*26. 7. 1875
+6. 6. 1961

Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 v malé švýcarské vesnici zvané KESSWIL. Zde, v prostředí rurálního Švýcarska, v období, ve kterém bylo křesťanství spjato s pověrami, také vyrůstal. Jungovými rodiči byli Paul Achilles Jung – pastor švýcarské reformované církve, který se po čase stal velmi frustrovaným za své pracovní rutiny. Zabýval se orientálními jazyky, byl autorem disertační práce o arabské verzi Písně písní. Jeho manželkou a Carlovou matkou byla Emilie Preiswerková – podle některých ošklivá, panovačná a povýšená žena, podle jiných zase moudrá a srdnatá. Sám Jung se domníval, že jeho matka komunikuje s duchy. Celá rodina žila v průběhu let na velkém množství venkovských far, například Laufen nedaleko Schaffhausenu, který se nachází blízko Rýnských vodopádů. Tyto vodopády mohou být důvodem Jungova strachu z dunící vody.

Carl, jako druhorozený syn, byl po smrti svého bratra Paula, který zemřel krátce po narození, vystaven přehnané péči svých rodičů. Jako malý si rád hrával sám, mimo dosah ostatních dětí. Jeho oblíbenou knihou, než se vůbec naučil číst, byla ORBIS PICTUS, ilustrovaná dětská kniha o náboženství. Otec ho také učil latině a později navštěvoval vesnickou školu, ve které používaly tělesné tresty, aby si žáci danou látku vštípili. V roce 1884 se mu narodila sestra Gertrude a jeho pocity byly velmi negativní. Podle něj šlo o malé stvoření, které ho zklamalo – rudá svraštělá tvářička mu připomínala tváře starců, stále zavřené oči byly pravděpodobně slepé a celkově vypadala jako nějaké štěně.

V dětství měl sen, který ho ovlivňoval po celý život – zdálo se mu, že na nějaké louce našel pravoúhlý otvor, ke kterému vedlo kamenné schodiště, a kruhový vstup se zeleným závěsem, za kterým byla malá komora, a na podlaze ležel červený koberec vedoucí ke zlatému trůnu. Od trůnu byl napnutý „kmen stromu“, který se podobal kůži a masu, dále zde byla hlava bez obličeje a vlasů a nepohyblivé centrální oko. Matka mu na to řekla, ať se dobře podívá na požírače lidí. Použila slovo MENSCHENFRESSER, které mělo označovat Ježíše. V 19. století byla většina rodičů velmi netolerantní vůči přirozené zvědavosti týkající se lidského těla, takže i z tohoto důvodu se Jung styděl hovořit o masturbaci, což vedlo také k tomu, že neměl rád vyprávění nestydatých snů. Jeho strach z intimity posílil jeho sebeopovržení a narcismus a byl přesvědčen, že je buď vyvržencem nebo vyvoleným, člověkem prokletým či požehnaným.

Když mu bylo 11 let, začal navštěvovat gymnázium v Basileji. Často zažíval pocity studu, protože musel trpět matčiny dotazy, zda se vysmrkal, jestli si vzal kapesník apod. Utěšoval se modlitbami k Bohu, nikoli však k Ježíši, protože Bůh pro něj znamenal mystérium (nikdo nevěděl, jak vypadá). V létě roku 1887 se však změnilo jeho náboženské uvažování, a to díky snu, ve kterém viděl Boha kadit (doslova, bez eufemismu). Téhož roku měl Jung nehodu, kvůli které přerušil na delší dobu studium. Nechození do školy se stávalo jeho lstí – vždy, když měl dělat úkoly, padal do mdlob. Časem se jeho rodiče začali obávat, zda je nevyléčitelný, jak si vůbec vydělá na živobytí a jiné…proto se pro jistotu „rozhodl uzdravit“. Jung byl přesvědčen, že má dvě osobnosti, číslo jedna – méněcenný školák, bez pozornosti, ostýchavý a osobnost druhou, kterou sám nazýval Číslo dvě – ta v sobě obsahovala moudrost dospělého muže. Byl skeptický, nedůvěřivý, držel si odstup od druhých lidí, nikoli však od přírody. Svůj systém seberozštěpení považoval za záchranu. Dlouhá léta žil v osamocení, věnoval se četbě a našel zálibu v německém romantismu, který posílil jeho antipatii k materialismu a vědeckému racionalismu. Čím více ho inspirovali němečtí romantikové, tím více se vyhýbal kontaktům s jinými lidmi. V této době se Jungův otec stával obětí církve, padal do propasti teologického uvažování a neměl žádnou šanci přímého kontaktu s Bohem. Církev mu však nepomohla a opustila ho. O několik let později pastor onemocněl a zemřel.

V dubnu roku 1895 byl Jung přijat na lékařskou fakultu basilejské univerzity. Byl dobrým studentem, později jmenován mladším asistentem anatomie, dále vedl kurzy histologie. Nejvíce se však jeho zájem upínal na morfologický pohled v nejširším slova smyslu. Zde se také seznámil s teoriemi neovitalistů, biologů, kteří odmítali Darwinův materialismus. V květnu 1895 se přidává ke sdružení s názvem ZOFINGIA, které se rovnalo německým bratrstvům, ale zachovávalo si svou švýcarskou nezávislost. Jejich mottem bylo: „Za vlast, přátelství a písmo“. Toto společenství se věnovalo různým tématům, např: lidovým písním nebo federálním bankám. S odstupem času začal Jung tíhnout ke spiritismu (nacházel spojitosti mezi ním a psychologií) a na základě četby a pozorování hypnotizérů v akci se stal také hypnotizérem, který začal pořádat seance. V této době většina jeho spolužáků navazovala vztahy s dívkami, on však začal budovat své teorie, že pro duši je nejdůležitější vztah se sebou samým, a že cesta k duchovní dospělosti vede přes integraci. Časem však potkává čtrnáctiletou Emmu Rauschenbachovou a je přesvědčen, že spatřil svou budoucí ženu. Později toto setkání označil za lásku na první pohled. Jung se snažil o usmíření vědy se „spiritismem“, odmítal jak ortodoxní křesťanství, tak materialismus, a četl komentáře ke spiritismu od Arthura Schopenhausera, který považoval za skeptika a ignoranta každého, kdo by pochyboval o faktech zvířecího magnetismu a jasnovidnosti, kterou umožňuje. Schopenhauer věřil v jakýsi snový orgán, který působil během spánku při vědomí a měl uvádět do světa jevů dojmy zapuštěné ve světě, který je nadřazený světu fenomenálnímu. Snový orgán dvou lidí by se účastnil stejné aktivity, pokud by nějaký duch v něm na sebe vzal tělesný zjev. Tento orgán by pak měl fungovat během stavů transu, mělo by dojít ke sblížení snových orgánů hypnotizéra a média. Jung, jako charismatická osobnost, dokázal v lidech vzbudit silný dojem, avšak většina jeho spolužáků nebrala jeho víru ve spiritismus vážně. Na jedné ze svých přednášek s názvem „Úvahy o křesťanství“ tvrdil, že je nezbytné odmítnout moderní racionalismus. Teologické problémy ho zajímaly, i když říkal, že jen proto, že ho baví hádky a argumentace studentů teologie.

V zimním semestru 1898–1899 se přihlásil na kurz psychiatrie. Profesor, pod jehož vedením tento kurz probíhal, však nebyl příliš inspirativní, a Jung na to reagoval ve své čtvrté přednášce pro ZOFINGII.

Další dobu také přednášel o tom, že by nás věda dokázala uspokojit pouze za předpokladu, že by nás naplnila vírou a moudrostí. Věřil také v to, že jeho předurčením je prostoupit skrytý smysl přírody. Za nejsilnější složku své individuality pak považoval svoji zvědavost. Dále se také přibližoval ke své pozdější ideji archetypu, k něčemu, co je nepoznatelné, ale slouží jako jakási nevědomá struktura, jako formující princip. Po absolvování univerzity mu byla nabídnuta práce od Friedricha von Mullera, šéfa lékařské kliniky, který se vzdal své pozice, aby mohl vést kliniku v Mnichově. Jung byl přitahován psychiatrií, která byla tehdy považována za podřadný obor medicíny.

V létě 1889 navštívil druhý psychiatrický kurz, při kterém studoval za skript „LEHRBUCH DER PSYCHIATRIE“ od Richarda von Kraffta – Ebinga, které se věnovaly neuróze jako nemoci osobnosti. Právě toto prý Junga přesvědčilo, že psychiatrie je jeho budoucností. V roce 1899 se uskutečnila jeho poslední přednáška pro bratrstvo – nadešel čas nekompromisního odmítnutí racionalismu. K získání psychiatrické praxe ve Švýcarsku vedla v této době jediná možnost – působení v ústavu, kterému se doopravdy říkalo blázinec (a současně i psychiatrická léčebna) curyšské univerzity. V této době zde sloužili pouze čtyři lékaři, kteří se starali o 340 chovanců. Jung mezitím opouští Basilej, aby se vzdálil své matce a příbuzným, kteří s ním zacházeli jako s dítětem, a také kvůli práci, kterou mohl přijmout, až když dokončil vojenskou službu.

Roku 1900 nastupuje do práce. V celém ústavu docházelo k sexuální a tělesné anarchii, čtvrtina chovanců trpěla nevyléčitelným poškozením mozku. Jung si byl vědom toho, jak málo lze pro pacienty udělat. Na jednom z večerních setkání měl Jung připravit recenzi Freudovy knihy O snech a tato kniha na něj velmi zapůsobila. Plně ji pochopil až později a uvědomoval si, že analýza snů vrhá nový podklad na to, že Freudovy spisy dokážou osvětlit různá mystéria. Jung však nepoužívá výraz podvědomý, ale místo toho mluví o nevědomém (nevědomá aktivita mysli jedince, jindy zase vnější nakupení sil – může na člověka zapůsobit jako příroda nebo jako osud). Když bylo Jungovi 27 let, setkává se podruhé s nyní dvacetiletou Emmou, která se po oslepnutí svého otce stará o celou rodinu a domácnost. O pár měsíců později se rozhodl napsat jí dopis, ve kterém ji žádá o ruku. Na to však odpověděla, že je zasnoubená s jiným. Její matce se však Jung zamlouval, a proto uspořádala setkání v curyšské restauraci, kde mu vysvětlila, že Emma již zasnoubena není. Jung tedy svou žádost zopakoval a tentokrát se mu dostalo kladné odpovědi. Na podzim roku 1902 se Jung vydává do Paříže – ve Francii je psychiatrie na vyšší úrovni než kdekoliv jinde. Mezitím však psával 2x týdně dopisy pro Emmu, ale současně ho začala přitahovat jeho sestřenice Helly, která k němu již dříve projevovala náklonnost. Po čase se začal cítit poněkud nešťastně, protože si uvědomoval, že obě velmi zraňuje.

O devět let později však Helly umírá a v únoru 1903 se Jung žení s Emmou. Přebírá tím také kontrolu nad jejími penězi (podle švýcarského zákonu tehdejší doby platí, že veškerý majetek ženy patří jejímu manželovi), což mu zaručovalo profesní nezávislost. Jung byl přesvědčen o tom, že významnou roli mezi manžely hraje dřívější vztah muže k jeho matce a ženy k jejímu otci – hovoří o síle rodičovského pouta. Často se tak stává, že matka, která není spokojena ve svém manželství, se upíná na svého syna.

Dále rozlišuje dva typy žen, manželky – matky a přítelkyně – konkubíny. Jung toužil po rodině, ale současně cítil potřebu mít nějaký sexuální objekt, díky kterému by se vždy cítil jako znovuzrozený. Tento typ žen pak nazval jako FEMME INSPIRATRICE.

V dubnu 1905 byl Jung jmenován starším lékařem. O dva měsíce později se stává ředitelem nového oddělení ambulantních pacientů a ve svých 30 letech je jmenován na neplacené místo soukromého docenta psychiatrie na Curyšské univerzitě. Postupem času se začal upínat na svého přítele Freuda, stával se z něj „vášnivý Freudovec“ – nesnášel jakékoliv názory a připomínky proti němu, a v březnu 1907 se ho s Emmou vydávají navštívit do Vídně.

Postupem času, v květnu 1909, se Jung stěhuje se svou rodinou do KUSNACHTU, kde se usadila i jeho matka a později i sestra. Mezitím si Jung začal uvědomovat jisté odlišnosti mezi ním a Freudem, analyzoval tyto rozdíly a došel k závěru, že je introvertem, zatímco Freud je extrovertem. Počátkem roku 1913 tak píše poslední dopis, kterým končí jejich přátelství. O rok později se začíná věnovat své vlastní – nezávislé – kariéře. Nabádá pacienty, aby kreslili postavy, které se jim zjevovaly v jejich fantaziích.

V tomto období již probíhala 1. světová válka, o kterou se však příliš nezajímal, pouze tvrdil, že vůdci jsou často schizofrenici a paranoici. Bylo mu však přiděleno pár úkolů od armády, kterých se ujal a přibližně šest měsíců pobýval v jednom táboře. Do notýsku si kreslil různé kruhy a kruhové vzorce, které měly představovat obnovení vnitřního klidu Já a jednotu obsahující v sobě celek všeho stvořeného. Těmto kruhům dal název mandaly a považoval je za symboly Já. Roku 1921, spatřuje světlo světa jeho kniha – PSYCHOLOGICKÉ TYPY. V roce 1923 umírá jeho matka, ale tato událost na něj nějak významněji nezapůsobila – údajně necítil žádný smutek. Co se však změnilo, byl jeho postoj k pacientům.

Začínal si být vědom toho, kolik času a energie do nich vkládá, a prohlásil, že ho, „užírají“, a že jeho odpor k nim roste jako bouřkové mraky. V tomto období se stává také prvním psychologem, kterému byl udělen čestný vědecký doktorát na oxfordské univerzitě. V roce 1939 dochází k vyhlášení války. Když Jung zjistil, že se jeho jméno nachází na nacistické černé listině, odstěhoval se s celou rodinou do penzionu v SAANENU (3–4 míle od GSTAADU, v bernském Oberlandu). V roce 1944 si zlomil nohu, když venku uklouzl na sněhu. Byl odkázán na lůžko a nesměl se pohybovat, což nerespektoval a dostal těžký srdeční záchvat. V průběhu tohoto roku se zaobíral svým vnitřním životem a zpětně o této situaci hovořil jako o „nejcennější zkušenosti“. Věřil také v karmu, že život neutváříme pouze my sami, ale že jde o neznámé skryté zdroje.

Na podzim roku 1955 Emma onemocněla, selhávaly jí ledviny. Rozhodla svolat své dvě dcery, a řekla jim, že se chystá zemřít. O půl hodiny později se tak opravdu stalo. Jung se na pohřbu sesypal a řekl, že Emma „byla královna“. Ke konci svého života se cítil velmi osamělý.

V květnu roku 1961 zkolaboval a o pár dní později, 6. červa zemřel. Téže noci prý bylo slyšet hromobití a Jungova hospodyně pronesla, že, „Otec burácí“.

Citáty 

„Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve zda to není něco, co byste měli změnit u sebe“.

„V každém z nás je ještě někdo, koho neznáme“.

„Všechno, co nás dráždí na jiných, může vést k pochopení sebe sama“.