*19. 9. 1922

+21. 11. 2000

Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici jako sedmý z osmi dětí. „První zkoušku se mnou provedli ještě v peřince. Podle starého zvyku nachystali přede mě všechno možné – nářadí i peníze, abych projevil své sklony. Chytil jsem prý levou rukou obuvnické kladívko. Všichni zajásali, neboť to považovali za znamení, že ze mě bude švec. A ono to zatím znamenalo, že budu levák,“ vyprávěl kdysi Emil Zátopek o svém dětství. Jako kluka ho sice víc bavilo chodit do cvičení než do školy, ale o nějakém systematickém sportování se nedalo mluvit. Když ve svých 14. letech vychodil školu a hledal zaměstnání, odešel do 100 km vzdáleného Zlína pracovat do Baťovy továrny. Zručností ale zrovna nevynikal. Když mu bylo 19. let, přihlásil vychovatel z internátu celou družinu na tradiční běh Zlínem. Emilovi se nechtělo, vymlouval se na bolavé koleno, ale neprošlo mu to, protože lékař jeho „nemoc“ neuznal a on musel na start. Emil doběhl závod na nečekaném druhém místě. Tím na sebe upozornil a přijal nabídku začít trénovat se zlínskými atlety – vedle T. Šalé, tehdejší české běžecké hvězdy na tratích od 800 m do 3 000 m. Přes usilovný trénink ale končívá na závodech na druhém či třetím místě, vítězství mu unikají.

Běhání si velmi oblíbil a později vytvořil první rekord, když zaběhl patnáctistovku za 4:01 min. Rozhodl se vzít osud do vlastních rukou a začal trénovat podle sebe. Výsledkem byl slavný Zátopkův tréninkový systém, spočívající v běhání úseků 400 metrů s několikanásobným opakováním. To byl základ jeho budoucích vítězství na vytrvaleckých tratích. V říjnu 1943 se dostavily první výsledky. Emil Zátopek běžel svůj první závod na 5000 metrů. V roce 1944 vytvořil první z českých rekordů. Byl to rekord na 2000 metrů za 5:33,4 min. A ještě v roce 1944 zaběhne jako první český běžec 5000 m pod 15 minut! Po válce (1945) nastupuje na vojenskou akademii, přitom stále závodí (až do vzniku armádního klubu ATK Praha) za zlínské atlety. Největší úspěchy mívá na trati 5000 metrů. V letech 1945-1954 byl osminásobným mistrem Československa na trati 5000 metrů a v letech 1947-1954 vedl i světové tabulky. V květnu 1954 v Paříži překonal světový rekord na 5000 metrů za 13:57,2 min.

Běh byl jeho velkou láskou.

Ta druhá mu vstoupila do cesty v roce 1945 na atletických závodech ve Zlíně. Dana Ingrová ho oslnila, ale skutečná láska začala až později na jedné z jejich prvních schůzek. Oné jiskře napomohl i okamžik, když oba zjistili, že se vlastně narodili ve stejném roce ve stejný den. S jejich svatbou nejdřív nesouhlasila její rodina, pak komunisté. V Danině rodině totiž bylo plno nevhodných příbuzných. Emil ale prohlásil, že raději nechá běhání než Danu. Své ano si řekli 24. října 1948 v Uherském Hradišti krátce po návratu z prvních poválečných letních olympijských her v Londýně.

Manželství atletických legend vydrželo předlouhých 52 let. A i když jim osud nedopřál děti, dokázali se prý pořád smát. V mnoha rozhovorech Dana vzpomínala, že je humor velmi spojoval. Smáli se prý pořád a všemu, hlavně lidské hlouposti. Dana svého milovaného manžela oslovovala „Ťopek“. Emil byl velmi praktický muž a během jejich společného života zrecykloval většinu Daniných oštěpů. Ten, dřevěný, co doletěl na metu světového rekordu, se stal násadou na koště a nyní je v muzeu v Kopřivnici. Další se stal násadou na hrábě a jeden, přezdívaný vlaštovka, se stal prádelní šňůrou u okna bytu v Troji.

Zátopek trénoval opravdu tvrdě a světově proslulým atletem se stal zcela zaslouženě. Například běhal v armádním klubu v těžkých vojenských botách sněhem, přičemž na zádech nosil svou ženu Danu. Denně uběhl až 30 km a nad údaji z jeho tréninkových deníků kroutí dodnes atleti nevěřícně hlavou. V roce 1978 Emil poprvé běžel trať delší než 5000 metrů, a to trať 10 000 metrů. Bylo to v Budapešti, a přitom vytvořil nový československý rekord na 10 000 metrech za 30:28,4 min. Ještě v roce 1948 jako první československý atlet zaběhl 10 000 m pod 30 minut. Běh na 10 000 se potom stal Zátopkovou disciplínou nejúspěšnější. V letech 1948-1954 stával v čele světových tabulek, pětkrát zlepšil světový rekord, tuto trať vyhrál na ME v roce 1950 i 1954 a stejně tak ji vyhrál na olympijských hrách v letech 1948 a 1952. Zároveň se stal prvním člověkem, který 10 000 metrů zaběhl pod 29 minut. Bylo to v Bruselu v červnu 1954, kdy trať běžel v čase 28:54,2 min. Největší slávu Emil získal svými vystoupeními na letních olympijských hrách, v pořadí čtrnáctých v Londýně v roce 1948 a na patnáctých v roce 1952 v Helsinkách. V Londýně získává zlato na trati 10 000 m, kde vítězí před svým dlouholetým rivalem A. MIMOUNEM startujícím za Francii, a stříbro na trati 5000 m, když dobíhá necelý metr za vítězným Belgičanem G. REIFFEM – dvě desetiny vteřiny. Na patnácté olympiádě v Helsinkách 1952 dosahuje vrcholu atletické kariéry. Zatímco na 10 000 m byl favoritem, na 5000 m se už necítil dosti rychlý. V závodě na 10 000 m se opakuje situace z Londýna a Zátopek poráží opět A. MIMOUNA, závod na 5000 m byl pak jedním z nejhezčích v olympijské historii a Zátopek v něm překvapil a stal se vítězem. Třetí zlato získal v Helsinkách ještě v maratónu, který zde běžel poprvé v životě. Přitom překonal světový rekord o šest minut! Čtvrtou zlatou medaili pak do sbírky Zátopkových získala Dana, která v Helsinkách vítězí mezi oštěpařkami.

Redaktorovi při rozhovoru po maratónu řekl „Maratón je opravdu strašná nuda. Možná proto jsem ho chtěl mít tak rychle za sebou.“ Přes svou rychlost stačil za běhu dokonale vytočit JIMA PETERSONA, favorita z Velké Británie. Už po 25 kilometrech Zátopek s přehledem vedl. Ale zpomalil a nechal se dohnat Petersonem. Když ho udýchaný favorit doběhl, Zátopek se k němu otočil se slovy „Já sice maratón nikdy neběžel, ale nemyslíš, že bychom měli přidat?“ A následně svěží vyrazil za vítězstvím a chudáka Petersona nechal daleko za sebou. Jindy, při závodě na 10 000 m téhož roku zase předstíral, že je unavený a už nemůže. Když ho ostatní běžci dohnali, Zátopek s úsměvem vyrazil a vyhrál. Šestnácté olympijské hry v Melbourne v roce 1956 už pro Zátopka dobře nedopadly, neboť krátce před nimi se musel podrobit operaci kýly a kvůli operaci startoval jen v maratónu, kde skončil na šestém místě. Vítězství získal Zátopkovo dlouholetý rival a přítel A. Mimoun. Poslední vítězný závod běžel v roce 1958 jako šestatřicetiletý v San Sebastianu. Poté symbolicky pověsil tretry na hřebík a svou závodnickou kariéru ukončil. Dodnes se traduje, jaké nároky na sebe Emil Zátopek při tréninku kladl. „Neměl jsem dlouhé nohy ani silné svaly, moje první výsledky byly zrovna tak průměrné jako u ostatních. Ale chtěl jsem něco dokázat!“ vzpomínal na začátky. Měl vlastní systém, jak bojovat s únavou, jak posilovat a otužovat, jak připravit své nervy na závod.

„Vytrénované tělo je jako ocelová pružina. Zmáčknete ji a ono vyskočí. Zmáčknete ji ještě víc a ono vyskočí výš než předtím. Jenom nesmíte zmáčknout tolik, že byste ho zlámali nebo zdeformovali“ tvrdil. Ve vojenské akademii byla krytá jízdárna. Sice pro koně, ale nikdo se nezlobil, když se tam objevil i atlet. Jen se všichni divili, proč se tak mořím s těžkýma botama v hlubokých pilinách, když v tretrách po dráze je to snazší. Mně šlo právě o tu dřinu pachtit se dál a dál, to bylo něco pro mě! I tak vypadal trénink vrcholového běžce. Možná právě proto se Emil nikdy nestal trenérem. Nenašel by svěřence, kteří by byli ochotni trénovat stejně tvrdě jako kdysi on. Nečinnost mu však po skončení sportovní kariéry problémy nedělala. Měl spoustu zájmů a přátel, ovládal několik jazyků, zajímal se o politické dění v roce 1968.

Po skončení aktivní atletické kariéry pracoval na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Za Pražského jara 1968 patřil k rozhodným zastáncům změn v československé společnosti a v srpnu ho bylo vidět v ulicích, jak přesvědčuje sovětské vojáky o Dubčekových reformách. Tím se znelíbil vládnoucí garnituře, své funkce na ministerstvu byl zbaven a propuštěn z armády roku 1969 s přiznáním nejnižšího možného důchodu. Odešel pracovat ke geologickému průzkumu, bydlel v maringotce a začal stavět rodinný dům v pražské Troji. Přestože se k němu vlastní země zachovala macešsky, sportovní svět na něj nezapomněl a zval ho jako čestného hosta na nejrůznější šampionáty. Představitelé režimu se nechtěli světu znelíbit, a tak jim nezbylo nic jiného než ho pouštět. Přesto zůstane ostudou husákovské normalizace, že nejslavnější český atlet musel pracovat jako pomocný dělník u stavební geologie. V té době také na Mariánskolázeňsku ve Slavkovském lese u vrtů. Teprve od roku 1976 až do svého odchodu do penze pracoval v dokumentačním středisku ČSTV. Po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 se Emil Zátopek i s Danou znovu zapojují aktivně do společenského dění. V roce 1997 byl vyhlášen Nejlepším českým atletem 20. století, v roce 1999 Nejlepším českým olympionikem historie.

Emil Zátopek umírá v 78 letech 22. listopadu 2000 v Praze. Jako prvnímu našemu sportovci mu byl vypraven státní pohřeb z Národního divadla. Místem jeho posledního odpočinku je valašský Slavín v rožnovském skanzenu.

ZAJÍMAVOSTI:
Roku 1975 získává jako první československý sportovec cenu PIEERA DE COUBERTINA udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.

Komunisté Zátopkovi pomáhali při vzestupu ve sportovní kariéře, neboť v něm viděli propagátora režimu ve sportu. Zátopek byl za to komunistickým příznivcem. V politice však zůstal naivním a přidával se k oficiálním akcím režimu jako byly rezoluce v červnu 1950 k potrestání Milady Horákové, proti CHARTĚ 77 (když předtím byl za své postoje 1968-1969 tvrdě režimem ztrestán). Žádný z těchto jeho naivních postojů však neměl vliv na to, že byl v květnu 1997 vyhlášen českým atletem století.

V 60. letech často přijížděli manželé Zátopkovi do Mariánských Lázní k besedám s odborářskými rekreanty a s lázeňskými pacienty. Byla to oblíbená setkání, na která se rekreanti ROH těšili. Jejich besedy se často prodloužily za plánované večerní ukončení.

Manžele Zátopkovi velmi zajímala nadějná mladičká atletka Hanka Trejbalová. Bohužel onemocněla vážnou nemocí. Zátopkovi za ní přijeli do plzeňské nemocnice, aby ji povzbudili v boji s chorobou. Tehdy dostala od Emila velkého medvěda. Vidina na její uzdravení se rozplývá v bolestné mlze. Hanka Trejbalová umírá ve svých 18. letech.

Emil byl znám svým upracovaným stylem běhu, doprovázeným křečovitými grimasami, v cizině byl přezdíván česká lokomotiva. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku Emil Hrozný. Když se ho lidé ptali na jeho umučený výraz ve tváři, prý odpověděl: „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.“

Film režiséra Davida Ondříčka věnovaný čtyřnásobnému olympijskému vítězi Emilu Zátopkovi měl mít původně premiéru 13. srpna 2020. Vzhledem k situaci film vstoupí do distribuce v srpnu 2021. V Česku by měl být poprvé uveden na festivalu v Karlových varech, tak jak bylo původně plánováno. Na několikaleté práci na filmu spolupracovala i Dana Zátopková, která zemřela v březnu 2020 ve věku 97 let. Ondříček řekl, že na atletku bude vzpomínat jako na ženu sršící i v pozdním věku optimismem a energií. Před kamerou se sešli Václav Neužil mladší, Martha Issová nebo Anna Schmidtmajerová. Ondříčkovo partnerka Martha Issová ve filmu hraje právě Danu Zátopkovou.

CITÁTY:

„Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.“

„Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od muže.“

„Sportovec nemůže utíkat s penězi po kapsách. Musí běžet s nadějí v srdci a se sny v hlavě.“