Poslední dobou se hodně mluví o tom, abychom v sobě a v ostatních navzdory okolnostem viděli dobro. Má nám to dodat naději, víru a svým způsobem také sílu – vede nás to k tomu, abychom si byli vědomi svojí perspektivy a toho, jakou má moc.

Dobro je koncept. Je to návod na vidění světa z venku. Je to měřítko, které nám pomáhá pochopit svět a to, jak se v něm orientovat a řídit. Nahrazuje nám nedostatek vnitřního vedení, které je přirozeným výsledkem spojení se sebou a se svými hodnotami. Tohle vědomí sebe je pro většinu z nás ale zablokované.

Proč? Protože sebe vnímáme jako něco, co je "nedobré". Nemusí se samozřejmě vůbec jednat o vědomá přesvědčení. Spousta z toho žije v našem podvědomí jako programy, které nás mají ochránit před nepříznivou reakcí okolí, které se nám dostalo, když jsme sebe v minulosti ukázali. Když jsme v dětství chtěli běhat a křičet a nemohli jsme, protože na to nebyla vhodná příležitost. Když se nám dospělí vysmáli kvůli nějakému příběhu, který byl pro nás pravdou. Když jsme se cítili ohrožení kvůli příchodu dalšího sourozence, ale za jakékoliv projevy našeho pocitu následovala negativní reakce. Naši rodiče nám ze sebe samozřejmě dali to nejlepší, ale nemohli nepředat svoje programy, které oni na oplátku dostali od svých rodičů – a ti na vlastní kůži prožili válku.

Snažíme se být dobří, protože máme pocit, že to, kdo jsme ve skutečnosti, nemá samo o sobě hodnotu a není chtěné. Nedostatek vnitřní hodnoty se snažíme nahradit něčím zvenku, čemu ostatní hodnotu dávají – dobro. Jakmile se ale začneme ztotožňovat s dobrem, vždycky potřebujeme něco a někoho, kdo vytváří tu druhou stranu – zlo.

Může to být v podobě druhého člověka. Někdo, kým ve skutečnosti pohrdáme a připadáme si lepší, ale jsme k němu blahosklonní a milý. My jsme přece ti dobří.

Tahle polarita ale funguje i v nás samotných. Svoje chování, myšlenky a emoce podvědomě dělíme na dobré a špatné. Ty dobré se v sobě snažímě posilovat, to špatné potlačujeme. A tím si dál dáváme najevo, že na tom, kdo jsme ve skutečnosti, jak se skutečně cítíme, nezáleží.

Ještě jsme nepotkala člověka, který by podvědomě alespoň trochu necítíl nenávist, hněv, rozhorčení nebo pohrdání. Připustit si ale, že v nás něco takového je, je strašným šokem pro naši hodnotu bytí dobrým. Podvědomě se tomu vyhýbáme, jak to jde – nechceme cítít ohrožení, které při ztrátě hodnoty pociťujeme a které jako ohrožení vnímáme i a fyzické rovině. Když někdo v našem okolí udělá něco, čím naši hodnotu ohrozí, když například někdo říká, že je něco "špatného" naše zodpovědnost, pociťujeme to jako útok a často to v nás může vyvolat agresivní reakci.

Pokud naše hodnota přichází zvenku, jsme ve stavu ohrožení neustále. Zkusme se proto raději obrátit do sebe a "hledat" sami sebe, to je naše jediná šance na skutečný pocit bezpečí a spojení s ostatními. Hledat v úvozovkách, protože sami sebe jsme samozřejmě nikde neztratili, jenom o tom nevíme.

Jak svoje vědomí sebe obnovit? Uvolňováním negativních emocí, které v nás to, co vidíme jako dobré a špatné, vyvolává. Tím postupně uvolňujeme vnitřní šum a napětí a děláme prostor pro to, kdo jsme doopravdy, se vším co chceme a cítíme.

Autorka článku: Eva Zeťková

Eva Zeťková pracuje se svými klienty i studenty na uvolňování negativních emocí na emoční, tělesné, mentální a duchovní úrovni pomocí techniky Metafyzické Anatomie. Její misí je sdílet s ostatními poznání toho, že každý blok a emoci je možné uvolnit, že máme plnou kontrolu nad svým vnitřním prostorem a že když za sebe a svoje pocity převezmeme zodpovědnost, svět kolem nás se začne měnit, aby nás podpořil.

Kurzy: https://www.spiritualcoaching.eu/akce

Konzultace: https://www.spiritualcoaching.eu/evazetkova