Snad každý člověk se alespoň jednou ve svém životě zamyslí nad otázkami: Kdo byli moji předkové? Čím se živili? Jaké byly jejich osudy? Žijeme v době, kdy většina lidí zná své předky pouze dvě generace do minulosti, tedy své rodiče a prarodiče. O starších předcích nevíme vůbec nic, anebo jen pár kusých informací z vyprávění našich babiček a dědečků. Většinou bychom se však rádi o našich předcích dozvěděli daleko víc než jen z matných vzpomínek, které zbyly našim žijícím příbuzným. Genealogie je vědní disciplína, která byla zpočátku využívaná převážně k prokazování příslušnosti ke šlechtickému rodu nebo k prokázání stáří rodu. V současnosti se pomalu stává vyhledávanou vědní disciplínou i širší veřejností. Dnes i lidé nešlechtického původu chtějí znát své kořeny a díky přístupnosti pramenů si rodokmeny zpracovávají sami nebo si ho nechávají vyhotovit. Důvodů mají několik, ať už jen z obyčejné zvědavosti, nebo pro pochopení sama sebe.

Pojem genealogie pochází z řeckého slova genos (rod, pokolení) a logos (nauka, věda). Je to pomocná věda historická, která se snaží získat co nejvěrohodnější informace o minulosti předků: „V nejširším slova smyslu pojednává o charakteru vztahu dvou navzájem souvisejících jevů či faktů. V tom nejužším, pak o vztahu mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu“. Genealogie trpělivě hledá doklady o předcích a odborně zpracovává získané poznatky. Hledá jistoty, o které se lze opřít jako o pevný kámen, vyrůstající z kořenů života předků, rekonstruuje zapomenuté rodinné a rodové znaky.

Do tradiční genealogie vstupuje nová metoda označovaná jako genetická genealogie. V ní jde především o určování původu předků pomocí analýzy DNA, tedy nukleové kyseliny, která nese genetické informace všech buněčných organismů. Pomocí genetiky můžeme zkoumat pouze předky v přímých liniích, tedy ženy ze strany matky nebo muže ze strany otce. Dá se také potvrdit, jestli předci výrazně migrovali, tedy přesouvali se z různých koutů Evropy či světa. Existují i genetické databáze, které jsou volně přístupné a kde mohou registrovaní uživatelé hledat své předky. Databáze fungují národně i mezinárodně. Je možné tedy najít příbuzné dokonce i z jiného kontinentu. Zda se jedná o kladný či záporný jev, je na posouzení každého jedince.

Dějiny genealogie

„Hledáním našich kořenů, přicházíme blíže k sobě jako lidské rodině“.

Počátky genealogie můžeme najít už ve starověku. Již starověcí Řekové vytvářeli rodokmeny svých bohů a Egypťané znali příbuzenské vztahy mezi faraony. Taktéž se setkáváme s rodokmeny ve starověké Číně, kde každá vládnoucí dynastie vedla už od svých prvopočátků pečlivě zaznamenané rodokmeny. Neměli bychom opomenout ani příběhy z Bible, především pět knih Mojžíšových, kde jsou rodové vazby také pečlivě zapsány. Středověk a vznik šlechtických rodů je pak dalším obdobím, se kterým je genealogie spojená. Dříve se genealogie téměř výhradně zabývala právě šlechtickými osobami a zkoumala jejich příbuzenské vztahy a prestižní výhody. Proto nebylo ojedinělé, že docházelo i k falšování listin dokládající příbuzenské vazby.

První zmínky o šlechtické genealogii nalezneme v Kosmově i Dalimilově kronice. Vznikem šlechtických rodokmenů se začala šlechta odlišovat od lidí nešlechtického původu a tím si také začala budovat řadu významných privilegií. Tak se vlastně genealogie stala jedním z prostředků k dosažení různých společenských a politických cílů. Rodopis posléze nabýval stále většího významu především v oblasti majetkoprávních otázek.

Ke konci 15. století již vznikla celá řada rodopisů mnoha panovnických rodů. Mnohé z nich však vznikly faktograficky nepodložené, a proto se postupem času začaly objevovat snahy přistupovat k rodopisu vědečtěji. Významnější a skutečně vědecké práce vznikly ve druhé polovině 17. století. Byly to především práce německého teologa a pietisty Philippa Jacoba Spenera, který se mimo rodopis věnoval i heraldice a zanechal po sobě mnoho hodnotných prací.

Od 18. století bylo v západní Evropě zvykem přidávat do tištěných kalendářů seznamy panovnických a šlechtických rodů. Postupem času tak vznikl Gothajský almanach. První vyšel v roce 1763 v Gotě a získal si u čtenářů takovou oblibu, že od té doby vycházel každoročně až do roku 1944. Konec 2. světové války přinesl významné společenské změny v Evropě a zejména východním Německu (sídle vydavatelství) a znamenal zánik almanachu v originální podobě. Od roku 1951 je vydávána obdobná řada pod názvem Genealogisches Handbuch des Adels.

V období socialismu byly v Československu genealogie a heraldika na pokraji zájmu. Obě disciplíny byly považovány za podezřelé a přežité, příliš spjaté s církví a se šlechtou. Navzdory tomu se těmto vědám věnovalo v soukromí mnoho lidí. Ve druhé polovině 20. století již bylo zkušených rodopisců několik desítek.

Matriky: Knihy narození, manželství a úmrtí

Slovo matrika se vyvinulo z latinského výrazu matricula. Původní význam slova byl seznam kleriků. Současného významu nabývá slovo až od první poloviny 17. století. V Akademickém slovníku cizích slov se pod heslem matrika uvádí: „Kniha, do které jsou zapisována jména osob pro potřeby právní evidence (narození, sňatků, úmrtí)“. V Německu používali spíše pojem Personenstandsregister. V Anglii se nazývají parish registers, parish books. Ve Švédsku se používal název ministerské knihy a v době Rakouska-Uherska pod současným názvem matriky.

První matriky sahají až k starověkým Egypťanům. Římané měli zpracované seznamy narozených, zemřelých a jmenovitě u křesťanských mučedníků. Velmi málo se ví o zápisech manželského svazku. Nejstarší církevní právní předpis u nás byl Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky – 2. polovina 9. století), sepsaný věrozvěsty Konstantinem a Metodějem, zabývající se trestním, majetkovým, ale také manželským právem.

Od starověku se využívala písařská tabulka zvaná diptych. Tato destička zahrnovala soupisy členů církve. Nejdříve se do matrik zaznamenávaly příbuzenské svazky. Počátkem 3. století vznikají první fary a začaly se vést registrace křtů, biřmování, oddání a pohřbů. Některé farní knihy se zachovaly dodnes. V roce 1137 se o matrikách zmiňuje Lateránský koncil, který zavedl spravování matrik do rukou církve.

Nejstaršími českými matrikami jsou následující: Matrika z roku 1432 v Korutanech ve Twengu (Rakousko), v Kostnici z roku 1463 a nejstarší pražská matrika u sv. Jindřicha z roku 1584. Bohužel velké množství z nejstarších matrik se nedochovalo, matriky se ztratily nebo shořely. Někteří horlivci tyto knihy zničili nebo vyhodili, jakožto kacířskou záležitost.

Důvody a motivace k poznání vlastní rodinné historie

„Naše historie začíná předtím, než se narodíme. Zastupujeme dědičné vlivy naší rasy a naši předkové prakticky žijí v nás“.

• POZNÁNÍ HISTORIE RODINY – Člověk pociťuje touhu odhalit, odkud pochází a kdo byli jeho předkové. Je to přirozený pocit, který je po generace zakódovaný v genech už od starověku a možná i pravěku. Tento pocit se někdy dostaví až na sklonku života člověka, ve stáří. Nezřídka je již na začátek bádání „pozdě“, protože cenné vzpomínky, které uchovávali naši rodiče a prarodiče často odcházejí i s našimi blízkými a nestihneme je zaznamenat.

• VYSVĚTLENÍ RODINNÝCH PŘÍBĚHŮ – V rodině kolují různé příběhy. Častým příkladem jsou příběhy typu: „Náš dědeček padl ve válce“ nebo „Moje prababička si vzala Žida“, případně „Můj prastrýc spáchal sebevraždu“. Jen málokterá rodina má doma důkazy o tom, zda jsou takové příběhy pravdivé. Můžeme cítit potřebu si je ověřit nebo vyvrátit, a tak nezbývá nic jiného než začít aplikovat praktickou genealogii.

• ZPROSTŘEDKOVÁNÍ HISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ POMOCÍ SOUVISLOSTÍ – Při vlastním bádání se najednou setkáváme s vlastním prožitím historie prostřednictvím svých předků. Zjišťujeme, jak naši rodinu ovlivnily války, královské patenty nebo nařízení, která významná osobnost se mohla setkat s našimi předky apod.

• VYTVÁŘÍ A POVZBUZUJE FANTAZII A TVŮRČÍ PŘEDSTAVIVOST – Často se při bádání dostáváme k informacím, kde předkové žili a čím se živili, nezřídka objevíme jejich vlastnoruční podpis nebo krátkou informaci ze života. To nám otevírá možnost zapojit fantazii, usuzovat a představovat si, jací naši předkové byli, jak nejspíše vypadali, jak vypadalo jejich obydlí, jaké charakterové rysy prokazovali svými životními příběhy.

• POZNÁNÍ NOVÝCH MÍST – Badatel při své práci objevuje stále nové názvy obcí a měst, ze kterých jeho předkové pocházeli. Tato místa se stávají zosobněnými, spojenými s historií vlastního rodu. Mohou se stát cílem výletů. Podívat se můžeme i na místa, kde stojí nebo stávalo obydlí našich předků. Tento princip turistiky také podporuje tzv. geneo-koučink.

• PROBOUZÍ VDĚČNOST ZA VLASTNÍ EXISTENCI – Při bádání po předcích zjišťujeme, kolik osob se podílí na tom, že jsme na tomto světě. Stačí spočítat jen několik generací, a zjistíme, že například v pěti generacích historie rodu se vyskytuje 64 přímých předků. O pět generací více je to už 2048 přímých předků. Takové zjištění může v badateli vyvolat pocit pomíjivosti a náhody, ale také vděčnosti za vlastní život a odpovědnosti za život svých potomků.

Zvědavost a touha po poznání předků či pochopení sebe samých vede řadu lidí k sestavování vlastních rodokmenů. Může jim to pomoci porozumět proč si zvolili svou životní cestu, od koho zdědili přednosti i ctnosti, ale i co ovlivňuje jejich partnerské či milostné vztahy.