Po tisíciletí většina kultur považuje dotek za něco přirozeného a léčivého. Prakticky všechny staré systémy, které se dochovaly, používají k uzdravení a utišování nemocných dotek ve formě přikládání rukou, hlazení nebo automasáží určitých míst na těle. Dotek je pro náš život nezbytný, přirozený a je to také velmi mocný komunikační nástroj.

Práce kraniosakrálního terapeuta spočívá v doteku. V doteku, který ve vědomý, naslouchající, lehký a druhému člověku přínosný a hlavně příjemný. Tento lehký dotek se může provádět na hlavě klienta (cranium), křížové kosti (sacrum) nebo jiné části těla tak, aby terapeut pociťoval pod svýma rukama pohyb tkání, pohyb tekutin v těle a vitalitu, která se v kraniosakrálním jazyce nazývá Dech života.

Kraniosakrální terapie je účinný terapeutický systém, který pohlíží na člověka jako na integrální celek. Zaměřuje se na jedince jak po fyzické, tak i psychické stránce a uplatňuje princip vzájemné struktury a fungování. Tělo člověka je pro kraniosakrální terapii jako zápisník. Je v něm napsáno vše, co člověk prožil. Od jeho početí, porodu, dětství až po přítomnost. Vše se v těle ukládá. A když už je toho v našem pomyslném zápisníku moc, mohou se začít objevovat zdravotní obtíže. Kraniosakrální terapie pomáhá nalézat jedinci zpět jeho životní sílu, jeho smysl života a fyzickou rovnováhu.

KRANIOSAKRÁLNÍ TERAPIE MÁ SVÉ KOŘENY V OSTEOPATICKÉM LÉKAŘSTVÍ

Kraniosakrální terapie se nejvíce spojuje se zakladatelem osteopatie doktorem Andrewem Taylorem Stillem (1828-1917). Dr. Still studoval systém kostry a její změny způsobené nemocemi. Na tyto poznatky později navázal svůj výzkum jeho žák dr. William Garner Sutherland (1873-1954), který dále systém osteopatie rozvíjel. Jeho důležitým přínosem je poznatek o pohybu kostí. Vypozoroval, že lebeční švy nejsou pevné, ale do sebe zasunuté jako skládačka, a tak umožňují lebečním kostem pohyb. O tomto faktu se ostatně do dnešního dne mezi lidmi všeobecně téměř vůbec neví.

I když dříve nebyl pohyb kraniálních kostí v západní medicíně znám, neplatí to o jiných kulturách. Různé tradiční asijské lékařské systémy, jako je čínská akupunktura nebo indická ájurvéda, již dlouho pracují s téměř nepostřehnutými rytmy v celém těle, které jsou vyvolány tokem vitální síly či životní energie. Tentýž jev je znám v ruské fyziologii a je také zajímavé, že italští anatomové již na počátku 19. století učili, že kraniální struktury u dospělého jedince nesrůstají a po celý život umožňují určitý omezený pohybový rozsah. V Indii se lebeční manipulace praktikuje už stovky let, známá je i u starých Egypťanů a předkolumbovských kultur na území peruánského Paracasu z období 2000 př.n.l. až 200 n.l. Také švédský filozof a vědec Emanuel Swedenborg v 18. století popsal rytmický pohyb mozku a jeho pravidelné kontrakční a expanzní cykly.

Dr. Still neměl pro své techniky žádné pevné pravidlo. Používal tlaku a napravování, což způsobovalo v oslabených oblastech obnovu krevního zásobování a schopnost těla reagovat na nervové podněty. Jeho hlavní myšlenka byla, že s přirozeným prouděním obnoví dynamické vztahy orgánů, díky čemuž se poté může vyrovnat i jejich přirozená rezonance. Pro zajímavost, například zápal plic označil jako stažení systému hrudníku/plíce vedoucímu ke stagnaci žilního systému a krevního řečiště. K vyléčení doporučil napravení různých kostí.

A jaký je rozdíl mezi Kraniální osteopatií a kraniosakrální terapií?

KST se nezaměřuje pouze na kosti lebky, ale také na membrány a mozkomíšní mok obklopující mozek a páteřní míchu. Terapeuti jsou vyškoleni, aby jemně palpovali tento rytmus a zjistili, případně uvolnili omezení na membránách, které by mohlo způsobit senzorické, motorické či neurologické potíže. Lebeční kosti se zde využívají jako „úchyty“, pomocí nichž mají terapeuti přístup a možnost ovlivnit struktury membránového systému, který je k těmto kostem připojen. Kraniosakrální terapie je využívána nejen u dospělých, ale i u dětí k léčbě nejrůznějších dysfunkcí. U dětských pacientů souvisejí vzniklé nemoci převážně s traumatickým příchodem na svět a následným poraněním kraniosakrálního systému.

ZÁKLADEM KST JE PALPACE (POHMAT) – TEDY OŠETŘENÍ POMOCÍ DOTEKU

Lidská ruka je nejvýznamnějším samostatným diagnostickým nástrojem, který člověk zná. I když jsou výdobytky moderní techniky skutečně pozoruhodné, nic nemůže nahradit podrobnou analýzu tkání pomocí dobře cvičeného palpačního smyslu, který dokáže nejen vyhodnotit současný stav, ale je také nástrojem k jeho nápravě. Palpaci lze tedy definovat jako vnímání rukama. Je to proces, při němž dochází k přenosu informací do mozku prostřednictvím nervových smyslových zakončení na bříškách prstů, jimž se odborně říká proprioreceptory. Tento typ nervových zakončení přenáší informace o pohybu a poloze. Právě v konečcích prstů se nachází největší koncentrace těchto nervových receptorů v celém těle, jež jsou proto mimořádně citlivé i na sebemenší impuls.

Kraniosakrální terapeut musí pracovat s velkou lehkostí a tíha doteku nemá překročit váhu papíru. Říká se také, že má pracovat s dotekem o váze pěti gramů. Terapeut tedy pracuje s lehkostí a plným vědomím, s celistvou přítomností. Cílem je „splynutí“ palpující části těla s částí těla pacienta. Tato metoda nepracuje pouze s fyzickým tělem, ale i psychickou a mentální stránkou člověka, takže představuje pro každého velký holistický přínos.

KDY VÁM MŮŽE POMOCI KRANIOSAKRÁLNÍ TERAPIE?

Tato metoda má velké pole působnosti, co se týká fyzických i psychických obtíží člověka. Její hlavní předností je, že se nezaměřuje na nemoc, ale na podporu zdraví člověka.

• Bolesti kloubů a páteře (např. skolióza, artróza, výhřezy plotének, ústřel atd.)

• Bolesti hlavy, migrény, bolesti žaludku, potíže s trávením

• Dýchací potíže, astma, alergie, záněty (dutin, středního ucha...)

• PMS, hormonální poruchy, noční pomočování

• Poruchy rovnováhy a koordinace pohybů, závratě, špatná artikulace, křeče, tiky • Různé poruchy zraku, sluchu, které se nelepší klasickou léčbou

• Problémy s otěhotněním, impotence, podpora léčby závislostí

• Vysoký/nízký krevní tlak

• Mentální retardace, epilepsie, Parkinsonova choroba atd.

• Psychické i fyzické napětí, stres, chronická únava, nespavost, strachy a úzkosti, deprese, emoční labilita

• Kraniosakrální terapie má silný relaxační a meditativní efekt a je velmi vhodná jako součást procesu osobního a duchovního růstu a pro pocit pohody a štěstí Samotná terapie je velmi příjemná a poklidná. Po vstupní konzultaci klient leží oblečený pohodlně na lůžku a terapeut jemně přiloží ruce na problémová místa na těle či hlavě tak, aby mohl naslouchat tělesným rytmům, toku tekutin a dalším buněčným procesům. Citlivější klienti mohou probíhající procesy vnímat jako uvolnění, nebo jemné pohyby. Někteří usnou, což však není na závadu. U vyčerpaného, zahlceného nebo traumatizovaného systému se může stát, že tělo nebude schopno dostat se ke svým zdrojům nebo vstoupit snadno do klidu. Tělo je složeno z několika částí, slupek cibule, které se během terapeutovy práce jedna po druhé pomalu a pozvolna otevírají. Na klientovi a jeho kraniosakrálním systému záleží, s čím bude možné při daném ošetření pracovat.

S jakými vrstvami vlastně terapeut pracuje a co může v těle během ošetření probíhat?

• Fyzická úroveň – Na této první úrovni je možné pociťovat hluboký fyzický klid, který je možné prožívat po celém těle.

• Emocionální úroveň – Tuto úroveň lze vnímat jako emocionální vyčištění, projasnění kraniosakrálního systému. Pokud tělo při ošetření docílí hluboké klidové fáze, je možné pocítit uvolnění emocionálních energií.

• Psychologická úroveň – Tato úroveň se vztahuje k vyčištění a upevnění psychologických vzorců. Je možné, že se ošetřovanému během terapie objeví nějaké složité životní téma či situace.

• Srdeční nebo karmická úroveň – Je to vrstva karmických tendencí. Na této úrovni je možné pracovat s predispozicí lidského systému. Ve fázi hlubokého klidu, který ošetření pomáhá navodit, se ošetřovanému mohou objevit vzpomínky na minulé životy. Ošetření může dopomoci tyto záležitosti vyladit a zpracovat generační tendence. Projasnění na této úrovni se může projevit jako pocit úlevy, svobody a pohody.

• Úroveň mysli nebo archetypů – Jde o úroveň vzájemné propojenosti a holistického prožívání života. Je možné docílit větší smířlivosti (pochopení) se životem a utrpením. Také se zde otevírá hloubka univerzálního spojení a bezpodmínečné lásky.

• Úroveň ducha – Úroveň jednoty vědomí. Zde se otevírají možnosti splynutí s jednotou vesmíru.

• Zdroj – Jde o úroveň hlubokých duchovních tradic, o propojení se zdravím.

„To tajemné cosi, co je společné všem účinným metodám, lze snad nejlépe charakterizovat jako proces vedoucí pacienta k upřímnému a pravdivému sebepoznání. Toto sebepoznání je nezbytné pro zahájení a trvání sebeuzdravení, neboť pouze prostřednictvím sebeuzdravení může pacient zažívat trvale návrat ke zdraví i duchovní růst. Zdraví není jen absence nemocí. Je to harmonická jednota vědomí, těla a okolního světa. Vesmír je rozšířením našeho těla, a naše tělo v sobě zároveň obsahuje celé Univerzum“.