„Kometa byla tak děsná, tak strašlivá a způsobila takovou hrůzu mezi lidmi, že někteří zemřeli strachem a jiní onemocněli. Byla neobyčejně dlouhá a krvavě zbarvená. Nahoře byla vidět ohnutá paže, držící velký meč, jako by jím chtěla sekat. U špičky byly vidět tři hvězdy. Po obou stranách komety bylo lze spatřit mnoho sekyr, nožů, zakrvácených mečů a mezi nimi mnoho ohyzdných zakrvácených lidských obličejů s vousy a rozježenými vlasy“. Tak se nám dochoval popis velmi jasné komety z roku 1528 od slavného francouzského učence Ambroise Paré.

Lidstvo komety na nebi pozorovalo už od nepaměti a zároveň s pozorováními se snažilo také pochopit, co to komety vlastně jsou a kde se na nebi znenadání berou. I přes to, že již v průběhu starověku byly učiněny první pokusy o podání fyzikálního vysvětlení kometární podstaty, byly kometám v průběhu starověku a později i středověku přikládány nadpřirozené vlastnosti. Po dlouhá staletí se věřilo, že zjevení komety zvěstuje nějakou pohromu nebo krveprolití. Současně s tímto nejvýznamnějším kometárním výkladem se komety používaly také k přesnějším astrologickým předpovědím. Takové předpovědi, tedy přesněji hlavně jejich příprava, nám do značné míry pomohly při zkoumání komet, neboť poskytovaly leckdy poměrně přesná pozorovatelská data. K předpovědím bylo nutné znát kromě polohy komety i její tvar, velikost, barvu, dobu, po kterou byla pozorovatelná apod.

První všeobecně uznávaný pokus o vysvětlení kometární podstaty byl předložen Aristotelem.

Aristoteles dělil svět na sublunární a supralunární, přičemž jak už název napovídá, sféra Měsíce tvořila jakousi hranici mezi světem sublunárním (pod Měsícem) a supralunárním (Měsíc a vše za ním). Supralunární svět byl považován za prakticky neměnný a byl dále dělen do soustavy dalších sfér, na nichž byla upevněna všechna nebeská tělesa. Přestože byl Aristoteles dozajista geniálním myslitelem své doby, komety zařadil na základě jejich proměnlivosti chybně do světa sublunárního, když je označil za atmosférický jev vznikající vzplanutím suchých a teplých výparů.

I když jsme ve starověku, době dalece předcházející objevení dalekohledu, objevujeme už tady názory mnohem prozíravější a modernější, než je názor Aristotelův. „Nemyslím, že komety jsou náhlá vzplanutí, ale zařazuji je mezi trvalé výtvory přírody. Je to výsada planet, že opisují na své oběžné dráze oblouky. Jestli mají takovou zakřivenou dráhu komety, nemohu říci. Ty dvě, které se objevily v naší době, ji určitě měly“. Předpoklady a poznání, jež se stanou triumfem astronomie až na přelomu 17. a 18. století. Takto je vyslovuje Lucius Annaeus Seneca (asi 4. př.n.l. – 65. n.l.), filozof, politik a literát císařského Říma. Seneca jde ještě dále, a kromě zařazení komet mezi planety předpokládá dokonce i jejich periodicitu. I přes tyto moderní myšlenky se především díky obrovské autoritě Aristotela uchytil předpoklad výparů v atmosféře Země. Tento názor byl postupně přejat dalšími autory a jako paradigma byl šířen jak během života tvůrce, tak i dlouhá staletí po jeho smrti.

Chybný názor o podstatě komet jakožto atmosférického jevu dokázal vyvrátit až v druhé polovině 16. století vynikající astronom dánského původu Tycho Brahe (1546-1601). Po tom, co v roce 1577 pozoroval a proměřoval polohu jasné komety, dospěl k závěru, že se kometa musí nacházet až za drahou Měsíce a pohybuje se tedy ve stejném prostoru jako planety. Stejně jako u planet nebyl totiž Tycho schopen tehdejšími přístroji změřit denní paralaxu komety, na rozdíl od Měsíce, jehož denní paralaxa v té době už měřitelná byla. Tím Tycho zpochybnil soustavu sfér a zároveň opravil aristotelovskou představu komet v atmosféře Země.

Co je vlastně kometa?

Slovo kometa pochází z řeckého „cometes“ (dlouhovlasý). V české literatuře byl dříve i proto často používán název „vlasatice“. Pod slovem kometa se obvykle rozumí rozsáhlý nebeský úkaz, skládající se z pevného kometárního jádra obklopeného komou. Celý úkaz dotváří následně ještě rozsáhlý ohon, který je dvojího druhu – plazmový a prachový.

Někde daleko za naší Sluneční soustavou je pásmo plynů, prachů, meteoritů, asteroidů, látek, které se dochovaly z počátku naší sluneční soustavy. Je to Oortovo pásmo. Z tohoto pásma si naše Slunce svojí přitažlivostí vytahuje kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho látek, které stály při zrodu naší planety a planet ostatních, a i všech hvězd, včetně naší hvězdy. Tyto kusy ledu se dají do pohybu a přiblíží se ke Slunci. Obletí ho a zase se do tohoto pásu zbytků vrátí. K nám na naše nebe se vrátí opět až za několik desítek tisíc let. Je zde ale ještě jeden pás pozůstatků hned za Neptunem – Kuiperův pás. Z tohoto pásu se k nám vracejí komety častěji. Jedna z nich je i Halleyova kometa. Stane se, že je kometa zachycena gravitačním polem Jupiteru. Pak se její oběžná dráha zkrátí a ona se k nám vrací za kratší dobu. Nejkratší oběžná dráha jedné z komet je tři a půl roku.

Komety jsou zmrzlé kusy ledu, ve kterých je zamrznuto mnoho materiálu z prvopočátku naší soustavy. V tomto ledu je materiál z mezihvězdného materiálu – z temné hmoty – z prázdných oblastí ve Vesmíru, kde je plno rozptýleného plynu a prachu. Kometa nese s sebou na Zemi i na jiné planety, se kterými se srazí, mnoho materiálu, ze kterého vzniká život – vodu, uhlík, vodík, kyslík, dusík. Tento materiál je velice důležitý pro vznik života. Kometa prolétne okolo Slunce rychlostí 100x větší než zvuk, asi 60 kilometrů za sekundu!

PROČ MAJÍ KOMETY OHON?  Pokud se kometa dostane blíže ke Slunci, než je planeta Mars, začíná vytvářet typický ohon. Sluneční záření zde totiž kometu zahřívá natolik, že ledy z jejího jádra sublimují (mění se v plyny) a vytvářejí slabou dočasnou atmosféru zvanou koma. Plynné molekuly vody, kysličníku uhličitého a uhelnatého, vodíku a dalších látek se pak štěpí na atomy a ionty. Díky tomu vidíme zářící hlavu komety. Tlak slunečního větru je částečně odfoukává i s prachem a pískem, čímž vzniká zářící ohon, který typicky dosahuje délky 10 až 100 milionů kilometrů.

Něco si přej, padá hvězda!

Ve skutečnosti hvězdy nikam nepadají. To, co romanticky označujeme padající hvězdou je meteor, lidově řečeno létavice či povětroň. Výraz meteor pochází původně z řeckého slovního spojení meteórum, meteóra, což přeneseně znamená „věci, které jsou, dějí se nebo se vznáší ve vzduchu“. Meteor je většinou miniaturní těleso z kosmu (meteorit), které vysokou rychlostí vnikne do husté atmosféry planety Země a díky značnému tření na kratší či (relativně) delší okamžik vzplane a zazáří. V drtivé většině případů se jedná o pouhé zlomky sekundy.

Meteory nevzplanou ihned po vstupu do atmosféry, začínají zářit přibližně ve výšce 90 km nad zemským povrchem a svou světelnou manifestaci končí, díky hustotě atmosféry a dramatickému poklesu rychlosti, a tudíž nízkému tření, které již nedokáže povrch meteoritu rozžhavit (případně kvůli totálnímu vypaření a sebezničení), ne níže než 20 km nad povrchem. Existují samozřejmě výjimky, kdy meteor stále září i podstatně blíže Zemi. Během dne zářící meteory neboli padající hvězdy nevidíme, protože rozžhavené meteority (v tomto stavu již meteory) či světelná nebo kouřová stopa za nimi je za denního světla v podstatě neznatelná. Meteor je tedy, v krátkosti a polopaticky řečeno, meteorit (projektil, objekt, „kamínek“) z vesmíru, který se rozhodl svou tisíce a miliony let trvající pouť vesmírem ukončit více či méně jasným zahořením a následným vypařením při průletu zemskou atmosférou.

Jednou z nejefektivnějších nočních podívaných jsou meteory, které při průletu atmosférou vybuchují, rotují, rozpadají se na menší kusy, které všechny svorně září a případně znovu vybuchují. Při pohledu ze země je nezřídka takový explodující meteor dokonce doprovázen jasně slyšitelnou zvukovou kulisou. Jedná se o zvuk, podobný třepotání praporu v silném větru, doprovázený svistem, pískáním nebo temným hlubokým „mručením“. Takovéto meteory nebo bolidy mohou v mnoha neznalých pozorovatelích dokonce vyvolat pocit ohrožení až paniky, protože bývají nebývale jasné (bolid), po obloze se přesouvají netypicky dlouho, subjektivně vypadají velmi blízko a v některých případech mohou za sebou „táhnout“ jakýsi kouřový chvost z uvolňujících se plynů.

Meteorický roj Perseidy je každoroční nebeskou událostí. Je viditelný od 11. července do 12. srpna. V letech 1991-1993 bylo při posledním průchodu komety periheliem (doba oběhu je přes 133 let) možno pozorovat přes 300 meteorů za hodinu. Nyní je v maximu možné pozorovat až 110 meteorů za hodinu. Meteorický roj Perseid je znám už 1762 roků. První zmínky o něm pocházejí z poloviny 3. století našeho letopočtu v souvislosti s umučením sv. Vavřince. Ten byl jedním z církevních hodnostářů strážících majetek v Římské říši. Při pronásledování křesťanů prý neuposlechl příkaz krutého římského císaře Valeriána odevzdat církevní majetek vládci a raději jej rozdal chudým. Několik dní po jeho popravě 10. srpna 258 podle lidí z nočního nebe padaly třpytivé slzy a od této události jsou Perseidy lidově známé jako „slzy svatého Vavřince“.