Zmínku o duši nalezneme snad v každé známé kultuře. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se její otázkou zabýval každý člověk. Otázka duše se proto dotýká myšlení téměř všech lidí. Termín „duše“ jako takový, je velice komplikovaný, neboť se různí z toho důvodu, že každý člověk, ať už filozof nebo „obyčejný“ člověk, ji vnímá jinak. Obecná definice chápe duši jako nehmotný princip života či jako oživující princip, který diferencuje neživé předměty či věci od živých bytostí. Mnoho publikací psychologie dokonce zaměňuje duši termíny jako vědomí či mysl. „Duše“ stejně jako anglické soul, v gótštině saiwala, starogermánsky saiwalo, je etymologicky uváděna do souvislosti s řeckým „Aionlos“, což znamená pohyblivý, pestrý, měňavý.

Pojetí duše v Bibli

Pojem duše tak, jak ho vnímáme dnes a jak se vyvinul v západní filozofii a teologii je obtížné v Bibli nalézt. Pojem duše jako samostatné entity oddělené od těla Starý zákon nezná. Člověk je dle Starého zákona celostní bytostí. Ve Starém zákoně je vše, co dnes považujeme za duševní úkony spojeno s vitálními funkcemi těla. Oko není jen orgánem zraku, ale i orgánem poznání vůbec a například játra jsou sídlem smutku. Člověk podle Starého zákona nežije ze sebe samotného, ale z Boha, který mu dává život. Duše není pouze vlastnictvím člověka, ale i zvířat. Bůh oživuje celého člověka a ten se stává duší, tedy oživeným tělem, nikoli pouze jeho část, kterou bychom mohli nazvat duší. Lidská duše je člověk sám, oživený Bohem, zatímco Boží duch je Bůh samotný, který je v člověku přítomný.

Celostní pohled na člověka nebyl uchován věčně. V období patristiky se začalo hovořit o nadřazenosti duše nad tělem a situovali ji do nebeské sféry. Tělo na rozdíl od duše patřilo do oblasti pozemské. Hlavním představitelem dualismu byl Augustinus. Je považován za největšího a nejvlivnějšího ze všech teologů na západě. Podle něho duše činí člověka člověkem, protože mu umožňuje vztah k Bohu. Duše stojí mezi tělem a Bohem. Augustinus tvrdil, že jedině člověk je zodpovědný za své hříchy: „…disponuje schopností činit dobré a vyhýbat se zlému, jinými slovy těší se svobodě a svobodnému rozhodování“. Člověk je pro Augustina „duše“, která používá tělo.

Judaismus a pojetí duše

Židovský pohled na lidskou duši je nejednotný. Existuje mnoho různých výkladů, které závisí na duchovním ukotvení jejich interpreta. Nejdéle trvající ortodoxní proud se nazývá rabínský judaismus. Opírá se o biblické pojetí člověka. V biblických textech se však objevují nejasnosti, které jsou chápány různě v závislosti na uznávané tradici. Rabíni se zajímali také o mystiku a středověkou filozofii. I zde se objevují chápání různá. V Hebrejské Bibli se objevuje monistické pojetí duše. Člověk je jednotou, nikoliv složeninou z duše a těla. Z našeho dnešního hlediska je tedy dle Hebrejské Bible člověk psychofyzickou jednotou. Jako označení pro nositele života jsou používány výrazy nešama a nefeš. Nešama označuje duši ve smyslu „vdechnutí dechu“ a nefeš znamená duše. Nelze však používat výraz nefeš jako označení jsoucna nezávislého na těle. Nefeš je oživující princip ve smyslu biologického, intelektuálního, emocionálního i fyziologického života. Označuje psychofyzickou jednotu, tedy člověka, který žije, cítí a myslí. V hebrejském pojetí je duše paralelou těla a je s ním identická.

Rabínské pojetí se v mnohém liší od pojetí hebrejského. Rabíni vycházejí z pojetí Bible, ale na jeho základě rozvíjejí vlastní interpretace a vlastní pojetí duše člověka. Rabínské pojetí je zaměřeno k praktickým záležitostem jako je plnění Božích příkazů. Nespekulují o podstatě duše a člověka. Jejich východiskem je Izrael jako celek, tedy lid. Jde jim o tzv. „kolektivní duši“.

Hinduismus a Védské náboženství

Hinduismus se od ostatních náboženských směrů liší především tolerancí a otevřeností k různým způsobům myšlení a také k různým filozofickým směrům. Hinduismus nahlíží na duši jako na nesmrtelnou a schopnou reinkarnace. Nesmrtelnou duši nazývá átman. Brahma a átman spolu tvoří základní princip reinkarnace. Brahma představující absolutní bytí je tedy zdrojem veškeré existence. Omezením sebe sama tvoří hmotný svět individuí, tedy svět subjektů a objektů. V hmotném světě existuje jako átman – čisté nepodmíněné vědomí. Realita individuí je klamná. Z absolutní reality totiž vzniká hmotná realita, která se odděluje od skutečnosti iluzí tzv. májou. Mája je prázdné vakuum mezi fyzickou a skutečnou realitou. Díky tomuto vakuu je absolutní realita nepostižitelná.

Védantská a hinduistická nauka obecně dochází k představě absolutní reality, tvořící a zároveň oživující podstatu bytostí. Každá živá existence v sobě nese zlomek absolutní reality, nesmrtelnou duši, tedy átman. V upanišadách je átman přirovnán k soli rozpuštěné ve vodě. Substance soli zrakem nelze identifikovat, její chuť však přítomna je.

Buddhismus a nauka o „Ne-Já“

Buddha svoji nauku nikdy nezapisoval, ale pouze přednášel. Neexistují tedy prameny, které by legitimizoval sám Mistr. Tři měsíce po jeho odejití, okolo roku 483 př.n.l., jeho učedníci svolali mnišský koncil, kde ustanovili přesné znění Buddhovy nauky. Postupně vznikaly písemné podoby jeho nauky. Buddhismus se zaměřoval na člověka v reálném světě bez bohů a vyšších realit. Univerzální zákon světa se projevuje v evidentním důsledku, tedy principu skutkové odplaty (karman). To je projevem energie, která nezaniká. V buddhistických knihách se můžeme dočíst, že Buddha existenci duše odmítal. Naproti tomu však existují také názory, že Buddha existenci duše přijímal, ale nikdy to explicitně nevyslovil.

Typické pro Buddhismus je, že rysem veškeré existence je neustálý proces změn. Tyto změny se týkají všech bytostí a mají různou povahu – jsou to změny fyzické, jemné či hrubé, mentální, uvnitř nás nebo ve vnějším světě atd. Neustálý proces změn způsobuje neosobní kauzální povahu universa. Když existuje toto, existuje i tamto. Když vzniká toto, vzniká i tamto. Když zaniká toto, zaniká i tamto.

Buddhova nauka o Ne-Já je považována za základ buddhistického soteriologického projektu. Hlavními myšlenkami je, že žádné jsoucno v sobě nemá neměnnou stálou substanci či esenci a neexistuje samo o sobě a nezávisle na okolních podmínkách a příčinách. Týká se to samozřejmě i lidských bytostí. „Je-li vše nestálé a podléhající změně, nemůže ani v nich existovat žádná stálá, neměnná a šťastná duše, či Ne-Já“. Nestálost, neuspokojivost a podléhání změně je podle Buddhy důkazem, že to nemůže být Já. Zároveň nelze hovořit o Já, které je mimo dosah zkušenosti. Bylo by bláhové považovat za naše Já něco, co podléhá změnám a nelze ovládnout (např. nemůžeme zastavit stárnutí nebo se vyhnout smrti). Nauka o Ne-Já nebyla často jasná ani buddhistům. Buddhismus tak čelil ostré kritice a vyvolával a dodnes vyvolává mnoho otázek.

Pojetí duše v antické filozofii

Antická filozofie chápala člověka jako součást universa. Člověk pro ni představoval součást celku, tedy jednotného vesmíru. Kdo bývá považován za vůbec prvního filozofa? Podle staré tradice je za něho pokládán Thales z Milétu v řecké Malé Asii. Označil jej za něj již první historiograf filozofie Aristoteles, který zastával názor, že ke zrodu vědy a filozofie mohlo dojít teprve v okamžiku, když byly uspokojeny vnější potřeby a lidé disponovali volným časem i na jiné věci. Kdo jiný mohl mít ve své době víc času, než bohatí obchodníci v bohatém městě Milétu? Podle líčení Aristotela byl Thales chytrým obchodníkem, jenž se jako první zajímal o podstatu věcí, tedy o duši. „Co je to, ta věc obsahující princip, který působí, že se všechno děje a že všechno existuje“? Odkud všechno pochází, z čeho vše vzniká? Podle Thaleta je touto pralátkou voda. Toto tvrzení má snad svůj prapůvod v tom, že všechno živé vchází do života a udržuje se při životě prostřednictvím vody. Tak jako voda oživuje věci, tak činí i božský prazáklad – vše oživuje tím, že vše proniká.

Řada antických filozofů našla inspiraci také v orfickém učení, když jeho představiteli byli primárně různí potulní kazatelé, kteří nedisponovali svojí svatyní. Tělo chápali jako hrob duše! V centru jejich zájmu se ocitla i otázka posmrtných osudů duše, když zemře tělo. Nejedli proto maso, protože se domnívali, že pro duši nepředstavuje problém převtělit se i do zvířete, což je podobnost s učením pythagorejců. Na pozemský život podle orfiků navazoval ten v podsvětí, jenž se řídil podle podobných zásad jako ten pozemský. Z těchto závěrů je možné vyvodit, že orfikové chápali duši jako nesmrtelnou.

Sokratovo pojetí duše

Zcela nového významu nabyl termín duše u Sokrata. Podle něho je duše nositelkou vnitřního osudu. Je specifickou silou v nás, která umožňuje rozhodovat o nás samotných, což je vlastnost, jež nás odlišuje od veškerých ostatních jsoucích věcí. Člověk je podle Sokrata tudíž schopen rozlišit, co je pro něho dobré a co je zlé, na čemž má klíčovou zásluhu právě duše. Zde je třeba si uvědomit, že optikou Sokrata není duše něco neurčitého v člověku, ale jedná se o princip jeho základního pohybu – života. Lidé by se neměli starat o různé vnější záležitosti, ale mnohem více by je měla zajímat péče o jejich duši, protože tím se vlastně starají o své vlastní dobro. Tuto bezesporu zajímavou Sokratovu myšlenku později rozvinul Platón.

Platón a jeho pochopení problematiky duše

Platón se zaobíral problematikou duše v celé řadě svých dialogů. Hovořil o viditelném světě stínů, přičemž v předmětech smyslového světa se podle něho zjevují ideje, které jinak existují ve vyšší, duchovní formě. Platón se snažil o nalezení nějakého principu, jenž má toto zprostředkovat, a z jeho pohledu se o to může zasloužit jako princip právě duše. Duše, tedy rozum, jako jedna z jejích částí, nám podle tohoto legendárního řeckého filozofa, dovoluje uchopit a porozumět světu idejí. Z té příčiny, že člověk pohlíží na svět věčných idejí prostřednictvím duše, lze logicky usuzovat, že duše je stejného druhu jako ideje – věčná, nesmrtelná a stabilní. Platón přitom nepromýšlel jen podobu bytí duše po smrti člověka, ale také bytí duše ještě před jejím spojením s tělem. Nesmrtelná duše tudíž podle něj nemá začátek ani konec.

Platón byl také tohoto názoru, že se duše pohybuje a ve svém pohybu není schopna nikdy přestat, což je jedním z předpokladů její nesmrtelnosti. Pohybuje přitom vším, což z ní činí hybatele veškerých věcí. Člověk si prostřednictvím své duše může sám stanovit, jestli bude existovat v bytí pravém či nepravém. Platón hovořil o tom, že je světovou duší. Duše se ocitá ze země na nebesích a je od ní odvislé všechno bytí na zemi, čímž se proměňuje v duši božskou. Duše člověka pak je částečně příbuzná s duší světa, když je v ní obsažena harmonie a jiné koloběhy. Zprvu pobývala na hvězdě, ale uzavření do těla se pro ni stalo příčinou neharmoničnosti a smyslem jejího bytí se nutně muselo stát této harmoničnosti opět dosáhnout.