Již od dávných časů lákalo člověka tajemství vzniku „Slunečního kamene, jantaru“. Jeho vznik popisují již staré legendy. Snad tou nejstarší je legenda o Faethónovi, známá z metamorfóz římského básníka Publia Ovidia Nasona z 1. století př.n.l., ve které se píše: „Faethón si vzal do hlavy řídit vůz svého otce. Neudržel však koně plivající oheň a hrozilo nebezpečí, že Země bude zahubena v plamenech. Rozhněvaný Zeus probodl Faethóna blesky a jeho tělo hodil do řeky. Matka a sestry oplakávaly smrt Faethóna tak dlouho, až zarostly do země a proměnily se ve stromy. Nepřestaly plakat, ronily dále slzy a ty se měnily v jantar…“.
Je považován za drahokam, i když není minerálem v pravém slova smyslu
Starověká literatura obsahuje několik imaginativních vysvětlení původu této atraktivní suroviny. Sofokles říká, že jsou to zkamenělé slzy mýtického ptáka z Indie, truchlícího za jedním ze zesnulých Argonautů, Demostatus se domnívá, že jde o ztvrdlou moč rysů a Nicias tvrdí, že jantar vzniká působením paprsků zapadajícího slunce na půdu. Plinius starší však cituje i názory, které jsou mnohem blíže skutečnosti: „Jantar se vytváří z dřeně vytékající ze stromů z rodu borovicovitých, …naši praotcové byli téhož názoru, a proto mu dali jméno succinum (z lat. slova sucus – šťáva)“.
Jantar začal vznikat v prehistorických dobách, a to zhruba před 50 miliony let, nejčastěji se však nacházejí kousky staré 25 až 40 milionů let. V severní Evropě v těchto časech díky náhlé subtropické klimatické změně byly vytvořeny podmínky ideální pro růst jehličnanů. Okolní teplota a vlhkost stouply. Stromy tak díky vysoké teplotě vytvářely nadměrné sekrece pryskyřic. Stromy přirozeně produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, nebo když mají poškozenou kůru nebo již byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Velké výrony pryskyřice vznikaly při větších poškozeních (ulomení větve, zlomení celého stromu) při bouřkách a silném větru. Z těchto pryskyřic se pak odpařily těkavé terpeny, což mělo za následek jejich rychlé ztvrdnutí. V době povodní a dešťů se tyto ztvrdlé pryskyřice odlouply a spolu s lesní půdou se odplavily do potoků, řek a moří. Než se však z pryskyřice stal jantar, musela projít různými formami transformace. Jedná se o procesy polymerace, oxidace, izomerizace, kvašení a konečný proces zrání v alkalické zemině.
Nejbohatší ložiska jantaru se nacházejí v oblasti Baltského moře
Jantar se nalézá v podobě hrudek kapkovitého tvaru s hrubým, kůře podobným povrchem, v podobě valounků, krápníků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. Největší naleziště jantaru v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Významná naleziště jantaru se objevují také v Rumunsku, na Sicílii, Madagaskaru, v Itálii, Japonsku, Myanmaru, Mexiku a Kanadě a všude tam, kde byly podobné podmínky vzniku. Nejstarší nálezy pocházejí ze Sibiře, Mongolska a Číny. Specifické jantary jsou k nalezení v Dominikánské republice, kde se vyskytují i ojedinělé jantary s nádechem modré barvy. Na našem území lze jantar najít v Bílých Karpatech, na severní Moravě a Šluknovsku.
Co se týče barev, asi nejznámější zabarvení jantaru je medové s lehkým oranžovým nádechem, existuje ale celá škála barev – jako je máslová, koňaková, červená, zelená, ale i černá. Nejvzácnější a nejcennější je modrý jantar.
Víra v léčitelské kvality jantaru se objevovala od nepaměti
Jantar byl v průběhu historie symbolem všeho od božské síly, přes přírodní živly až po zvířecí duchy. Kromě slunce a světla byl jantar bytostně spjat i s vodou. Podle učení Feng Shui využívá jantar energii vodního živlu, která má regenerační a očistné účinky. I baltská mytologie jantar zmiňuje ve vícero legendách, v nichž figurují moře a jeho božstva. V asijských zemích byl zhmotněním „duše tygra“ a měl dodávat odvahu. Podobně i skandinávští vikingové u sebe nosili drobné amulety s podobiznami divokých zvířat, jejichž sílu a schopnosti toužili sami získat.
Jantar nám pomáhá svou září překonat všechny překážky, které stojí v cestě životem. Zahání smutek, deprese a beznaděj. Probouzí v nás touhu žít a těšit se z malých radostí. Je možné jej využít na všech čakrách nebo oblastech těla, kde nás obtěžuje tlak, napětí, bolest nebo jiné zdravotní potíže. Nejúčinnější je však na čakře Solar plexu. Tam ovlivňuje celkový zdravotní stav organismu. Obzvlášť pozitivně působí na hormonální a trávicí systém. Zajímavostí je v některých oblastech tradice vkládání jantaru na noc do vína, které se ráno pije na lačno po doušcích, a tím podporuje trávení a vyrovnává hladinu žaludečních šťáv. Uzdravuje rovněž žaludek, slezinu, ledviny, játra, žlučník a močový měchýř. Jantarová voda se používá při kožních potížích, vyrážkách, ekzémech a alergiích.
Jantar ubírá tíhu velkým břemenům a pomáhá najít štěstí v těžkých situacích. Chrání před uhranutím, před „zlým pohledem“. Slouží jako ochranný štít při léčení, protože od nás odráží negativní energii jiných lidí. Používá se při zpracování minulých životů. Jantar přináší do života stabilitu, ale současně podporuje spojení s tím, po čem toužíme, a pohání nás k naplnění tužeb. Tomu, kdo jej nosí, dává jantar moudrost, rozvážnost a trpělivost. Pomáhá se žalem, ztrátou, strachem a obavou.
Jantar je velmi populární mezi maminkami. Nosí jej v době těhotenství, jelikož věří, že jantar chrání matku i miminko. Kupují ho také pro své děti v době, kdy ratolestem rostou první zoubky, korálky mají tišit bolest, srážet zvýšenou teplotu a celkově dítě zklidnit. Kvůli velikosti korálků je třeba dbát zvýšené opatrnosti při výrobě a pak i nošení takových doplňků. Jelikož je jantar citlivý na pot a kosmetické prostředky, neměli bychom jej trvale nosit přímo na těle. Čistíme krátce pod proudem vlažné vody. Pro jeho velkou citlivost na teplo a sluneční paprsky jej nabíjíme jen na nepřímém slunci.
Tajemství Jantarové komnaty – Na konci 2. světové války byla odcizena a nikdy se nenašla!
Jantarová komnata vznikla v letech 1701-1713 podle náčrtů architekta a sochaře Andrease Schlütera. Úmysl nechat si vyložit komnatu jantarem vzešel od pruského krále Fridricha I. Na vytvoření jantarových panelů pracovali největší odborníci na opracování „slunečního kamene“. Dánský král Frederik IV. doporučil Fridrichovi I. umělce Gottfrieda Wolframa, který skutečně dostal zakázku na instalaci Jantarové komnaty do königsbergského (berlínského) zámku, ovšem díky neshodám s královským stavitelem o tuto velmi výhodnou zakázku přišel. Po něm na Jantarové komnatě pracovali Gottfried Turow a Ernest Schacht z Danzigu (dnes Gdaňsk). Těmto odborníkům trvalo celých následujících 10 let, než Jantarovou komnatu zcela dokončili. Fridrich I. za tento skvost zaplatil ze státní pokladny 30 000 říšských tolarů.
Podle odhadů byla komnata složena z 4,5 tuny jantaru různé velikosti. Tisíce kousků barevného jantaru bylo umělecky poskládáno a připevněno na dřevěné panely. Po zhotovení byla komnata umístěna do „Tabákového kolegia“, komnaty, která se stala světovou raritou. Časem se komnata dočkala ještě několika doplnění a úprav. Její krása však postupně bledla – jednak kvůli teplotním rozdílům v průběhu roku a také v důsledku nedostatečné péče a neodborných zásahů. Největší ránu jí však zasadila 2.světová válka. Než se fronta přiblížila až k Petrohradu, podařilo se většinu památek z Kateřinského paláce evakuovat – nikoliv však Jantarovou komnatu. Jednak nikdo nevěřil, že by se Němci mohli dostat tak daleko, ale především panovala obava z nenávratného poškození jednotlivých panelů. Nicméně nacisté Carské Selo nakonec obsadili. Vybavení Jantarové komnaty kurátoři na poslední chvíli ukryli do méně nápadné místnosti a panely zamaskovali vrstvami látek a čalounění. Němci však poklad objevili a přivlastnili si jej. Existuje mnoho tezí o tom, kde je poklad ukrytý, ale je to spíše téma pro hledače než pro historiky a skutečné umělce.
Jantarovou komnatu však můžete navštívit. Jedná se sice o repliku, ale mimořádně kvalitně vyrobenou, takže běžného návštěvníka ohromí stejně, jako kdyby byla skutečná. Komnata se nachází ve městě Puškin jižně od Petrohradu.