„I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť Země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva…Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života“.

Starozákonní příběh o potopě světa je popsán v knize Genesis. Bůh se rozhodl zahubit lidstvo pro jeho hříchy a očistit tak Zemi. Zachráněn byl pouze Noe, neboť on jediný byl člověk spravedlivý. Na boží příkaz postavil Noe obrovskou loď-archu, na kterou se pak nalodil se svou rodinou a se zástupci všech živočišných druhů. Potopa trvala 40 dní a 40 nocí. Poté začaly vody opadat a archa přistála na biblické hoře Ararat. Když pak vypuštěná holubice přinesla Noemovi zpět zelenou ratolest, bylo jasné, že vody opadly a potopa skončila. Noemův rod pak znovu osídlil očištěnou Zemi.

Biblický příběh je jistě nejznámějším vyprávěním o potopě světa. Není ovšem zdaleka jediným záznamem o podobné události. Podobné příběhy jsou zpracovány v mezopotamském Eposu o Gilgamešovi nebo v řecké báji o Deukaliónovi. Podobné legendy existují i v kulturách původních obyvatel Ameriky a tichomořských ostrovů.

Epos o Gilgamešovi

Kanonická verze eposu vznikla koncem 2. tisíciletí př.n.l., ale jeho kořeny jsou mnohem starší. Jeho verze v různých jazycích byly známy po celém Předním východě. Text kanonické verze Eposu o Gilgamešovi se nám zachoval zejména ve svém akkadském zápise v knihovně krále Aššurbanipala v Ninive (7. století př.n.l.).

Příběh o potopě je pouze jednou z částí Eposu o Gilgamešovi. Předchází mu vyprávění o jeho přátelství s Enkiduem, jejich hrdinských činech a následné přítelově smrti. Tehdy na Gilgameše dolehl strach ze smrti a on se vydal na nebezpečnou cestu za hledáním nesmrtelnosti.

Po namáhavé cestě dorazí nakonec úspěšně ke svému předkovi Utanapištimu, který byl obdařen věčným životem. Utanapištim mu na jeho žádost vypráví příběh o tom, jak získat nesmrtelnost, příběh potopy světa. Podle Utanapištimova vyprávění se bohové rozhodli seslat potopu. EA (bůh podzemního sladkovodního oceánu Abzu) jejich rozhodnutí vyzradil Utanapištimu tak, že promlouval k rákosové chýši. Prostřednictvím rákosové stěny nabádá EA Utanapištima, aby postavil loď, zachránil si tak život a vzal s sebou také všechny živočichy. Loď má být stejně široká i dlouhá a zastřešená jako Apsu. Utanapištim žádá instrukce o tom, co má říct lidem. EA mu radí, aby jim řekl, že k němu pojal Enlil nenávist, a proto opouští jeho zemi a odchází bydlet se svým pánem Eou. Na ostatní lid pak bude dštít hojnost.

Při stavbě lodi pomáhali všichni lidé. Během stavby Utanapištim hojně hostil lid. Když byla loď hotova a spuštěna na vodu, naložil do ní všechen svůj majetek, rodinu, příbuzné, zvěř i všechny řemeslníky. Ráno pak zahájili bohové strašlivou zkázu. Potopa nabyla tak obrovských rozměrů, že vyděsila samotné bohy a ti uprchli do Anova nebe. Bohyně Ištar naříká nad tím, že ona sama kázala takové zlo, a ostatní bohové pláčou s ní. Bouře trvala 6 dní a 7 nocí, pak se moře uklidnilo. Když Utanapištim otevřel poklop a uviděl světlo, rozplakal se. Utanapištimova loď přistála na hoře Nisir. Po sedmi dnech vypustil holubici, ale ta se vrátila, protože nenašla pevnou zem. Pak vypustil vlaštovku a ta se také vrátila. Nakonec vypustil havrana. Ten se nevrátil, neboť vody již ze země opadávaly. Utanapištim vyvedl všechny ven z lodi a vykonal úlitbu a zápalnou oběť. Když ucítili bozi libou vůni oběti, slétli se kolem jako mouchy. Ištar přísahala při svém náhrdelníku z Lazuritu, že na tyto dny nikdy nezapomene, a požadovala, aby Enlil, hlavní původce potopy, nebyl k oběti připuštěn. Když Enlil zjistil, že někdo potopu přežil, velice se rozhněval. Ninurta označuje za zachránce Eu. EA pak vyčítá Enlilovi, že potopu seslal neuváženě, a žádá jej, aby jen hříšníci byli trestáni za své hříchy a aby velikost lidstva byla zmenšována mírnějšími prostředky (šelmy, hlad, mor). Hájí se tím, že nevyzradil tajemství bohů, pouze seslal Utanapištimovi sen. Tehdy vyvedl Enlil Utanapištima i se ženou ven z lodi a požehnal jim.

„Až dosud Utanapištim jen člověkem byl, nyní Utanapištim a jeho žena ať podobni jsou nám bohům, ať daleko při ústí řek teď Utanapištim bydlí“!

I když Utanapištim nakonec 2x poradí Gilgamešovi v jeho honbě za nesmrtelností, jak věčný život získat, Gilgameš ani v jednom případě neuspěje a vrací se domů s prázdnou.

Řecko – Deukaliónova potopa

Příběh Deukaliónovy potopy vypráví o tom, jak bylo zničeno železné lidské pokolení. Hlavní hrdina potopy, král Deukalión, byl syn Prométheův. Nejlépe zachováno je poměrně pozdní podání Deukaliónovy potopy v Ovidiových proměnách. V tomto podání byl příčinou potopy Diův hněv vyvolaný zločinem Lykáónovým. Lykáón předložil Diovi jídlo připravené z lidského masa, nato Zeus v hněvu zničil jeho dům a Lykáóna proměnil ve vlka. Rozhněván lidskou hříšností rozhodne, s podporou ostatních bohů, o potrestání lidstva. Rozhodne se lidstvo zničit potopou. Je spuštěn liják a řeky jsou uvolněny z koryt. Země je zaplavena, lidé a zvěř se topí či umírají hlady.

Zachránil se jen Deukalión se svou ženou Pyrrhou, kteří přistáli na hoře Parnas. Zde vzývali bohy a Themidu, která tu měla věštírnu. Deukalión byl mužem spravedlivým a Pyrrha vynikala zbožností, proto Zeus potopu zastavil. Deukalión a Pyrrha plakali nad zemí zbavenou lidí. Pak žádali Themidu v její svatyni o pomoc, o zvrácení zkázy lidského rodu. Dočkali se této odpovědi:

„Vyjděte z chrámu, pak zahalte hlavu, pás rozvažte šatů, kosti vznešené matky pak za sebe házejte oba“!

Nejdříve jsou manželé překvapeni a Pyrrha je zděšena takovou urážkou matky, pak však přijde Deukalión na to, že vznešenou matkou je míněna matka Země a jejími kostmi jsou kameny. Uposlechli tedy Themidiným pokynů. Z kamenů, které hodil Deukalión se stali muži, z těch, které hodila Pyrrha, pocházejí ženy. Ostatní tvory zrodila Země sama.

Legendy o potopách

• Aztékové – když na lidstvo přišla obrovská povodeň, nezachránil se nikdo kromě muže jménem COXCOX…a žena zvaná XOCHIQUETZAL, kteří se zachránili v malém člunu, a když z něj potom vystoupili na souš na hoře, kterou nazvali COLHUACAN, zplodili tam velkou spoustu dětí. Všechny tyhle děti se narodily němé, a až holubice z mohutného stromu jim propůjčila schopnost řeči, ale začali mluvit tolika různými jazyky, že si navzájem nerozuměli.

• Severoameričtí indiáni – indiáni vypráví několik příběhů o potopě. Jeden z nich tradovaný kmenem CHOCTAW líčí to, jak se před dávnými časy lidské mravy, tak zkazily, že Manitu zničil lidstvo potopou. Zachráněn byl jen jediný člověk, prorok, jehož varování lidé nedbali, a jemuž pak Manitu nařídil, aby si postavil vor z klád ze sassafrasu. Po mnoha týdnech zavedl jeden ptáček proroka na jistý ostrov, kde Manitu ptáčka proměnil v krásnou ženu, která se stala prorokovou ženou. Jejich děti pak znovu zalidnily svět.

• Skandinávie – příběhy kmenů Skandinávie jsou barvité a obraznost těchto legend podtrhuje rozměr kataklyzmatu. Jedno takové vyprávění líčí chaos, který zavládl ve světě poté, co se mohutný vlk FENRIR otřásl a začal se třást celý svět. Starý jasan (považovaný za osu světa) se otřásl od kořenů až po nejvyšší větve. Hory se rozpadaly a pukaly shora dolů. Lidé byli vyhnáni od svých krbů a lidská rasa byla smetena ze zemského povrchu. Země sama začala ztrácet svůj tvar. Plameny šlehaly z trhlin ve skalách, odevšad tryskala pára. Všechny živé organismy, veškerý rostlinný život, všechno bylo vyhlazeno…A v tom začaly všechny řeky, všechna moře stoupat a vylévat se z břehů. Ze všech stran se valily vlny. Země klesla pod mořskou hladinu…Pak se pomalu začala země vynořovat z vln. Hory se opět napřimovaly…Znovu se také objevili lidé…Obklopeni dřevem samotného jasanu unikli předkové budoucích lidských pokolení smrti.

• Australští domorodci – jedna z nejpřekvapivějších zpráv o Potopě, byla objevena antropology mezi příslušníky malého domorodého kmene v západní Austrálii ještě před jakýmkoli stykem s misionáři.

„Stalo se, že děti nejstarších časů soužily a utiskovaly Mrkající sovu Dumbi. NGADJA, nejvyšší bůh, truchlil ve svém srdci a bylo mu jí velmi líto. Sdělil proto Gajarovi, „chceš-li přežít, vezmi svou ženu, syny a manželky svých synů a zhotovte si dvojitý vor. Vzhledem k tomu, co lidé učinili Dumbi, hodlám je všechny utopit. Sešlu na ně déšť a záplavu moře“ řekl jim. Vezmi si na vor jídlo, které dlouho vydrží, jako třeba Gumi (plody hlošiny mnohokvěté), Banimbu a Ngalindaju, všechny tyhle plody země“. A tak se Gajara zásobil vším jídlem. Shromáždil rovněž nebeské ptactvo jako třeba turaky, včelojedy, květozoby a pěnkavy, umístil je na vor, a přidal samici klokana. Gajara pak shromáždil své syny jako posádku, i svou ženu a manželky svých synů. Pak NGADJA poručil dešťovým mrakům, aby klesly k zemi, a obklopil jimi celý svět. Pak se vylily vody z moří a lidé tonuli v záplavě slané vody a mořského přílivu. Mezitím odnesla potopa posádku voru včetně Gajary na vlnách daleko do DULUGUNU…

Nakonec odnesly vody potopy Gajaru zpátky domů. A již se obnovovala souš, a živí tvorové nacházeli domov a potravu. Po přistání zabili klokana a Gajarova žena ho upekla na ohništi. Kouř z ohniště pomalu stoupal vzhůru, až dorazil do nebe. NGADJA, nejvyšší bytost, ucítil kouř a zaradoval se. Poté rozklenul po obloze duhu, aby zahnal dešťově mraky.

Podle Bible si potopu na sebe přivodil sám člověk, protože porušil pradávnou rovnováhu mezi hmotným a nehmotným světem. Přestal naslouchat živé přírodě, její tvory vystavil utrpení, nevážil si vlastního života a zalíbilo se mu vraždění…“Vyšší moc“ nám smrtelníkům ve skrytu mysli, ponechala záměrně živý obraz o této celosvětové zkáze, abychom se v budoucích časech nedopustili stejných chyb vůči životu.