Transformace může probíhat u každého jedince poněkud jinak… Vlastně kecám. Vždycky probíhá „poněkud jinak“. Co jednotlivec, to jiný systém energií. Všimněte si, že neříkám nic o osobnostních charakteristikách, zájmech, problémech nejrůznějších životních situací, na které jsme nuceni nějak reagovat, protože jinak to prostě ani nejde. Reagujeme vždycky.

Je nekonečně důležité začít si uvědomovat jednak nutnost transformace, ale také metodiku, která nás dovede k jejímu úspěšnému naplňování. O tom, ale i o všem, co k tomu patří, ať už jsou to úskalí nebo přínosy, bych se chtěla tady dělit s těmi, kdo stojí o další z možných úhlů pohledu na celou problematiku.

Klíč k transformaci totiž není vůbec v tom, jak myšlenkově hodnotíme nebo popisujeme všechno, co prožíváme, co se nám děje, co nám způsobují druzí, o čem sníme, co chceme a co nechceme, po čem vrcholně toužíme a co nám přijde jako naprosto nepřijatelné. Transformace je totiž jako ostatně všechno v průběhu našeho vnímání životních situací proces neuvěřitelně rozsáhlý, hluboký a když je někdo na tuto cestu vržen silou svého osudu, protože se prostě jenom narodil, nebo je už trochu dál a cítí, že už nemůže existovat tak, jak se o to snažil doposud, teprve tehdy si postupně a opět svou vlastní „rychlostí“ začíná uvědomovat, čeho se týká. No… Někdo si to neuvědomí až tak markantně, či dokonce vůbec, protože „to“ bere jako obyčejný průběh života. Takový člověk ale nikdy nezabrousí na tyto stránky…

Je obrovsky zajímavé sledovat průběh a výsledky transformačního procesu v projevu u různých lidí. Už jenom sám proces vývoje člověka po fyzické, mentální a emocionální stránce se prostě s věkem zákonitě měnit musí. To je fakt, který nepopře ani ten nejzarytější materialista a vědec. Jde tedy pak o to, kam až se člověk je schopen dostat. Jestli zůstane v rovině běžného vývoje, nebo se posune na další level tím, že je nucen začít hledat hlubší příčiny svých pocitů a projevu širších souvislostí v jeho postupně vznikajících životních situacích.

Proč tady zdůrazňuji hlavně pocity a dávám je do přímého kontextu s konkrétní životní situací? Protože právě pocity jsou nejsilnější hybnou silou jejich tvorby. Většinou jsme zvyklí slýchat trochu jinou verzi: myšlenka tvoří skutečnost. Když tedy budeme „správně - rozuměj pozitivně - myslet“, bude se náš život vyvíjet tak, jak chceme. Staneme se jeho tvůrci.
Není větší pravdy a zároveň neexistuje větší omyl…

Mnozí jsou nuceni si přiznat, že ať se vší silou vůle snaží myslet pozitivně, vždycky s prominutím spadnou na hubu, a to mnohdy čím dál bolestněji. Pocity, které jsou energií nerozpoznaných myšlenkových vzorců, jež jsme převzali vlivem výchovy, ale také z emoční genetické paměti předků, a dál je „kultivovali“ vlastním myšlením, se dají svou velikostí (a tím pádem silou) přirovnat k ledovci: pouhá jedna desetina jeho objemu je viditelná nad hladinou. V takové situaci povrchní pozorovatel vůbec netuší, proti jaké mase hmoty, a pokud mluvím o energii masy pocitů, pak síle, vlastně stojí. Devět desetin celkové mohutnosti nevědomé síly energií emocí nelze překonat jednou desetinou pozitivního myšlení.

Právě proto je potřeba začít s hlubší transformací.

Jenže jakým způsobem lze ovlivnit nebo přímo pracovat s něčím, o čem vůbec nevím, že v sobě mám?

Jestliže síla myšlení tvoří realitu – a to je nezpochybnitelná pravda, musím nějakým způsobem dosáhnout transformace oněch nevědomých myšlenkových vzorců, které jako šedá eminence pěkně neviditelně zpoza jakési opony vedou člověka na svých nitkách tam, kam „chtějí“ ony, ne kam chce jeho momentální vědomá mysl. Opět si všimněte, že nemluvím o obyčejné změně myšlení! Tady už je nutné nazvat celý proces skutečně transformací, protože řeč je o obrovské mase naprosto neznámé energie, se kterou se chystáme pracovat jako alchymista: potřebujeme olovo táhnoucí nás stále ke dnu přetavit ve zlato, které proměníme skrze sebe a svou vlastní prosperitu v dobro všech a všeho.

Je neuvěřitelně těžké, vlastně nemožné(!) snažit se prostorový proces probíhající současně na mnoha energetických úrovních sbíhajících se v jediném bodu vědomé pozornosti přítomného okamžiku popsat prostřednictvím slov. Tady člověk začíná chápat, protože uvědomovat si v celistvých souvislostech skutečnosti, jak strašně omezenými možnostmi disponuje myšlení, které se vyjadřuje lineárně – slovy.

Představte si, že sedíte u monitoru počítače a hrajete nějakou dějovou hru. A teď si zkuste představit (někteří to už mohli i zažít) ten rozdíl, když si nasadíte na hlavu zařízení, které vás uvede do virtuálního prostoru onoho děje, kde se můžete dokonce i pohybovat tělem ve fyzickém prostředí. Najednou je prožitek na zcela jiné, protože obsáhlejší úrovni vnímání. Do hry je zataženo úplně všechno, co v nás nejenom myslí, ale i cítí přímo hmatatelně onen prostor a jeho možnosti.

Přesně tak je nutné přistupovat ke všem „návodům“, které se snaží dovést nás k transformaci. Skrze přemýšlení nemá šanci kohokoliv přivést k cíli ani samotný Ježíš Kristus nebo Buddha, když použiju nejsilnější kalibr představy duchovního Mistra. Je nutné mít při čtení každého návodu „nasazené brýle pro virtuální realitu“. To znamená nečíst jenom hlavou. Zapojit do vnímání myšlenky textu i vnímání co nejhlubšího cítění toho, „co s námi uvedené myšlenky dělají“. Jestli při čtení cítíme nějaké „hlubší chvění rezonance s něčím, co v nás říká ANO, to je ono!“

Přesně stejným způsobem je pak potřeba přistupovat k práci na transformaci nevědomých myšlenkových vzorců. Jestliže nějaký duchovní mistr předkládá svými slovy metodiku, jakou se můžeme při správném použití dopracovat ke kýžené transformaci, je třeba ji číst s nasazenými virtuálními brýlemi hlubšího cítění. Pokud ale pracujeme už pouze se svými vlastními energiemi pocitů, jejichž myšlenkový zdroj neznáme, je nutné i na ně pohlížet skrze virtuální brýle komplexního vnímání vědomé pozornosti. Jenom jedno je trochu naopak: Jestliže při čtení metodiky praxe duchovního mistra už máme předestřený i mentálně myšlenkový obsah, při práci s energií nevědomých myšlenek dochází k opačnému efektu.

Tím, že těmto energiím, které vnímáme na čistě pocitové úrovni (naprosto netušíme, jaké myšlenky nás k nim nutí) přistupujeme právě jedině pozorným uvědomováním si toho, co cítíme – to znamená, aniž bychom o tom, co cítíme, jakkoliv přemýšleli a snažili se tyto pocity nějak identifikovat, přiřadit ke konkrétní myšlence nebo ději – dojde ke kvantové přeměně pocitové energie v energii uvědomění celistvé informace (tzn. nejenom mentální, ale informace spojující všechny energetické úrovně mysli, pocitů, těla a vědomí). Takovému druhu uvědomění se běžně říká vhled. Rozdíl mezi tím, že něco vím mentálně a tím, že k informaci mám celistvý vhled, je nepopsatelně obsáhlejší, protože je na úrovni zasahující od mentálního pochopení až po léčení duše a těla zároveň.

Proto je mezi námi mnoho rádců, kteří druhým mohou pomoci jenom do té míry, do jaké sami dosáhli úrovně vhledu do Celistvosti vlastní bytosti. Pokud totiž radí někdo, kdo dosáhl pouze mentálního přesvědčení o tom, že „už ví, jak to funguje“, protože to má nastudováno z nesčetného množství kurzů stvrzených závěrečným certifikátem, či z moudrých knih, ale sám onu pravdu nežije skrz naskrz (žije ji jedině přes mluvící ústa), můžete to i sami cítit. Prostě takovému člověku jaksi nevěříte. Ovšem i k takovému pocitu musíte být buďto už přirozeně vyspělí, nebo jste se k němu dopracovali právě na základě vhledů do vlastní celistvosti. Pak totiž pociťujete nepříjemnou dysrezonanci v energii toho, co dotyčný říká, a jaké energie jím žijí.

Nejvyšší Inteligence Bytí ovšem není pitomá a absolutně nic neexistuje zbytečně. Proto i takovíto rádcové mají své nezastupitelné místo v procesu transformace a napomáhání k jeho úspěšné realizaci. Pokud totiž naletíte a uvěříte takovému člověku, budete se tak dlouho motat v začarovaném kruhu jeho i vlastní lži, že buďto v něm setrváte až do fyzické smrti, nebo si uvědomíte, že „tady herdek něco smrdí“ a půjdete pro rady jinam. Už jenom tato zkušenost spojená s uvědoměním nepatřičnosti je nesmírně cenným krokem v procesu transformace.

Vím, o čem mluvím… Sama jsem se několikrát (docela mockrát…) vždycky nejdřív zamotala s někým takovým. Jenom však proto, aby mě pokračující, resp. stále se stupňující neuspokojení, že „to nikam nevede“ donutilo uvědomit si, že musím hledat v jiných dimenzích.

Hledala jsem tak dlouho „u druhých“, až jsem zůstala věrná pouze ve smyslu duchovní podpory ve chvílích momentálních pádů jedině skutečným Mistrům. Pro mne jsou jimi (když zmíním jenom žijící) výhradně Eckhart Tolle a Marcelka z hor. Jinak už deset let absolutně důvěřuji jedinému Mistrovi: vlastnímu vnitřnímu vedení Vyššího Já. Nikdo jiný vás totiž nezná dokonaleji, než vaše Vyšší Já, váš vnitřní hlas a učitel.

Nikdo jiný vás neprovede tou nekonečnou spletí, kterou musí jedinec rozmotávat postupně v pozemském čase, ovšem stále jenom teď v přítomném okamžiku, protože v objektivní realitě nic takového jako chronologický čas neexistuje. To zase jenom naše omezená mysl a její psychika to prostě neumí jinak, než lineárně v čase, který se odvíjí postupně jako stránky románu.

Úkolem transformace je pak přivádět lidskou bytost stále víc do uvědomování si celistvosti v přítomném okamžiku. Protože jedině tehdy si může začít prožitkově uvědomovat pravdu, kterou zatím zná jenom teoreticky: nikdo z nás není izolovaným, od druhých a vůbec od všeho odděleným individuem. Teprve pak si také začne všímat, jak dokonale propojeným Celkem je nejenom lidstvo, ale celý Vesmír, celé Bytí.

Chtěla bych tedy prostřednictvím projektu Priznakytransformace.cz poděkovat za možnost účastnit se na našem společném budování Nové Země (půjčila jsem si název od Eckharta Tolleho) v každém z nás a v Celku zároveň :-).

Jmenuji se Jarmila Faltýnková, vystudovala jsem pedagogickou fakultu a 20 let jsem učila na ZŠ. V současné době se plně zabývám studiem psychospirituálního vývoje a šířením získaných informací mezi zájemce o hlubší sebepoznání.