„Všichni jistě více méně známe pocit, který nás občas přepadá, že to, co právě říkáme a děláme, říkali a dělali jsme už někdy dříve, kdysi dávno – že nás kdysi, před dávnými věky, obklopovaly tytéž tváře, předměty a okolnosti – že víme úplně přesně, co kdo vzápětí řekne jako bychom si na to náhle vzpomněli“.

Z počátku byl tento fenomén součástí živých debat oblasti filozofie a medicíny. V psychologii byl zájem o déja vu vyvolán až koncem 19. století, nicméně byl vlivem vedoucího behaviorismu přehlížen, protože nebylo identifikováno dostatek stimulů a reakcí v chování, aby jej bylo možné zkoumat pomocí pozorování. Z toho důvodu byl tento fenomén považován za „symptom bez psychologické funkce“, a tím pádem bylo vědecké zkoumání odsunuto do pozadí a převládalo množství parapsychologických a psychodynamických interpretací. Za moderní éru vědeckého zkoumání fenoménu déja vu lze považovat období od konce 80.let 20. století, kdy došlo ke tvorbě definic a dotazníků k měření déja vu.

Pojem déja vu se doslova překládá jako „již viděné“ (already seen), ale přitom se jedná o pojem, který odkazuje na jakoukoliv „déja“ okolnost, a tudíž se tento pojem spíše používá pro označení již prožito (already experienced). Pojem déja vu se tedy využívá a považuje za obecné označení takového typu prožitku. Pro různé konkrétní typy se dá poté využít označení a zařazení pod tzv. „déja zážitky“. Celkově se slovo „déja“ používá pro označení již (already) a druhé slovo k tomu spojené odkazuje na konkrétní subtyp „déja zážitků“.

Výskyt déja vu…

Carl Gustav Jung se domníval, že déja vu je produktem „kolektivního nevědomí“. Sám prý tento pocit zažil při své cestě do Afriky: při pohledu z okna jedoucího vlaku nabyl přesvědčení, že už na tomto místě někdy byl. Jungův někdejší učitel Sigmund Freud ovšem nesouhlasil. Byl naopak přesvědčený, že déja vu prožíváme proto, že si z našich snů nebo potlačených vzpomínek vybavujeme podobné děje či představy. Psycholog Arthur Funkhouser se zase pokusil rozdělit déja vu („již viděno“) do tří kategorií: déja vécu („už jsem zažil či prožil“), déja senti („už jsem se tak cítil“), déja visite („už jsem navštívil“).

V počátečních letech zájmu o tento fenomén nebylo déja vu považováno za běžný jev, ale bylo klasifikováno jako porucha, iluze nebo halucinace paměti, tedy jako patologický fenomén. Výsledky různých studií ale prokazují, že déja vu nepatří mezi patologické jevy, ale naopak se jedná o jev velice častý u neklinické populace. Déja vu je tedy dnes považováno za neškodnou zkušenost, protože nevede k narušení chování po jeho prožití či k narušení schopnosti normálně fungovat, přičemž v zásadě po prožití zůstane jen pocit údivu.

Jak a za jakých okolností vzniká déja vu?

Déja vu se vyskytuje nejčastěji jako krátký prožitek trvající několik vteřin, jen velice málo se objevuje v trvání půl minuty až několik minut. Delší trvání déja vu prožitku je spíše typické pro klinickou populaci (lidé trpící schizofrenií). Ze studií vyplývá, že kdo už jednou déja vu prožije, s největší pravděpodobností jej prožije ve svém životě znova. Existuje rozdíl ve frekvenci výskytu déja vu mezi muži a ženami, a to takový, že vyšší výskyt je u žen než u mužů.

Existuje více vysvětlujících teorií, co vlastně déja vu je. Od parapsychologických, kdy je déja vu definováno jako schopnost jemného náhledu do budoucnosti, po ty více pragmatické, kdy se soudí, že jde o krátké selhání komunikace mezi oběma hemisférami mozku, způsobené například únavou, stresem nebo jiným psychickým vypětím. Nedominantní strana mozku zašle informaci té dominantní s lehkým zpožděním, dominantní strana tím dostane tuto informaci 2x, nejprve přímo ze smyslových orgánů a poté znovu od nedominantní strany. Normálně tento proces probíhá současně. Většina výzkumů zkoumání fenoménu déja vu se snaží tento fenomén vysvětlit, ale i přesto stále neexistuje jasné vysvětlení, čím je tento prožitek spouštěn, jakou má tento prožitek odezvu na lidské chování a k čemu slouží. Právě neurčitá povaha fenoménu poskytuje „úrodnou“ půdu pro různé teoretické spekulace, co tento zážitek vyvolává nebo jakým způsobem funguje.

Déja vu není prožitek, který by samotný způsoboval modifikaci v chování, ale jedná se o zkušenost, která může být fenomenologickou pomůckou pro vytváření vědomí o zážitcích. Hodnota déja vu spočívá v tom, že pomáhá jednotlivci přetvářet a znovupoznávat jeho vědomý stav a zvyšovat povědomí o jeho fyziologických zkušenostech o prostředí.

Déja vu a časová perspektiva

Časová perspektiva je často nevědomý proces, kdy nepřetržité osobní a sociální zkušenosti jsou přiřazovány časovým kategoriím nebo časovým rámcům, které pomáhají těmto událostem dát řád, souvislost a význam…Tyto časové perspektivy se využívají při kódování, ukládání a vybavování si zkušeností. Rozlišují se tři základní časové dimenze – minulost, přítomnost a budoucnost. Většina lidí se pohybuje ve všech dimenzích, protože tyto dimenze představují spíše kontinuum, a proto jen málokdo využívá pouze jednu časovou dimenzi.

Dále rozlišujeme pět typů časové perspektivy: negativní minulost, pozitivní minulost, hédonistická přítomnost, fatalistická přítomnost a budoucnost. Lidé, kteří se soustředí na negativně vnímanou minulost často myslí na smutné zážitky z minulosti a pamatují si hlavně nepříjemné události, traumata a minulá zklamání. Naopak lidé, kteří se soustředí na pozitivně vnímanou minulost, věnují pozornost především dobrým minulým zážitkům a vyznačují se sentimentalitou k minulosti. Lidé, kteří se hédonisticky soustředí na přítomnost, těší prožívání „tady a teď“ a to bez ohledu na důsledky jejich činů. Lidé s fatalistickou koncentrací na přítomnost se vyznačují bezmocným a beznadějným přístupem k budoucnosti a k životu, který vyvěrá z přesvědčení, že nejsou schopni ovlivnit budoucnost, protože vše je závislé na osudu. Ti, kteří se soustředí na budoucnost, naopak přikládají velký význam plánování, formulování a dosahování cílů.

Nejvýznamnější časová perspektiva je hédonistická přítomnost. Tento typ je definován, jako plná koncentrace pozornosti na „tady a teď“ kombinována s tím, že člověk vnímá hodnotu každého momentu a jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Tato dimenze je charakteristická orientací na potěšení, prožitek a vzrušení. Pro ty, kteří preferují hédonistickou orientaci na přítomnost platí, že nepreferují konzistenci, tj. nemají tendenci zakládat své reakce na příchozí podněty podle předchozích očekávání, závazků a rozhodnutích. Naopak kladou důraz na novost, což je tendence být přitahován k neznámým stimulům, hledat nové podněty a zamezovat monotónnosti.

Fenomén déja vu patří mezi prožitky, které jsou nezvyklé, neočekávané, neznámé a mnohdy způsobují pocit nejistoty. Časová perspektiva – hédonistická přítomnost – je charakteristická právě soustředěním se na prožitky „tady a teď“ a přijímání nových příchozích podnětů, i neznámých stimulů, a to bez ohledu na následky do budoucna. Lze tedy předpokládat, že neobvyklý prožitek déja vu bude zaregistrován, prožíván a přijímán těmi, kteří mají tendenci k časové perspektivě hédonistická přítomnost.

Pocity ve vztahu k paměti

V nejširším slova smyslu lze paměť popsat jako „schopnost zaznamenávat životní zkušenosti“. Zaznamenaná informace prochází v paměti třemi fázemi: vštípením (kódováním), uchováním (retencí) a vybavením (reprodukcí).

• JAMAIS VU – Jamais vu je jev opačný déja vu, dobře si pamatujeme a známe určitou skutečnost, objekt či jev, máme však při pohledu na ně pocit, jako bychom je viděli poprvé nebo jim přisuzujeme úplně jiný význam než předtím. Proto nelze jamais vu zaměňovat s amnézií, při níž se jedná o skutečné zapomnění. Jamais vu je pouze pocit naprosté novosti u věci, která je z naší vědomé zkušenosti běžná. Je navíc uměle vyvolatelným pocitem. Stačí třeba dostatečně dlouho psát nějaké slovo nebo pozorovat nějakou věc, abychom nabyli pocitu, že ji vlastně vůbec neznáme, nebo ji chápeme úplně jinak než předtím. Tento jev, společně s amnézií, doprovází člověka také při prvních momentech po probuzení z epileptického záchvatu.

• PRESQUE VU – Presque vu je jamais vu velmi podobné, jde o pocit, že něco velmi dobře známe, dokonce se nám mohou vybavovat i vlastnosti a charakteristiky oné věci nebo pojmy či výrazy podobné jejímu názvu, ale i přesto nemůžeme danou věc najít v paměti. Tento pocit může být jen dočasný, dokud si nevzpomeneme. Zažívají ho snad všichni lidé.

• AMNÉZIE – Nakonec je zde amnézie, což je naprostá ztráta paměti v dané oblasti. Může být způsobena těžkým zraněním mozku, traumatem, mozkovou chorobou nebo intoxikací látky, jakou je třeba alkohol.
Pocity déja vu a jamais vu jsou také navozovány v experimentální kinematografii a video artu. V případě deja vu např. při rapidních montážích, kdy je nám v přívalu informací ukázán nějaký motiv (klidně i pouze na jednom snímku), který je poté zopakován na delší, zaznamenání schopnější dobu, navozující tento pocit divákovi. V případě dosažení pocitu jamais vu jde o nepřetržité, dostatečně dlouhé opakování toho samého motivu, dokud divák nezačne tento motiv chápat s jiným významem. Tento jev se hojně vyskytoval ve strukturálním filmu nebo letrismu.