Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaeyn), divoký skalnatý, větrem a vodou zkoušený poloostrov, který vybíhá na západě Francie do Atlantického oceánu, je tajuplná země, jejíž obyvatelé dodnes používají jazyk svých předků, keltskou bretonštinu. Možná právě keltský původ zdejších lidí, spolu s živly, které neustále na tuto malou a malebnou zemi útočí, působily na mnohdy poněkud ponurou fantazii Bretonců natolik, že nenajdete jedinou usedlost, les, zátoku nebo skálu, ke které by se nevázala  nějaká legenda nebo pověst. Jejich asi nejznámější legendou, která ovšem bývá mylně připisována Britům, je legenda o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi.

Celá zdejší krajina je neuvěřitelně členitá. Pobřeží Atlantického oceánu je 2730 km dlouhé. Najdeme zde dlouhé řady mořských útesů a divokých pláží, krásné mysy, zálivy a zátoky, písečné duny, malé říčky či bažiny. Oceán zde pomocí přílivů a odlivů udává pravidelný rytmus. Je to jeden z nejatraktivnějších přírodních jevů způsobený vlivem měsíce. Hladina oceánu se mění 2x za den. Síla a výška vody se odvíjí od aktuální fáze měsíce. Nejsilnější přílivy a odlivy probíhají během úplňku a novoluní. V průběhu celého roku pak rekordy padají během rovnodennosti a o slunovratech. Místní obyvatelé využívají odlivů ke sběru mušlí a různých korýšů. Silné odlivy totiž dovolí dostat se suchou nohou daleko od břehů. Mořské řasy, které se vyplavují, jsou na severozápadě hojně využívány pro potravinářský, kosmetický i farmaceutický průmysl.

ARMORIKA – TAK NAZVALI KELTOVÉ PŘED DVĚMA A PŮL TISÍCI LETY TUTO ZEMI

Armorika, země omývaná mořem, byla a dodnes je Keltská. Obyvatelé tohoto regionu jsou až do současnosti považováni za potomky Keltů a i přesto, že Bretaň byla nakonec připojena k Francii, se jejich mentalita nezměnila a keltská zůstala. Keltské kmeny se zde usídlovaly od 5. a 4. století př.n.l., během expanze, která probíhala i v dalších částech Evropy. V 1. století př.n.l. jsou armoričtí Keltové po porážce Římany částečně vytlačeni do oblasti Velké Británie nebo nuceni žít pod římskou nadvládou. Z Irska a Walesu pak v 5. a 6. století znovu přichází nová vlna obyvatelstva.

Odkaz obrázku: https://biblioteca-virtual.fandom.com/es/wiki/Arm%C3%B3rica

„Avšak ani infiltrace římské mentality a římského způsobu života, ani pozdější záplavy nejrůznějších proudů nedovedly zcela potlačit starou keltskou tradici. Žije ve Francii dodnes, v jazyku i zeměpisném názvosloví. V mnohých případech se jména kmenů změnila ve jména měst, zůstala jména hor a řek, dodnes se udržely četné termíny ze zemědělského prostředí a často nemají nic společného s pozdější latinou“.

Z této citace vyplývá, že potomci keltského obyvatelstva jsou těžko ovlivnitelní a po staletí si uchovávají své názory a postoj ke světu i sami k sobě. Ačkoli byli často utlačováni a později připojeni k Francii, svou identitu a patriotismus si stále udržují.

BROCÉLIANDE – MYSTICKÝ LES KRÁLE ARTUŠE

Keltové v lidech zanechali silný vztah k mýtům, nadpřirozenu a snění. To vysvětluje četnost legend přetrvávajících až dodnes.

Některé keltské legendy Bretonci považují za vlastní, většinu z nich však mají společnou s těmi z Britských ostrovů. Nejčastěji jsou spojovány s bájným Broceliandským lesem. Tento les se nachází jihozápadně od města Rennes a na mapě ho najdeme pod názvem Paimpontský.  Právě z něho pocházejí legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, o kouzelníku Merlinovi a jeho lásce k víle Vivian či o tajemném Černém rytíři. Podle pověstí v něm žijí duchové, víly, skřítci a nachází se zde mnoho kouzelných pramenů, jezer a potoků.

Ve středu lesa leží Barentonský pramen. U něj jednoho dne spatřil Merlin jezerní vílu Vivian. Merlin byl synem smrtelnice a ďábla, od kterého zdědil nadpřirozené schopnosti. Stal se rádcem krále Artuše a své schopnosti používal, aby pomohl králi najít Svatý Grál. Do víly se okamžitě zamiloval. Podle pověsti pro ni vystavil i křišťálový zámek, který leží na dně jezera. Ona však jeho lásky využila, naučila se od něj všechna jeho kouzla a uvěznila ho nejprve v neviditelné jeskyni, později v hrobce, u které postavila dva velké kameny. Ty zde stojí dodnes. U Barentonského pramene, který podle legendy střeží Černý rytíř, leží plochý kámen. Pokud se na něj nalije voda ze studánky, spustí se ohromná bouře a zjeví se i sám Černý rytíř. Jeden z Artušovských rytířů vodu i přes varování na kámen vylil a zjistil, že to vše nebyly jen pouhé pověry.

Odkaz obrázku: https://www.deviantart.com/digitalwizard/art/King-Arthur-s-Merlin-47420618

Další podívanou je tzv. Údolí bez návratu, které nese legendu čarodějky Morgany. Ta zde zatratila každého muže, který byl někdy nevěrný své ženě. Kletbu prolomil rytíř z Řádu Kulatého stolu Lancelot, který byl milencem věrným a celým údolím prošel. Nakonec se dostáváme ke kostelu Tréhorenteuc. Je věnovaný rytířům Kulatého stolu a mísí se v něm tradice keltská s křesťanstvím. Ve vitrážích jsou znázorněny keltské motivy, apoštolové sedící u Svatého Grálu či rytíři s králem Artušem okolo kulatého stolu, kde se jim zjeví Grál. Keltské legendy v Bretani nejsou výsadou pouze Broceliandského lesa. Patří mezi ně i známá pověst o nenaplněné lásce Tristana a Isoldy, která byla předlohou mnoha literárním zpracováním. Za zmínku stojí legendy spojené s Ankou. Tato postava sice není keltského původu, ale jistou spojitost s Kelty má. Ankou je bretonský posel smrti. Tradičně je znázorňován jako kostlivec s dlouhými vlasy, velkým kloboukem a kosou. Především v západní části Bretaně – la Basse-Bretagne, ho najdeme na každém kroku.

MEGALITY – PŘEDSTAVUJÍ JEDINÉ „SVĚDKY“ DÁVNÝCH ČASŮ, KTERÝM „VLÁDLA“ TZV. MEGALITICKÁ KULTURA

„Všechny megalitické stavby musely být něčím výtvorem, výtvorem nějaké kultury. „Tehdejší „civilizace“ neužívala písmo, na druhou stranu měla velké znalosti v oblasti geometrie, matematiky a astronomie. Všechny tyto vědy tvořily základní předpoklady ke schopnosti stavby megalitů“.

Pohled na megalitické stavby vzbuzuje i v dnešní době zvláštní pocity úcty a ohromení v každém z nás. Tyto monumenty nalezneme prakticky na celém světě, ale ty nejdůležitější a nejkrásnější se nacházejí v Evropě, zde jich je také největší množství. Velká koncentrace vzpřímených menhirů se nachází právě v Bretani, kde se podle odhadů z 19. století mělo nacházet kolem 1200 menhirů. Největší z nich pochází z Locmariaquer. Měřil původně 21-23 metrů a vážil kolem 350 tun: odedávna se nacházel povalený na zemi, rozbitý na 5 kusů (jeden kus se nedochoval). Patrně nikdy nestál – zřítil se hned při pokusu o postavení.

Významné jsou také Carnacké řady.
Jedná se o velké množství vyrovnaných řad přesně seřazených menhirů. Carnac je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3500-1800 př.n.l. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti.

Období megalitické kultury se tedy nachází v rozmezí od 5500 př.n.l. až do 1500 př.n.l. a časově odpovídá neolitické revoluci, která začala zhruba v 7. tisíciletí př.n.l. při stěhování národů, příchodu prvních zemědělců z Blízkého východu přes Balkán. Ti se postupně šířili především do střední Evropy a do Středozemí. I přes moderní technologie, umožňující přesné určení stáří nálezů, není poznávání a identifikace megalitů zcela jednoduchá a jednoznačná práce. Mnoho staveb bylo v běhu času zničeno. Stalo se tak samotným působením času a vnějších vlivů, použitím megalitů jako stavebního materiálu, či byly jednoduše strženy, jelikož překážely v další výstavbě.

Megality vznikaly i v době Keltů. Zcela nejdůležitějším faktem je, že Keltové plně „implantovali“ megality a kult kamene do svého života a sami poté vytvářeli další megality.  Některé zdroje uvádí, že druidové by mohli být potomky megalitických kněží.

SOLNÁ POLE MARAIS SALANTS PATŘÍ K NEJVĚTŠÍM V EVROPĚ

„Tam, kde končí země a začíná moře, se v mozaice obdélníkových vodních nádrží zrcadlí měnící se odstíny oblohy. Muž, kterému se francouzsky říká paludier, shrabuje mořskou sůl do malých bílých pyramid, které se třpytí ve slunečním světle. Na těchto solných polích u města Guérande  a na ostrovech Noirmoutier a Ré, ležících u pobřeží Atlantiku, francouzští paludierové stále ještě používají tradiční metody získávání soli z mořské vody“.

Tato sůl se získává tímto speciálním způsobem už od prvních dob Keltů. Ti mořskou vodu napouštěli do hliněných nádob, ze kterých se pak pomocí zahřívání v pecích vypařovala. Sůl využívali ke konzervování potravin. Postupem času však domorodci zjistili, že k odpařování stačí pouze přírodní jevy jako příliv a odliv a slunce s větrem. Vytvořili si dobře propracovanou síť kanálů a nádrží, ze kterých se sůl získává až dodnes. Během dlouhého procesu odpařování se ze soli dostanou všechny škodliviny, proto se po sběru už nijak neupravuje a připravuje se rovnou k prodeji. Za nejžádanější a gurmány vyhledávanou je považována tzv. Fleur de sel, která vzniká při odpařování jako úplně první produkt. Čerstvě po vytěžení má Fleur de sel červenou barvu, teprve sušením na slunci je pak zářivě bílá. A jelikož někdy i jemně voní po fialkách, vžil se pro tuto sůl název (solný květ). Sůl Guérande je podobně jako Parmská šunka či Šampaňské chráněna označením původu PGI.

„Podle tradice by se měl každý Bretonec alespoň jednou za život vydat na tzv. Tro Breizh ve francouzštině „Le tour de Bretagne“. Tato pouť se koná k poctě sedmi zakladatelů bretonských biskupství. Po pěší cestě delší než 500 km musí poutníci za 30 dnů navštívit 7 hrobů sedmi svatých a patronů měst. V Dol je to hrob sv. Samsona, v Saint-Malo hrob sv. Mala, sv. Brieca v Saint-Brieux, sv. Tugduala v Tréguier, sv. Pol-Auréliana v Saint-Pol-de-Léon, sv. Corentina v Quimper a hrobku sv. Paterna ve Vannes. V dnešní době je ale běžnější celou pouť vykonat po etapách v průběhu několika let“.