Život ve starověkém Egyptě byl rozdělen na dvě etapy – život pozemský a život v zásvětí. Aby zemřelý mohl zdárně absolvovat i druhou část, bylo nutné uchovat jeho tělo v co nejlepším stavu.

Ačkoli se původně jednalo o přirozený proces, kdy sama egyptská poušť tělo mumifikovala, postupná proměna konstrukce staroegyptských hrobů přiměla Egypťany k posmrtné úpravě těl. A tak zřejmě již v Raně dynastické době započaly první  pokusy balzamování těl zemřelých. Proces mumifikace se v průběhu staletí vyvíjel, až Egypťané dosáhli pomyslné dokonalosti.

Nejstarší objevené egyptské mumie jsou více než 5500 let staré.

Egypťané věřili v posmrtný život a nesmrtelnost duše. Věřili v „Amenti“ – jakousi zemi západu či příbytek blažených, do něhož vejde prostřednictvím dvojníka KA ten, jehož tělo se bude nacházet v přijatelném stavu. Z tohoto důvodu tedy mumifikace musela být podstatnou součástí náboženství Starého Egypta. Účelem bylo pochovat tělo neporušené, aby se tak stalo božským a mohlo se znovu objevit jako slunce a dosáhnout nesmrtelný život.

PRVNÍ ZMÍNKA O MUMIFIKACI POCHÁZÍ Z PERA STAROŘECKÉHO HISTORIKA HÉRODOTA

Hérodotos, jenž navštívil Egypt kolem roku 450 př.n.l., popsal tři základní způsoby mumifikace, jež se lišily dokonalostí provedení a také cenou.

„Umění balzamovat zná a zabývá se jím zvláštní druh lidí. Když jim pozůstalí přinesou mrtvého, ukážou jim dřevěné podobizny mrtvých, omalované jak skutečné mrtvoly. Jednu z nich označují za nejnákladnější, nepovažují za zbožné ani jméno toho způsobu vyslovit, druhou za méně hodnotnou a levnější, třetí za nejlevnější. Když jim to vyloží, ptají se jich, podle kterého způsobu si přejí, aby byl mrtvý balzamován. Pozůstalí se dohodnou na ceně a vzdálí se“.

1. Balzamovači zůstanou a s veškerou péčí provedou balzamování. Nejprve vytáhnou křivým železem mozek skrze nosní dírky, část ho vytáhnou takto, část tím, že dovnitř nalijí rozpouštějící látky. Potom naříznou ostrým aithiopským kamenem slabiny a vyberou celou břišní dutinu, vyčistí ji, vypláchnou palmovým vínem a znova vyčistí rozetřenými vykuřovacími látkami. Potom naplní břicho čistě utřenou myrhou nebo jiným kořením kromě kadidla, a když je naplnili, zase je sešijí. Pak naloží mrtvého do sodného louhu a tam ho nechají 70 dní. Balzamovat delší dobu není dovoleno.Po uplynutí sedmdesáti dní mrtvého umyjí a celé jeho tělo zabalí do nařezaných pruhů plátna z Byssu a natřou klovatinou, kterou Egypťané většinou používají místo klihu. Potom převezmou mrtvolu příbuzní, dají udělat ze dřeva dutou podobu člověka, mrtvého do ní zavřou a uloží v pohřební komoře na stojato opřeného o zeď.
2. Těm, kdo nechtějí vynaložit takové náklady a přejí si střední způsob balzamování, balzamují mrtvého takto: naplní klystéry cedrovým olejem a vstřikují jej mrtvému do břišní dutiny, aniž ho nařezávají a vyprazdňují mu břicho. Klystér vstřikují sedací částí a zabraňují mu, aby vytekl ven. Potom balzamují mrtvého po stanovený počet dní. Poslední den vypouštějí z břicha cedrový olej, který tam předtím vstřikovali. Cedrový olej má takovou sílu, že spolu s ním vyjde obsah břicha i střeva v rozpuštěném stavu. Maso rozpouští sodný louh a z mrtvoly zůstane jen kůže a kosti. Když to vše balzamovači vykonají, odevzdají v tomto stavu mrtvolu příbuzným, aniž s ní podnikají cokoliv dalšího.
3. Třetího způsobu balzamování používají pro ty, kdo mají málo peněz. Vypláchnou břišní dutinu ředkvovým olejem, balzamují 70 dní a potom odevzdají mrtvolu příbuzným, aby si ji odnesli.

Zdroj obrázku: https://21stoleti.cz/2023/07/03/kdyz-jde-pieta-stranou-7-zpusobu-neobvykleho-vyuziti-mumii/

ŠAKALÍ BŮH ANUBIS VÁS DOPROVODÍ NA POSLEDNÍ CESTĚ

Anubis byl egyptský bůh mumifikace a pohřebišť uctívaný v podobě černého šakala. Díky tomu, jaký význam Egypťané přikládali mumifikaci a balzamování, patřil Anubis mezi nejdůležitější bohy. S tímto šakalím bohem se setkáváme téměř v každé hrobce a na každém sarkofágu. Je zobrazován i v Knize mrtvých, na nástěnných reliéfech a na sochách. Anubis byl podle textů z pyramid čtvrtým synem boha Re. Pozdější písemné památky říkají, že byl synem boha Usira a jeho sestry Nebthety.

Černá barva Anupova těla byla spojována se znovuoživením, protože nánosy tmavého bahna, přinášené každoročními záplavami, vdechovaly nový život do půdy. Anup zprvu patřil výlučně k pohřebním obřadům faraona, ale později se stal bohem zemřelých pro všechny Egypťany. Kněží si při mumifikaci nasazovali Anubisovu masku, aby se bohu přiblížili.

PROČ SE EGYPTSKÝM MUMIÍM NECHÁVALO V TĚLE SRDCE A LEDVINY?

V období Staré říše probíhalo balzamování ve stanech, které byly poblíž pohřebišť. Později se ale balzamovači přesunuli do cihlových  staveb, které se nazývaly „Vabet“ – v překladu „čisté místo“ nebo „dobrý dům“. Balzamovači otevřeli levý bok zesnulého, aby mohli z těla vyjmout vnitřnosti – střeva, plíce, játra a žaludek, které pak umístili do zvláštních nádob – kanop. Kanopy pak kněží ukládali do kanopické skříňky vedle sarkofágu.

Zdroj obrázku: https://nedd.tiscali.cz/recept-na-mumii-egyptologove-ziskali-presny-navod-z-dilny-balzamovacu-550475

Každý orgán chránil jeden ze čtyř Horových synů

• Amset s lidskou hlavou pečoval o játra
• sokol Kebehsenuf o střeva
• pavián Hapi o plíce
• šakal Duamufet o žaludek.

Jejich podobě se brzy přizpůsobila také víka kanop. Každého z těchto bohů pak ještě chránila jedna bohyně spojená s jednou ze světových stran. Eset chránila jih a Amseta. Nebthet chránila sever a Hapiho. Selket chránila západ a Kebehsenufa. Neit chránila východ a Duamufeta.

Srdce (stejně jako ledviny) nebylo vyňato z těla zesnulého při mumifikaci. Staří Egypťané věřili, že srdce je ústředním řídícím orgánem veškeré tělesné i duševní činnosti člověka. Nad srdce se ukládal amulet v podobě skaraba, tzv. srdeční skarab, který nesl text 30 kapitoly Knihy mrtvých, aby srdce proti zemřelému nesvědčilo před posmrtným soudem (tzv. obřad vážení srdce). Při tomto soudu musel zesnulý prokázat, že během celého svého života žil v souladu s řádem Maat. To je komplikovaný pojem vyjadřující protiklad řádu a chaosu (egyptsky isfet) a zahrnující v sobě významy jako harmonie, řád, spravedlnost a stabilita. Ohledně ledvin je názor odborných kruhů problematičtější. Mnozí egyptologové se klaní k názoru, že balzamovači ponechávali ledviny v těle proto, že k nim byl obtížný přístup. Jiní spatřují vysvětlení v mytologicko-náboženském významu ledvin. Zatímco srdce bylo považováno za sídlo myšlení, ledviny byly naopak pokládány za sídlo síly.

U hrobky se před uložením těla prováděl rituál nazvaný „otevírání úst“. Tento rituál měl obnovit všechny smysly, tělesné pochody a rozpohybovat končetiny mumie, aby se zemřelý dokázal u zásvětního soudu sám obhajovat. Při provádění otevírání úst se používala sada nástrojů, které primárně figurovaly při porodu, čímž se rituálně zvýraznil motiv znovuzrození. Symbolické otevření úst se pak uskutečnilo přiložením nástroje ve tvaru teslice k ústům mumie, které vykonal  buď syn zemřelého nebo kněží v roli boha Hora.

„Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce, které mám od své matky, Ó mé srdce mých proměn!  Nevystupuj proti mně jako svědek, Nestav se proti mně před soudním dvorem, Nesnižuj mě před strážcem vah! Jsi můj duch, který je v mém těle, Můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na šťastné místo, které je pro nás připraveno“.