento, je to dnes v pět.”

“Áha, to víš, že jo, tak já odejdu jako na rodičák a ty si pláchneš za těma klukama, to je hra, co?”

“Ale mami, vždyť tam můžu jít s tebou.” Nenechala se odbýt.

Inu, dámy se převlékly a vyrazily. Se školníkem již bylo vše domluvené, a tak je pustil. “Jsme tu nějak samy, ne?” pojala maminka podezření. “Klid, jenom mohu tentokrát já tobě dát radu?” “Zkus..”, vybídla ji. “Zbav se té paranoiy, že se proti tobě něco pořád chystá a dělá ze strany lidí. Brání ti to přesně v tom, co od tebe odešlo, víš?” Maminka se dceři zadívala do očí, ten moment byl posledním, kdy v jejích očích hrála samota smutnou píseň. Vešly do kabinetu. “Ahojte, pančeli, tady je máma, Adéla. Sorry, mizím!”

Maminky šokovaný výraz vystřídalo čiré překvapení. Celé roky ho schválně přehlížela, aby nemohl k ní a ona k němu. Byl to ten muž z knihovny, pak z pekárny… avšak tentokrát si dali oba říct a konečně jim to vyšlo! A tato verze příběhu se žije hned lépe, co říkáte?

S láskou, nadějí a radostí, jaké nikdy zbytečně kvůli někomu nepohřbívejte.

Autorka článku: Jitka Bartošová https://farhamandala.webnode.cz/ Jedna polovina projektu "Indigový zpravodaj"

Ahoj, jsem Jitka, zde a nyní. Přišla jsem, abych z těžších zkušeností v životech lidí udělala nástroje, jaké jim pomohou objevit sebejistotu, sebelásku a podpořit jejich rozhodnutí změnit cestu životem, kdy místo utrpení volí radost a klid.
Vyrostla jsem v mezilidských vztazích naplněných nepochopením, konflikty a v poznání, jak mnoho lidí trpí v rámci neharmonických vztahů. Abych nejen přežila, ale i žila, vyvinula jsem si energetické a psychologické nástroje, jaké mě velmi posunuly, takže mohou být předány těm z Vás, kteří se touto cestou rozhodnou jít.Spojuji navenek protichůdné světy a síly, což vyžaduje péči a harmonizování sebe samé. Ukazuji, kde je prostor pro symbiózu vědeckého a duchovního světa, a že tyto světy mezi sebou nemusí bojovat a poškozovat se. Život je v mnoha barvách a dimenzích, dovolme si totéž vidět také v sobě. 
Co mě charakterizuje ještě? Láska ke krystalům a nacházení způsobů, jak ukotvit lásku kosmickou zde na Zemi, Gaiu, samozřejmě s jejím souhlasem a přivítáním těchto energií.