Jméno Lucie má základ v latinském slově lux (světlo). Vedle svaté Agáty patří k nejvýznamnějším sicilským světcům. Na den svaté Lucie býval zahajován dvanáctidenní cyklus předpovědi počasí na příští rok, uvádělo se, že jaké jsou dny od svaté Lucie do Božího narození, tak takové budou měsíce příštího roku. Dvanácti dnům od svátku Lucie do Štědrého dne se připisoval velký věštecký význam. Dvanáct dní představovalo dvanáct měsíců, a tak v průběhu těchto dní se věštil charakter počasí v odpovídajících měsících příštího roku. Na dveře se namalovalo křídou dvanáct kruhů, které byly rozděleny na čtvrtiny a představovaly jednotlivé týdny. Poté se každý den sledovalo ráno, v poledne, večer a v noci počasí. Toto pozorování se zapsalo do příslušné čtvrtiny kruhu, které předpovědělo počasí v patřičném týdnu nového roku.

Ačkoliv jméno Lucie znamená „plná světla“ a jedno české přísloví říká že „Svatá Lucie noci upije“, tak zimní dny se začínají prodlužovat až 21. prosince. Je to z důvodu, že v 16. století byl zaveden gregoriánský kalendář. Tento kalendář upravoval časovou nesrovnalost v juliánském kalendáři nashromážděnou během staletí. Nesrovnalost představovala 10 dní, které nový kalendář vypustil. Proto byl brán svátek sv. Lucie před gregoriánskou reformou jako zimní slunovrat a byl to den před Štědrým dnem. České přísloví po reformě pak znělo „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“.

Legenda o svaté Lucii

Narodila se někdy v letech 283-286 v jihosicilském městě Syrakusy a zemřela mučednickou smrtí kolem roku 300–310 za vlády císaře Diokleciána. Není jisté, kde jsou její ostatky pochovány. Rok se svatými nabízí dvě možnosti: od 11. století mohou být ostatky uloženy v kostele svatých Jeremiáše a Lucie v Benátkách, ve kterém se nachází oltář s Luciinou schránkou, nebo v klášteře sv. Vincence v Metzu ve Francii. Vitae Sanctorum 1696 uvádí, že byla pohřbena nejprve v Syrakusách, následně přenesena do Konstantinopole a naposledy do Benátek.

Lucie už jako dítě složila slib věčné čistoty. Byla však svojí matkou přislíbená za nevěstu pohanskému mladíkovi pocházejícímu z vážené rodiny. Lucie se modlila k Bohu, aby ji chránil od manželství. Ke zrušení zásnub pomohla Lucii těžká nemoc její matky Eutychie. Lucie matku přesvědčila k pouti k hrobu sv. Agáty, kde se těžce nemocné ženě opět vrátilo zdraví. Tento zázrak ji přesvědčil, aby povolila Lucii žít panenský život, držet křesťanskou víru a zrušila její zásnuby. S tím však nesouhlasil uražený mladík a Lucii udal u římského místodržícího císaře Diokleciána. Dioklecián byl nechvalně známý svou averzí vůči křesťanům, které nechával pronásledovat, mučit a popravovat. Zatčená Lucie byla těžce mučena, ale svoji víru neodvolala. Byl nad ní vynesen trest, že bude umístěna do nevěstince, kde bude nabízet své tělo sexuchtivým zákazníkům. Aby byla potupa plně dovršena, tak měl spoutanou Lucii přes město odvézt vozík tažený voly, a to vše se navíc mělo odehrát za posměchu obyvatelstva.

Zde se odehrál jeden z dalších zázraků, kdy se vůz nepohnul ani přes snahu volů, ani později přes snachu vojáků. I z dalšího trestu, jenž spočíval v tom, že byla Lucie polévána vařícím olejem, vyvázla bez zranění. Nakonec byla usmrcena mečem. Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A měla pravdu. Roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin.

Svatá Lucie jako patronka a její atributy

Svátek sv. Lucie byl v Římě zaveden v 6. století. Sv. Lucie je znázorňována v dlouhých šatech a je kreslena s těmito atributy: dvojitý kříž, svítilna, svíčka, palma, kniha, meč (ten je v některých případech zakreslen, jak jí visí na krku) a pochodeň. Existují vyobrazení Lucie, jak nese i dvě oči na podnose. Je to odkaz na legendu, kdy si Lucie vydloubla své oči a poslala je zmíněnému pohanskému mládenci. Sv. Lucie je nejčastěji považována za ochránkyni před krčními a očními nemocemi a patronku slepců. Rok se svatými uvádí další výčet možností: Sv. Lucie může být považována jako patronka nemocných dětí, sedláků, sklářů, advokátů, vrátných, kajících nevěstek (což lze opět spojit s jejím příběhem).

Sv. Lucie byla též ochranitelkou před kouzly čarodějnic. Lidé na vesnicích se chránili nejen modlitbou ke světici, ale i jinými prostředky. Na Severní Moravě byl zvyk, že se do krmení dobytku od svátku sv. Lucie až do Božího hodu přidávalo těsto smíchané se svatojánským kořením, které se zaříkávalo. Existovala i varianta, kdy koření bylo smíchané se zeleninou. Chlév v tomto období byl uzamčen, aby čarodějnice nebraly hnůj pro svá kouzla. Jiná pověra předávala magickou moc polenu odloženému stranou na svátek sv. Lucie. Pokud se tímto polenem zapálil oheň na Štědrý večer, tak se měly tomuto stavení čarodějnice vyhýbat celý rok. Místem, kde se čarodějnice na svatou Lucii scházely, byla dle pověr z Moravy hora Radhošť.

Ten, kdo chtěl čarodějnice odhalit, si v den svaté Lucie vyrobil tzv. lucijskou stoličku, kterou pak vzal s sebou do kostela na mši. Když se na ni pak posadil, byl schopen rozpoznat čarodějnice kolem sebe. Obdobou stoličky mohla být například vařečka nebo deska s otvorem, skrze nějž mohl člověk spatřit čarodějnice.

Zvyky a obyčeje na sv. Lucii

Svátek sv. Lucie býval svého času oblíbenější než svátek svatého Mikuláše. Postava Lucie měla vzbuzovat strach a byla opakem hodného Mikuláše. Další kontrast mezi Lucií a Mikulášem byl v jejich kostýmu. Zatímco Mikuláš měl víceméně podobný úbor na českém území, Lucie se naopak lišila v převleku dle regionů. Ještě v období před 1. světovou válkou patřil k tradičním a oblíbeným svátkům na vesnicích. V den svátku sv. Lucie chodil na vesnicích po chalupách průvod masek, v jehož čele byla dívka. Tato dívka byla převlečena za svatou Lucii (těchto Lucií mohlo být i více, záleželo na kraji a různé variantě tohoto svátku).

Mladá děvčata používala jako masku bílou plachtu, do které se zahalovala. Na obličej si dívky mazaly buď hladkou mouku, anebo vrstvu sádla. Úpravou prošly i vlasy, někde byly schované pod pokrývkou (případně plachetkou jako součásti lidového oděvu) a jinde byly rozcuchané. Oděv měl různé varianty. K dlouhé bílé košili se používala bílá sukně se širokou pentlí. Jako pokrývka hlavy se používal plechový kastrůlek na mléko, věneček, čepec nebo mitra z černého papíru. Existovaly i strašidelné verze, například na Slovácku. Zde sice Lucie chodila v tradičním bílém šatu, ale na obličeji měla škrabošku s velikými zuby. Zuby se vyráběly z řepy. Jinde byla úprava i v masce obličeje, kdy se jako doplněk používala koňská hlava či čapí zobák. Zmíněný čapí zobák se používal v okolí Českých Budějovic a byl jako maska tvořen ze dřeva polepeného papírem. S takto vytvořeným zobákem se dalo i klapat. Ve středních Čechách strašila Lucie děti velkým dřevěným nožem. Hrozila těmto dětem rozpáráním břicha, pokud v rámci adventu poruší půst.

Den svaté Lucie byl brán jako ženský svátek. Jako odkaz nejen mateřského kultu, ale i jako kontrola ženské práce v domácnosti. Mateřský kult symbolizovala Lucie chováním dítěte (jižní Čechy). Zůstaneme-li v jižních Čechách, tak zde byl i zvyk, kdy sestava několika Lucií (někdy jen 2) s výše zmíněnými zobáky vcházela tiše do světnice a každá z nich měla v rukou peruť (ta byla z husího křídla). Touto perutí bylo obrazně zameteno smetí ze světnice. Mělo to značit očistu od loňské špíny. Na Moravě platil na tento svátek zákaz příst len, protože předení patřilo k vedlejším hlavním pracím ženy. Je také možné, že tento zvyk se zachoval z dob, kdy bývaly přástky v době půstu před Vánocemi zakázány, a tento zákaz byl kontrolován úředníky na popud vrchnosti. Věřilo se, že neuposlechnutí tohoto příkazu rozhněvá světici, která naplní komín prázdnými vřeteny a bude požadovat je ihned napříst. Proto třeba na Valašsku vynášeli v tento den kolovraty na půdu.

Ženy se převlékaly za Lucky a obcházely stavení a kontrolovaly, zda hospodyně dodržují zákaz předení lnu či draní peří. Pokud takovou neposlušnou ženu chytily při činu, tak jí dílo překazily několika způsoby: buď rozfoukáním peří, zabavením kuželu i s předivem anebo postačilo pocuchání přádla.

V některých částech Pošumaví je i dnes řídce dodržovaný zvyk, kdy ženy mohou proti mužům útočit jak žertovně, tak i (symbolicky) fyzicky. Lucky muže přepadaly nejen doma, ale i v krčmě. Ženy muže popichovaly vařečkami a mazaly je hořčicí, sypaly jim mouku do vousů a vlasů, mazaly jim břicho povidly (v horším případě kolomazí) či je drápaly po prsou. Ženy chodily ve větších skupinách a útočily nečekaně, což u některých mužů budilo hrůzu a skrývali se do úkrytů. Znám je i případ, kdy ženy v rámci tradice zaútočily i na Národní výbor a zasedání muselo být odloženo. Všechny tyto „zákeřné“ věci vůči mužům měly být odplatou za celoroční drobné lži a špatné chování vůči ženám. Ale platí to pouze do půlnoci, kdy vláda žen končí.

Uctívání sv. Lucie ve světě

Ve světě je svatá Lucie uctívána v Itálii, Švédsku, Maďarsku, Srbsku, Chorvatsku a Německu. I zde jsou s jejím svátkem spojeny lidové tradice. V Itálii jsou to nejčastěji světelné průvody, v nichž se může zpívat píseň Santa Lucia, ve Švédsku přetrvává už od roku 1780 tradice, kdy chodí Lucie převlečená za nevěstu v bílých šatech a s věncem s hořícími svíčkami na hlavě. V německém městě Fürstenfeldbruck již od 18. století zachovávají zvyk „plavení světel“. Děti vytvoří modely domů a budov, do kterých umístí svíce, tyto modely pak na den svaté Lucie pouštějí po řece.

Obzvlášť v Itálii byly sv. Lucii zasvěcovány kostely a chrámy, často byla také vyobrazována ve výtvarném umění. Například v jejím rodném městě Syrakusy se nalézají chrám a kaple sv. Lucie, v tamějších katakombách je umístěna Caravaggiova malba Pohřeb svaté Lucie, v italském městě Gaetano je Lucii zasvěcen kostel, v němž je vyobrazena na deskové malbě z 15. století, a v benátském kostele sv. Apoštolů se vyskytuje oltářní obraz Přijímání sv. Lucie od španělského malíře Tiepola.

V Národní galerii v Praze se nacházejí obrazy italských umělců, na nichž je Lucie znázorněna na jedné části triptychu, kde je spolu se sv. Kateřinou, nebo na obraze znázorňujícím Pannu Marii s dítětem, obklopenou čtyřmi svatými, z nichž jedna je sv. Lucie.

„Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého“. – Sv. Lucie ze Syrakus