Každý z nás si ve svém životě nese úděl závislosti na zvycích. Jednou z nich je i závislost na zvyku jíst vařenou stravu.

Jako malí jsme závislí na rodičích, jaké nám připraví prostředí a jak o nás budou pečovat. Rodíme se jako dokonalé bytosti. Když začneme získávat pojem o světě kolem nás a začínáme si uvědomovat sami sebe, svou osobnost, chceme ji také svobodně projevit.

Stále ještě jsme ve spojení s naší duchovní podstatou a nasloucháme jejímu vedení. Víme, co je pro nás dobré. To vyžadujeme a chceme být podporováni v tom, co chceme.

Velmi brzy však narážíme na vnější svět. Podpora rozvoje toho, kdo jsme a co chceme, se zúží na to, jak to má být, a chce tento svět a ne to, co chceme my. Nastává čas našeho setkání s realitou Života.

Postupně se ztrácíme v nejistotě, díky níž může docházet k formování naší osobnosti podle požadavků rodiny i společnosti. Z dokonalých nádherných bytostí se tak pomalu měníme na jakýsi univerzální „produkt“.
Strach a méněcennost, v tom jsme dost často podporováni: tohle nezvládneš, to je nereálné, pro tohle nerosteš, myslíš, že svět čeká na tebe? Jsi hloupý, jsi naivní a následují další a další degradující „povzbuzení“. Na druhou stranu jsme vedeni k dokonalosti: nejdřív vše pečlivě zvaž, logicky nad tím uvažuj, do detailů naplánuj, a až to bude dokonalé, pak teprve se do toho pusť.
Z nádherné, svobodné a vše milující bytosti se stane člověk žijící svůj život s jakousi společenskou „dokonalostí“, avšak se ztrátou vlastního sebevědomí a vlastních snů.

Mezi první naše nechtěné přizpůsobování se patří i strava. Z pohledu společnosti je určeno, co se musí a nesmí jíst, a tomu se musíme přizpůsobit, i když sami intuitivně víme, co je pro nás vhodné a co ne. A pokud se bráníme, býváme vedeni někdy i dosti pevnou rukou. My jako dospělí lidé přece víme, co máme jíst, jí se tak přece již po celé generace.

Když je naše touha po svobodě a svobodném jednání včetně svobodného stravování opravdu silná a chceme se vymanit z té umrtvující závislosti a vystoupíme z davu, většinou se setkáme s nepřijetím. Možná malé procento lidí kolem nás se sice bude tvářit chápavě, ale přitom si budou myslet, že jsme se dokonale zbláznili, a budou prožívat velké obavy o naše zdraví.

Život nás stále vede k tomu, abychom zpětně v sobě hledali a našli svou dokonalost, abychom pochopili svou vnitřní sílu, která spočívá v naší duchovní podstatě.

Od mládí žijeme v lidském společenství, stáváme se jeho součástí. Jsme však také součástí jiného celku a tím je planeta Země, kde žijeme v pospolitosti s ostatními bytostmi fauny a flóry. A pak jsme součástí celku a tím je Vesmír. Jsme mikrokosmem v makrokosmu a každý z nás je jedním důležitým dílkem této mozaiky. Když tohle pochopíme a přijmeme, pochopíme také, jak je důležité,
že tu jsme, a jak je důležité to, co děláme. Srdcem nasloucháme Vesmíru a naše „náhlé pohnutky“, které můžeme vnímat jako pocity nutné změny, jsou vedením Vesmíru k našemu úkolu zde na Zemi, k našemu Poslání (jsme zde k něčemu posláni).

Můžeme být bytostmi tak, jak jsme k tomu stvořeni. Svobodnými se svou dokonalostí, bez závislosti na myšlenkách a činech druhých. Pak pochopíme, že celé společenství, se kterým právě v tomto prostoru a čase žijeme svůj život, je tu proto, abychom se učili. Každý, kdo se objeví na naší Cestě životem, je důležitým poslem, který nám do života přináší zprávy.

Posel byl vždy dychtivě očekáván, s jakou zprávou přiběhne. Nebyla dobrá ani špatná, byla to zpráva. A záleželo už jen na příjemci, jak s ní naloží. Někomu se mohla jevit z jeho úhlu pohledu jako špatná, někomu naopak skvělá.
To je dáno naším očekáváním. Očekávání dokáže velmi často zmařit naše úmysly. Očekáváme, že se bude situace vyvíjet přesně podle našeho plánu. Nedáváme našemu plánu žádnou svobodu a vnitřně se tak stáváme závislými na jeho výsledku. Kladně vnímáme jen to, když vyjde přesně podle našeho očekávání o jeho naplnění.

Pokud však přijde jiný výsledek, cítíme zklamání. A přitom nám tímto Vesmír sděluje úžasnou novinu, že je to tak správné, náš postup je chybný a je třeba učinit změnu.

Tak jsme vedeni zpětně k naslouchání, pochopení a přijetí toho, co a jak máme žít, jaké je naše skutečné poslání. Když tomuto porozumíme a přijmeme do svého života, stáváme se opět svobodnými, nezávislými bytostmi.

Díky tomuto pochopení zvládneme i svou závislost na jídle a na vařeném jídle, která není ničím jiným než psychickou závislostí na zvycích, které nám byly vštěpovány od narození. Různé chutě, po nichž toužíme, máme spojeny s emocionálními zážitky, které se propojují s našimi vzpomínkami.

Nedělní odpolední káva v rodinném kruhu s neodmyslitelnou bábovkou. Rodina se možná i pohádala, nebo to naopak byla pěkná nuda, ale to už si nepamatujeme. Jen to, že tam byla babička, teta, strýc, rodiče a na stole úžasná bábovka. A co oslava narozenin. Spousta přátel, chlebíčky, dorty, kus masa na rožni, sud piva. Úroveň zábavy klesala s přibývajícím počtem vypitého alkoholu,
bylo to finančně náročné, ale sešli jsme se „dobrá parta“. Nebo když jsme přišli domů unaveni z práce a „dali jsme nohy na trnož“ a kávu. Byli jsme chvíli sami se sebou, měli jsme svůj klid.

Máme podvědomě vytvořeny emocionální závislosti na zvycích a prožitcích. Emocionální zážitky a prožitky v nás zpětně vyvolávají vůně, chutě, barvy, tvary, ale také počasí, roční období a s nimi spojené svátky a oslavy.

Vánoce. Jsou především vzpomínkou na naše dětství. Vždy si vzpomenu na vánoční výzdobu výkladních skříní, kde se čtrnáct dní před Štědrým dnem objevily na stříbrných a zlatých blýskavých papírových řetězech vánoční „kouličky“. Výzdoba byla velice jednoduchá, ale byla tu s informací o nastávajících vánočních dnech, dárcích, štědrovečerním kapru a vánočce. Z rozhlasu po drátě denně zněla písnička „Vánoce přicházejí, zpívejme, přátelé“.
Pro mne Vánoce zůstaly nádhernou vzpomínkou na dědečka a babičku. S dědečkem jsme sedávali na lavici u kamen, louskali burské a vlašské oříšky a povídali jsme si pohádky. A babička se naoko zlobila, že neuvidíme „zlaté prasátko“.

Pokud žijeme svůj život v naplnění, můžeme si svoje vzpomínky „ponechat“, aniž bychom k nim zůstávali stále vázáni prostřednictvím obsahu talíře, a můžeme je povznést do vyšších rovin Ducha.

Zdroj: Úryvek z knihy Škol a živé stravy - Vitariánství jako Cesta - vydáno r. 2013

Autor: Anna Hýžová

Tento článek poskytla osobně pro server Příznaky transformace autorka článku. Jeho šíření je možné pouze s jejím souhlasem! Kopírování tohoto článku z našeho webu je zakázáno. Chcete-li jej zveřejnit na svém webu, získejte si souhlas autora. Ke sdílení článku na sociálních sítích využijte výše uvedené tlačítko sdílet. Děkujeme.