Již Charles Darwin napsal: „Od polárních oblastí na severu až po Nový Zéland na jihu nemůžeme jmenovat jedinou velkou zemi, kde by se domorodci netetovali. Tento zvyk existoval dříve i mezi Židy a starými Brity. V Africe se někteří domorodci tetují, ale mnohem běžnější je způsobit si jizvu vetřením soli do naříznuté kůže na různých částech těla, což se mezi obyvateli Kordofanu a Dárfúru pokládá za veliký osobní půvab“. – Charles Darwin, O původu člověka, 1871

S tetováním se můžeme setkat na celém světě, provází člověka od pradávna, jen jeho význam se z historického hlediska v jednotlivých kulturách zcela odlišoval. Nejčastěji se tetováním označovali otroci (v Egyptě, Indii, Číně, některých ostrovech v Tichomoří a také ve starém Řecku a Římě), členové zločineckých organizací (Rusko, Japonsko) a v Německu tetování používali jako označení vězňů v koncentračních táborech. Jiný význam, jako označení příslušnosti ke kmeni nebo náboženství, přikládali tetování obyvatelé Filipín, Nového Zélandu a některých Tichomořských ostrovů. Severoameričtí Indiáni dávali tetováním najevo své schopnosti a přednosti. Tetovat se některé národy nechávaly také z důvodu pomoci v posmrtném životě – např. v Indii, kde rodiče své děti tetováním označovali na těle, aby je poté v jejich posmrtném životě snáze nalezli. Je známo, že v minulosti tato forma zdobení těla byla odmítána v celém křesťanském světě. Roku 787 ho jako pohanský zvyk zakázal samotný papež Adrian I. I přes papežův zákaz se o několik staletí později rytíři odcházející na křížové výpravy nechávali tetovat křesťanskými motivy, aby se jim v případě smrti v boji dostalo náležitého pohřbu.

Až v období raného novověku se tetování začalo vracet zpět do povědomí lidí, a to díky zvěstem ze zaoceánských objevitelských cest. Námořníci si pak tetování stále častěji přiváželi z těchto cest na památku. Roku 1771 kapitán James Cook poprvé do Evropy přivezl potetovaného domorodce pocházejícího z jižních moří. Stal se tak jedním z prvních Evropanů, kteří veřejnosti představili umění tetování, zejména staré novozélandské tetovací vzory, které mají tradici u Maorů.

Nejstarší dochované tetování objeveno na mumii

Kolébkou tetování je starý Egypt, kde takto označovali otroky. Staří Egypťané praktikovali toto umění již 2000–4000 let př.n.l. Z Egypta se tetování šířilo na východ přes arabské země, Indii, Čínu až do Tichomoří. Již od doby neolitu se v Eurasii tetování stává zvykem. Tato skutečnost je podložena nálezem mumifikovaného těla „Ötziho“ nalezeného v Alpách. Stáří této mumie je odhadováno na 5300 let. Ötzi má na sobě tetování ve tvaru čar a křížků na svém levém lýtku, pravém nártu a dalších místech. Na vnitřní straně kolen a Achillových šlach má malé křížky. Poloha těchto obrazců vede odborníky k myšlence, že tetování bylo vytvořeno za účelem léčby. U ruského Ukok Plateau byla nalezena mumie ženy, která žila před 2400 lety, u které se vyskytovala na pažích a ramenou umělecká a bohatě zdobená tetování v podobě ptáků a mystických zvířat.

Tetování v různých kulturách

• POLYNÉSIE – „Polynéské tetování“, tak jak existovalo před příchodem Evropanů, patřilo k nejbohatším a nejnáročnějším bodyartovým stylům starého světa. Vyvíjelo se po staletí a charakterizovaly je složité geometrické motivy. Tetováž se často obnovovala a doplňovala po celý život, takže nakonec pokrývala celé tělo. Nejvyšší estetické úrovně dosáhlo tetování na Markézách a na ostrovech Tonga a Samoa. Tetování bylo v Polynésii pokládáno za posvátné řemeslo. Tatéři byli důležitými osobami společenského života. K tetování se všude v Tichomoří používaly kostěné hřebínky s řadou hrotů, na které se poklepávalo paličkou a do takto vzniklých drobných ranek se vtírala kašovitá barva. „Operaci vždy doprovázela striktní tabu a rituály“.

• HAVAJ – Havajané používali tetováž jako výraz smutku pozůstalých nad zemřelými. Častými motivy byly šachovnicové tvary náramků a geometrické tvary na nohou či pažích a pouze v této části světa tetovali i jazyk. Motivy tohoto smutečního tetování připomínají ornamenty používané na havajských lýkových látkách. Tetování vytvářeli havajští umělci jakýmisi pery, vyrobenými z ptačích kostí. Černý inkoust, používaný na takovou smuteční kresbu, později získal jasnější modrou barvu.

• TAHITI – Nejrozlehlejší ostrov dnešní Francouzské Polynésie, odkud se termín tatau díky námořníkům rozšířil do celého světa. Zcela zásadní a průlomová byla výprava Brita Jamese Cooka (1728-1779). Podle Cookových deníků je datem prvního výskytu slova tetování v západní civilizaci červenec roku 1769. Dříve se používaly výrazy jako píchání, vybodávání nebo značení. Členové Cookovy posádky se jako jedni z prvních Evropanů nechali tetovat od Polynésanů a následně tento zvyk zaplavil celé britské námořnictvo.

Podle francouzské výpravy z roku 1787 na ostrov Samoa byli domorodí muži na stehnech natolik tetovaní, že působili dojmem, že jsou oděni, ačkoliv byli nazí. Pro samojské mladíky byla tetováž součástí přechodového rituálu od chlapce k muži. Dokud nebyl mladík tetován, neměl právo mluvit v přítomnosti dospělého muže, mohl vykonávat pouze podřadné práce a nesměl se oženit.

• NOVÝ ZÉLAND – Maorové (či také Maoři) jsou původní polynéské obyvatelstvo Nového Zélandu, kteří pro svá tetování používali výhradně černou, červenou a bílou barvu. Černá barva představuje tmu, červená barva znázorňuje krev, která byla při vzniku prolita a bílá reprezentuje světlo. Hlavní rozdíl mezi klasickým a maorským tetováním Ta Moko je výrazný. Ta Moko spíše připomíná plastické tetování a nemá nic společného s běžným hluboko podkožním tetováním. Ta Moko by se dalo vzdáleně přirovnat k řezbářskému umění. S tím rozdílem, že je do kůže jemně vyryto a zanechá po sobě jen malé prohlubně, které jsou pak potřeny barevným inkoustem. Maoři si většinou nechávali Ta Moko tetovat po celém obličeji. Toto tetování bylo natolik unikátní, že svému nositeli přisuzovalo i jeho osobní jméno. Maorové se kvůli své neznalosti písma neuměli podepsat, proto místo podpisu kreslili kopii svého potetovaného obličeje. Toto tetování tudíž určovalo identitu svého nositele. V dnešní době si Maoři na tetování také potrpí, ale většinou na jiných částech těla, než je obličej. Tetovací náčiní Maorů bylo dlátko z kosti, lastury nebo kovu, které namáčeli do barviva a zaráželi údery paličky velmi hluboko do masa, někdy až na lícní kost, aby vznikly plastické jizvové rýhy typické pro Moko. Jednalo se o velmi bolestivou proceduru.

• MARSHALLOVY OSTROVY – Marshallovy ostrovy zahrnují 29 atolů a 5 ostrovů: Jemo, Jabat, Kili, Lib a Mejit, leží v severozápadním rovníkovém Pacifiku. Prostředí, ve kterém domorodci po staletí žili a žijí, je silně ovlivněno mořem. Moře a život v jeho blízkosti hrálo důležitou roli pro motivy tetování na ostrovech. Pro tetování se vžil název „eo“, což je také název pro modře pruhovanou rybu PYGOPLITES DIACANTUHS. Většina motivů v tetování domorodců jsou abstraktní obrazce, jejichž význam pochází z jejich přírodního okolí, ať už to jsou tvary a podoby ryb, nebo stopy po jejich kousnutí, vzory mušlí atd. Motivy tetování na ostrovech nejsou tak propracované, jako je tomu u jiných etnik v regionu Pacifiku. V podstatě jakákoliv ryba všech čeledí, se kterou přišli obyvatelé ostrovů do styku, jim posloužila jako nejbližší vzor pro zdobení těla.

Mužská tetování jsou na ostrovech velmi nápadná. Domorodec může na Evropana působit jako středověký rytíř v kroužkové zbroji. Základní schéma tetování mohli nosit všichni muži – zejména byli tetovaní na hrudi, zádech a ramenou. Výjimku tvořily pouze krk, tváře a paže, které byly výsadou náčelníků. U žen se tetovaly jen paže a ramena. Vytetované body byly velmi tmavé, ostře tvarované, jako by vyrůstaly nad kůží. Jakousi identifikační značkou ženy se stalo tetování hřbetu ruky, které tvořily nejčastěji vlnité a klikaté čáry. Tetování prstů již bylo opět vyhrazeno pouze ženám z náčelnického ranku.

• JAPONSKO – Nejstarším dokladem japonského tetování jsou jílové figuríny z doby kolem roku 5000 př. Kristem. Od 7. století se oficiálně dekorativní tetování zavrhuje. Stává se doménou zločinců a formou trestu. Často se za zločin netrestalo smrtí, ale právě potetováním. Pouze Ainuové – původní obyvatelé ostrova Hokkaidó, vyznávali v té době dekorativní tetování, dívky a ženy se stávaly krásnější a přitažlivější, když měly potetované rty, nohy, paže a ruce. Od 17. století panoval v Japonsku kodex trestanecké tetováže. Pro Japonce bylo tetování v té době krutým a tím největším trestem, protože potetovaného často zavrhlo jeho okolí a ztratil společenské postavení. Již na konci 17. století ale tento trest nahradily tresty jiné a tetování se začíná objevovat jako dekorativní záležitost. I když byl po 2. světové válce zákaz tetování zrušen, dodnes se v Japonsku pohlíží na tetování jako na něco, co do společnosti nepatří a je doménou zločineckých gangů. Tatéři pracují výhradně na zakázku a v soukromí.

JAPONSKÁ JAKUZA nebo též Gokudó je zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie. Slovo Jakuza pochází z japonské karetní hry Ojčokabu a znamená zhruba něco jako dobro za nic. Odhaduje se, že současný počet členů se pohybuje někde okolo 110 tisíc, rozdělených do cca 2500 rodin. Vliv jakuzy sahá daleko za hranice Japonska, výjimkou nejsou ani Spojené státy. Členové této zločinecké organizace nosí tradiční japonské tetování, které jim pokrývá záda, hruď, ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Nahý člen pak vypadá jako by měl na sobě dlouhé spodní prádlo. V japonských vzorech se často objevují hrdinové a hrdinské scény, nechybí náboženské symboly, zvířata, zejména tygři, draci, Fénix a další. Aplikace takového tetování byla velice bolestivá a zabere stovky hodin, ale jeho dokončení pak znamená, že dotyčný se může považovat za opravdového muže.

• THAJSKO – Tetování buddhistických mnichů má mít magickou moc, která chrání před zlem, neúspěchem, a dokonce i před nepřátelskými kulkami. Tito buddhističtí mniši tetují v Chrámu malého Buddhy, který se nachází cca hodinu cesty od Bangkoku, jemné propracované symboly a mantry v prastarém písmu. Častými návštěvníky jsou samotní mniši, ale také turisté. V tetování je soustředěná moc a síla Buddhy. Když si lidé nechají dělat takovéto tetování, posílí to jejich víru v Buddhu. Čím srdečněji budou nositelé takového tetování konat dobro, tím více dobra je bude provázet v jejich životech. Tuto živnost mniši založili na počátku 70. let dvacátého století a dary z této činnosti jim dovolily opravit klášter a založit školy. Cena za jedno takové tetování je v přepočtu asi 50 Kč a je zvykem kromě peněz přinést mnichům i jídlo, květiny nebo cigarety.

Mniši, kteří by se jinak neměli dotýkat žen, přijali opatření, aby mohli tetovat i ženy. Pokožku překryjí hadříkem, aby před nimi nebyla odhalena více, než je k tetování nutné a ruku s tetovacím náčiním si podkládají dalším látkovým ubrouskem, aby se žen nedotýkali. Toto tetování je velmi bolestivé a pomalé. Technika je stále stejná, jakou od 9. století používali thajští válečníci. Až půlmetrová jehla a čínská tuž. Ta se rozlévá do vpichů a nechává na kůži nesmazatelné stopy. Na jeden malý motiv je potřeba až 3500 vpichů, což pro každého zákazníka znamená vydržet dlouhou dobu ležet bez hnutí a přemáhat bolest. Mezi thajskými motivy, které mají přinášet štěstí, bohatství, požehnání a zároveň fungovat jako pojistka proti zlým duchům, se velké oblibě těší tradiční buddhistické výjevy. Obvykle se jedná o schématický obraz Buddhy, lotosů či jiných symbolů. Štěstí a bohatství přináší vytetovaní tygři, draci, fénixové, lvi, levharti a hadi. Thajci vymysleli také neviditelné tetování pro ty, kteří se obávají reakce svého okolí, ale přesto chtějí tuto proceduru podstoupit. Jedná se o tetováž sezamovým olejem nebo dokonce bez barviva. Tetovací náčiní i mantry zůstávají stejné jako u tetování barvivem.

Tetování na sebe bere nekonečnou řadu významu – člověka zvýznamňovalo ale i stigmatizovalo, léčilo i zraňovalo, magicky chránilo, přiřazovalo mu status, věkové stupně, formu trestu, pojilo jej s totemovými předky, obřadně z dětí vytvářelo muže a ženu anebo odlišovalo vlastní lid od cizích. Tetování může vibrace energetického těla posilovat, ale také oslabovat. Přitom záleží na obecném významu symbolu, na barevnosti, a v neposlední řadě také na místě na těle, kde energie symbolu bezprostředně působí. Zvolené symboly a vzory se zapisují nejen do kůže, ale v podobě oscilace také do energetického, jemnohmotného těla. Tetování si proto vybírejte tak, aby mělo neustále pozitivní vliv na váš duchovní rozvoj, vnímání světa i sebe sama.