Touha po kráse, ke které patří půvabný a přitažlivý vzhled, je stará jako lidstvo samo. Vždy v určitých etapách lidského vývoje ale měnila své podoby. Střídaly se také účely, pro které byla kosmetika využívána. V dřívějších dobách se kosmetika definovala jako dovednost či snaha uchovat, zlepšit, získat nebo obnovit krásu lidského těla. Záměrem kosmetiky bylo a je formovat člověka v souladu se soudobým ideálem krásy, omezit vnější příznaky stárnutí, vytvářet optimální péči pro fyzické tělo s důrazem na péči o pleť a tělo.

Samotný pojem pochází z řeckého slovesa kosmeó – krášlím, zdobím. Slovo kosmétiké by se dalo přeložit jako umění krášlit či zdobit.

Historie dekorativní kosmetiky

PRAVĚK – Zrod kosmetiky jako takové se klade do doby kamenné, tj. 15.tisíc let př.n.l. V archeologických vykopávkách z této doby byly nalezeny různé hřebeny, ozdoby či hlinky, které používali lidé v pravěku. Někteří příslušníci různých kmenů se líčili stejně, aby se navzájem poznali při bitvách s nepřítelem. Líčení se lišilo i podle určitých událostí, jako svatba, pohřeb nebo jiná důležitá událost. Dále se také různým líčením prokazovalo určité postavení jedinců v kmeni (např. náčelník). Člověk pravěký se natíral různými bylinkami (dnešní repelenty) a zvířecím tukem. Chránili se tak proti hmyzu a chladu.

Ideálem krásy v tomto období byla žena podobná Věstonické Venuši, tedy žena jako matka či živitelka. Na pudry a tvářenky se používaly červené a žluté oxidy, koroze ze železného náčiní. Nejzajímavějším přírodním pigmentem je Mořena barvířská, z jejích kořenů se získá růžový prach, který je nejvýhodnější na růž nebo rty. Zajímavé také bylo, že ženy v tropických krajích chodily nahé, nicméně velice často musely být nějakým způsobem nalíčené.

STAROVĚKÝ EGYPT – Egypťané využívali různých druhů kosmetických přípravků. Používali vonné oleje, balzámy, masti, čistící krémy, první žvýkačky a zubní pasty. Z tohoto období pochází nálezy svitků s recepturami na výrobu kosmetických přípravků. Důkazem pak pro archeology byly i nálezy skříněk s pestrobarevnými líčidly, kterými se Egypťané zkrášlovali. Egyptská civilizace byla opravdu pokroková, jelikož používali prostředky a preparáty k odstraňování chloupků, barvení vlasů a péči o ruce a nehty.

Středem obličeje, považovali Egypťané oči, které si líčili. V této době přípravky očního make-upu pravděpodobně obsahovaly směs medu, rozdrcených mandlí, antimonu, malachitu nebo popelu. Egypťané oční linky využívali nejen ke zkrášlení, ale také jako prospěšnou prevenci proti očním infekcím. Prakticky vzato byly používány i za účelem ochrany proti slunečnímu záření stejně tak jako k náboženským účelům.

Jednou z nejkrásnějších žen starověku byla Nefertiti, manželka Achnatona. Jedna ze zachovalých soch Nefertiti ukazuje pečlivou kosmetickou péči o rty, obočí a víčka.

STAROVĚKÉ ŘECKO – Řekové přinesli některé revoluční názory na kosmetiku a mnohé řecké zásady, které platí dodnes. Tzv. „Zásada dokonalé krásy“, která spočívá v tom, že to, co je zdravé je i krásné. Řekové byli však především sportovci, tudíž tehdejší kosmetika se zaměřovala především na ně. Zavedli přípravky proti pocení a depilační prostředky. Líčili se především mladí muži při sportovních hrách.

Významné a uznávané ženy měly zakázáno používat jakoukoliv kosmetiku. Používání očního make-upu bylo považováno za něco odpudivého. V tomto ohledu byli Římané více liberální, používání očního make-upu bylo povoleno. Velmi znatelný byl také vývoj parfémů. Nejdůležitější surovinou ve starověkém Řecku byla myrha, vonná pryskyřice z kmenů myrhovníků. Zatímco těžká vůně myrhy se používala především v chrámech, v běžném životě dávali Řekové přednost jemnějším vůním květin (lilii, narcisu a růži).

STAROVĚKÝ ŘÍM – V Římě měla každá vznešená dáma řadu vycvičených otrokyň, které jí upravovaly vlasy, pleť, nehty a líčily ji. Večer po ulehnutí byla nanesena na obličej a krk dámy pleťová maska (těsto z chlebové střídy a mléka). Na všech větších místech byly zřízeny veřejné lázně, kde se prováděly kosmetické procedury. Římská kosmetika také zavedla péči o nohy – pedikúru.

ČÍNA – Metody, které používali, byly mnohdy drastické, ať už se jednalo o přehnané diety nebo bandážování nohou za účelem jejich zmenšení. Číňanky byli známé i svým specifickým líčením, světlejší pletí, kterou si pudrovaly, a výraznými červenými rty. V této době znali i manikúru, protože ženy nosily dlouhé nehty. Tradovalo se, že čím delší nehty žena měla, tím méně musela pracovat.

INDIE – Indové byli velmi čistotní a používali různé pasty či prášky (směs betelového ořechu, zázvoru a pepře) k čištění zubů. Velmi dbali na osobní hygienu a zdravý životní styl. V líčení používali v každém období jiný druh líčení, a kosmetiku také dělili podle toho, k jakým příležitostem bývala používána. Dále využívali k péči o pleť různé esenciální oleje, a dokonce i vonné látky.

STŘEDOVĚK – V období středověku se vlivem nábožensko-politických tendencí začalo od zkrášlování obličeje líčením ustupovat, a líčení tak zůstalo doménou žen v nevěstincích či žen s tzv. „špatnou pověstí“. Spojení líčení s nemístným (až svatokrádežným) jednáním se odrazilo dokonce i v právně-normativní rovině, a za líčení tak mohl být v určitém období a v určitých regionech uvalen stejný trest jako za zločin čarodějnictví. Smyslem takového trestu v tehdejším pojetí nebylo jen zbavit svět něčeho „ďábelského“, ale zároveň též „osvobodit“ muže, jenž byl „omámen“ nepravým vzezřením ženy používající líčidla.

Historický návrat k líčení přišel ve chvíli, kdy se aristokracie začala znovu zkrášlovat, přičemž se využíval především bílý pudr, jenž byl opět indikátorem příslušnosti k výše postavené, manuálně nepracující třídě.

V Evropě ženy vyšších tříd používaly zesvětlující pudry, aby měly co nejsvětlejší pleť. Tyto pudry však především obsahovaly látky jako olovo či arsen, které nebyly k tomuto účelu vhodné a často ženy trpěly otravou a nemocemi obličeje.

NOVOVĚK – V palácích za doby renesance se skupiny dívek, nazývané fraucimor, učily u šlechtičen umění oblékat a líčit se. Renesanční kráska byla žena se zdůrazněnými plnými ženskými tvary a světlými nebo rusými vlasy. V době baroka se dámy solně líčily. Používaly pižmové kuličky, kterým se říkalo pompa ambre. Šlo o směs ambry a pižma. Ambra je voskovitá látka vznikající ve střevech vorvaně a pižmo je část výměšku přežvýkavce kabara pižmového. Tyto vonné kuličky se dávaly do zlatých jablíček, která měla dírky a nosila se u pasu nebo na řetízku kolem krku.

Asi největší zajímavostí bylo lepení tzv. „mušek“. Jednalo se o černá kolečka nebo srdíčka z látky. Jejich největším úkolem bylo zakrýt všelijaké nedokonalosti, jakými byly i jizvy po neštovicích. Mušky měly ale svoje další významy. Muška na pravé straně znamenala, že je žena vdaná, na levé straně znamenala zasnoubení. Naopak muška v koutku oka znamenala, že žena je něčí milenkou a u úst, že je žena k mání.

Kosmetika v našich zemích

Již v 6. století Slované používali k potírání kůže máslo. Ženy si líčily tváře na bílo a červeno, barvily si vlasy a obočí. Svobodné ženy nosily vlasy rozpuštěné, vdané pokryté plachetkou či závojem. Používaly ozdobné hřebeny, nůžky, břitvy, pinzety, lžičky na čištění uší a kovová zrcátka. Kosmetiku nejprve vyráběli kati, bylinkáři a lékárníci.

19. STOLETÍ – V těchto dobách byly naše země součástí Rakousko-Uherska. Hlavní ikonou, která udávala v této době trendy v líčení a oblékání byla císařovna Alžběta. Ta byla velice krásná a dbala na zdravou životosprávu. Ženy nosily bohaté husté vlasy a upnuté korzety, které formovaly jejich postavu do tzv. vosího pasu. V módě byly především dlouhé a výrazné řasy.

Řada žen si řasenky vyráběla podomácku smícháním popele, rozmačkaných plodů bezinek a ricinového oleje.

PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE – V této době se začala kosmetika rozmáhat a objevily se první kosmetičky. V módě bylo úzké obočí a oči nalíčené barevnými stíny a linkami. V zahraničí, ale i u nás se začaly objevovat jedny z prvních kosmetických salonů. U nás byl jedním ze známých salon paní Lavecké. Zde se vyráběly pleťové krémy a vlasové vody.

PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE – Začala se nejvíce vyvíjet kosmetika a začal vznikat samostatný obor dermatologie. Byly založeny ústavy lékařské kosmetiky, kde se později školili lékaři a zdravotní sestry. Ty poté pracovaly i jako kosmetičky.

Tři základní barvy používané v kosmetice

Vrátíme-li se do doby pravěku, starověku atd. zjistíme, že všechny kultury měly v oblibě 3 základní barvy. Jsou jimi bílá, červená a černá.

ČERVENÁ – Význam červené barvy se v kulturách velice liší. Většinou se ale spojuje s láskou, vášní a mládím. Její prvotní význam byl čistě biologický. Žena dávala najevo, že je připravena na mateřství. Červené rty pak měly ukázat, mládí, svěžest a fakt, že žena dosud nerodila.

Červená barva se získala ze dvou druhů hmyzu: červec nopálový a červec klenutec, ty se sušily a získávalo se z nich krvavě červené barvivo, zvané karmín. Další způsob získávání barviva je z minerálů, jako je červené olovo či rumělka (sulfid rtuťnatý). Získávala se i z rostlinných výtažků, ze světlice barvířské (karthamin), nebo z kořene kamejníku barvířského, rozdrcených plodů moruše a jahod, šťávy z červené řepy a červeného amarantu.

BÍLÁ – V Řecku se používalo olovnaté barvivo – psimuthion, další známou praktikou bylo pouštění žilou nebo méně nebezpečný bílý pudr. Proč byla ale světlá pleť tak oblíbená? Jedna teorie říká, že světlá, projasněná pleť, ukazovala ženino mládí neboli, že žena ještě nerodila. Protože po těhotenství se pleť změní, ztmavne. Přirovnání k dnešní době, jsou to těhotenské pigmentové skvrny na obličeji. Dalším faktem bylo, že světlá pleť znamenala vyšší postavení ve společnosti.

ČERNÁ – Při slově černá se všem určitě vybaví Kleopatra se svým hustě tmavým obočím a černou linkou na očích. Nejstarší používaný materiál byl kajal, který se přechoval až do dnešního moderního kosmetického průmyslu. Kajalové tužky jsou považovány za jedny nejkvalitnější a nejpigmentovanější a jsou mezi vizážisty velice oblíbené. Na celá staletí učarovaly ženy svou výbornou krycí schopností a snadností v použití.

Historie líčení a konkrétně využívané styly prošly různými změnami, stejně jako se změnila řada estetických norem týkajících se lidského vzhledu. I přestože se líčení stalo normou, neexistuje pouze jeden využívaný či preferovaný styl líčení. Obecně bychom ale mohli říct, že nejčastějším a nejžádanějším stylem líčení je takový styl, který tvoří ženu mladší, krásnější, ale přitom není nanesené líčení příliš znatelné.

„Úsměv je ten nejlepší make-up, jaký může žena nosit“. – Marilyn Monroe