Gabriela Gočeva: CESTA K SOBĚ JE KLÍČEM K UZDRAVENÍ

Jak často, jsme si řekli, že bychom potřebovali trochu ubrat? Naše tělo je unavené nedostatečnou péčí, jelikož jsme zaneprázdnění, a to poslední, nad čím bychom se měli chuť pozastavit, je naše zdraví. Cítíme se unavení, nevyspalí, nemáme chuť nic dělat, a když už, tak jen to nejnutnější, hlavně nevynakládat příliš mnoho úsilí. „Vždyť chodím a dýchám, nemůžu ubrat, mám spoustu povinností, musím chodit do práce, nemůžu si dovolit být nemocná.“ Řekla bych, že to jsou přesně ty klasické fráze každého z nás.

Neumíme se zastavit, nadechnout a ponořit se sami do sebe. Stresové situace do nás pronikají takovým způsobem, že se to postupně začíná odvíjet i na naší zdravotní stránce a až v té chvíli si řekneme „Aha, tak asi je tu něco špatně“. Jakmile se však naše tělo pokusí sebemenším náznakem ukázat, abychom ubrali, nadechli se a nechali ten zbytečný uzlíček nervů odplout, tak co uděláme? Vezmeme si pilulku, léky, kapky. Proč ne. Vždyť je to jednodušší CESTA. Vzít si pilulku či nějaký lék a příznaky jsou v tu ránu pryč a vlastně ani nemusím nic řešit. Je to vlastně taková ta pohodlnější cesta směřující k vlastní zkáze. Možná, že to je ten kámen úrazu. Zadupeme lékem všechny příznaky tak hluboko do naší duše, že se naivně domníváme, že tím jsme to vyřešili a pokračujeme v našem chaotickém životě i nadále. Tak to pokračuje den co den, celý život.

Možná, kdybychom se opravdu zastavili a řekli si: Co se mi tím tělo snaží naznačit? Co mi zrcadlí?  Proč mám právě takové zdravotní problémy? Proč? To je problém naší civilizace, přestáváme se ptát na to klíčové slovo „Proč“.  Přestáváme luštit tu zdánlivě složitou hádanku. Přestáváme vnímat to spojení mezi duší a tělem a bereme zdraví jako samozřejmost. Jakmile však nejsme ochotni poslouchat varovné signály formou červeného světla, tak tělo pokračuje. Ano, i když si vezmeme ten zázračný lék, co nás má údajně spasit, tak nám tělo tento problém stejně nepřestane zrcadlit. Pokud však bezohledně ignorujeme veškeré příznaky, tělo pokračuje a postupem času se stáváme otrokem vlastního těla. Například rakovina, typická nemoc odvozená z naprosté nelásky k sobě, potlačování emocí a především nedostatečného odpočinku a přetížení těla a duše. Myslíte si však, že se opravdu máte rádi, když začnete brát ohled na sebe, až když táhne do tuhého? Odpověz si sám. Opravdu máš rád své tělo? Nebo, je ti to jedno. Nebo si myslíš, že ano, ale co každodenně polykáš za prášky, neřešíš. Taky jsem to tak dřív vnímala. Vzít si na všechno tu zázračnou pilulku „štěstí“, která mě dostane z toho utrpení a hurá pokračovat dál v tom kruhu, bez ohledu na to, co bylo tím spouštěčem. Nekonečný koloběh, který se stále točí a točí a skončí pouze tvým rozhodnutím.
    

Každý máme hranici únosnosti někde jinde. Někdo ignoruje hlas těla do té doby, dokud mu tělo neodzrcadlí tento problém nějakou vážnější nemocí.  V mém případě stačil chronický zánět močového měchýře, abych si uvědomila, že je něco špatně a že nemá smysl hledat odpovědi venku. Mívala jsem spoustu problémů. Chronické záněty močového měchýře. Skoro rok v kuse antibiotika, žádný intimní vztah a jeden doktor za druhým. Na každém rohu jsem slýchávala ty otřelé spojení typu „bez antibiotik, to nevyléčíte“. Poslechla jsem. „Vždyť kdo by věděl lépe, co je pro mě správné, než doktor?“ říkala jsem si. V tomto tempu jsem pokračovala nadále do doby, než jsem začala pomalu propadat myšlenkám, že asi není cesty ven. Postupem času, jsem začala být skeptická vůči všemu, k doktorům, k lékům ale nevíce sama k SOBĚ a všechnu tu nedůvěru jsem si zároveň vyčítala.

Takže jsem se vlastně postupně utápěla ve vlastním žalu. Došlo to však do fáze, kdy jsem měla pocit, že se utopím úplně a že už nemohu. V průběhu této nemoci se mi hlavou vířilo spoustu myšlenek o životě, zdraví a o tom, jak málo si ho mi lidé vážíme. Přemýšlela jsem, jak se dostat ven z tohoto bludného kruhu, ve kterém jsem byla začarována vlastními předsudky. Věděla jsem jen to, že to jde nějakým způsobem, vyléčit se, ale stála jsem na životní křižovatce a absolutně jsem netušila, kterým směrem se vydat a kam mě tato cesta zavede. Při poslední návštěvě doktora, jsem v povědomí sice dopředu znala rozsudek, že je to pořád to samé, stále ve mně však dřímala špetka naděje, že se třeba něco změnilo. Přesvědčovala jsem sama sebe,  že tentokrát antibiotika určitě zabrali, vždyť už je beru snad po desáté. Samozřejmě se moje podvědomé očekávání splnila a přišla opět ta otřepená fráze „bohužel, musím vám předepsat další antibiotika.“  Moje duše volající o pomoc mi v tu chvíli otevřela dveře k absolutně jinému vnímání reality, než dosud.  V ten okamžik jsem cítila tolik emocí, ani nevím, které všechny to byly. Mísil se ve mně vztek, smutek, zklamání ze všeho, ale především sama ze sebe.

V tu ránu ze mě vypadlo jediné „Už žádné antibiotika brát nebudu, raději se s tím naučím žít“. Ani jsem zdlouhavě nepřemýšlela nad tímto vyřčením. Jednoduše to byla a je intuice, která je mojí nejlepší průvodkyní. A až tehdy, jsem ji začala skutečně poslouchat. To byl ten KLÍČ(EM)čový moment. PŘÍJETÍ. Přijetí mé nemoci jako součástí mě. Přijetí toho, že nemoc mi asi něco ukazuje, že je to ukazatel, který mě směřuje k sobě, do mého nitra. Začala jsem se, ptát sama sebe: „Proč mi lidé bereme nemoc, jako něco špatného?“ „Proč ji odsuzujeme, když ani neznáme příčinu, důvod proč přišla?“. Začala jsem tomu postupně přicházet na kloub. I když mě chvílema obklopovala panika z toho, že nic nebylo tak, jak mě to naučili rodiče, systém. Najednou jsem jakoby začala ztrácet pevnou půdu pod nohama a bortily se mi staré vžité dogmata, které jsou vlastně základem naší existence.

Pozorovala jsem stále více život kolem sebe a postupně jsem zjišťovala, že my lidé, se takto povrchně stavíme k více životním otázkám ne jen k nemoci jako takové. Přišlo mi, jako bychom raději nechtěli vidět pod pokličku. Možná ze strachu co tam uvidíme, či co si uvědomíme. Mým nejtěžším úkolem bylo čelit sama sobě, tváří v tvář přiznat si a uvědomit si, že jsem si nemoc vlastně vypěstovala v průběhu života sama. Už jsem nemohla házet vinu na ostatní, na systém, na doktory, na medicínu, na lidi kolem mě. Musela jsem se začít stavět své nemoci čelem a přijmout za ní odpovědnost. Sundat konečně ty růžové brýle, které jsem si sama v průběhu života nandala v domnění, že mi bude lépe. To byl možná ten moment, kdy jsem se přestala ke své nemoci stavět povrchně.

Chtěla jsem pochopení, odpověď a ve chvíli kdy jsem opravdu byla ochotná přijmout realitu se všemi jejími stranami, dostala jsem ji.  Začala jsem se konečně ptát sama sebe „Proč?, Proč mě zužuje tato nemoc?“. Začala jsem pátrat na vlastní pěst, číst na internetu o duchovních příčinách nemocí. Začala jsem konečně tu hádanku luštit a přestat utíkat před tím, či svalovat vinu na druhé. Přijala jsem svou nemoc se slovy „Proč bych měla proti své nemoci bojovat? Vždyť mi tolik ukázala, vždyť mi tolik otevřela oči“. Ne jen co se týče zdravotní stránky, ale celkově mi otevřela možnost nahlédnout na život z jiného úhlu pohledu, jako bych náhle vstoupila do role pozorovatele nikoliv aktéra. V té chvíli jsem nahlížela na svůj život z vyšší perspektivy, z nadhledu a vše do sebe zapadalo, jako každý jednotlivý dílek do celkového obrazu puzzle. Napadalo mě v tu chvíli snad jen „No a co? Jsou v životě horší věci i nemoci. Půjdu dál svým životem a přijmu svou nemoc jako dar, který mi přišel z nebes ukázat, co dělám v životě špatně. Že v mých myšlenkách převažuje více negativismu než pozitivizmu, že lpím na svém partnerovi a celý vztah jsem založila na strachu, že ho ztratím, že se mi v hlavě neustále víří houf myšlenek, stresuji se stále kvůli sobě i kvůli mému okolí, že jsem závislá na svých blízkých, že se neumím zastavit a na cítit se na svoje nitro, že nedokáži pochopit samu sebe a že vlastně ani nevím, kým jsem.“  Začala jsem vlastně obracet nemoc, ku svému prospěchu. 

Přijala jsem nemoc stejně, jako přijímám dary, začala jsem to brát jako část mě samé. Nemoc se stala mojí životní průvodkyní, která mě naučila nahlížet na život z jiné perspektivy. Hodně mě posunula, ukázala mi, že mohu život vnímat jinak, než je psáno, že život si tvořím sama, na základě svého myšlení, postojů a předsudků a že tělo je moje zrcadlo, které mi chce v každé situaci ukázat, co dělám špatně a nasměrovat k tomu, abych se stala nejlepší verzí sama sebe. Nemoc mi odhalila, dosud zarytou část mě samé, někde hluboko ve mě, o které jsem vlastně vždy v podvědomí věděla. Odhalila mi fakt, že jakýkoliv zdravotní problém musím řešit především sama se sebou. Od té doby vždy, když se objeví sebemenší náznak nějakého zdravotního problému, tak se zastavím a ptám se „Proč?“. Přehrávám si v hlavě situace, můj život a vždycky tomu přijdu na kloub, proč se nacházím v takové situaci. Na to, že jsem k někomu nebyla upřímná, když mě bolí klouby, tak se pozastavím a zjišťuji, že jsem se opět vyhnula pokoře a opět jsem se nad někým povyšovala. Když se mi nepatrně objeví alergie, tak se pozastavím a zjistím, že jsem si opět vytvořila ochranou bublinu proti každému, kdo se mnou nesouhlasí slovně útočím, bráním se a přitom to není třeba reagovat takto zostra. Uvědomila jsem si však i to, že nemoc se vytvořila v důsledku nějakých dlouhodobých postojů, reakcí či myšlenek, které jsem v sobě měla zakořeněné. Tudíž nemůžu ani já ani nikdo jiný očekávat, že nemoc se vyléčí během sekundy. Naštěstí v životě existuje něco jako rovnováha, a tudíž jestliže jsme dlouhou dobu na sebe kašlali, potlačovali emoce či vyhýbali se pokoře, nemůžeme čekat, že jednoduchým lusknutím prstů, nemoc zmizí jako smetený prach ze stolu. Jako víno potřebuje dozrát, tak i naše přenastavení myšlenek a skutečné uvědomnění a přijetí nemoci, chce čas. Musíme na sobě vědomě pracovat a možná až pak, se můžeme dopracovat ke skutečnému vyléčení nemocí a zároveň ke zdravému tělu. Že to nelze? Dříve bych nad tím nejspíše také mávla rukou, ale dnes vím, že je to možné. Chce to jen čas, vůli a odvahu na sobě pracovat a nahlížet na sebe bez růžových brýlí a zcela realisticky. Vyléčila jsem se a to jen svojí vůlí, odhodláním, rozhodnutím a přijetím této nemoci jako mým ukazatelem.
    

My lidé jsme však naučení neřešit příčinu nemoci, jen ji co nejrychleji zarýváme někam hluboko. Právě to je ten problém. My tu nemoc zaryjeme a co nemoc udělá? Opět se vyhrabe, jelikož jsme ji nevyřešily a nepřijaly. Jakoby jste vytrhli plevel, ale nechali hluboko v zemi kořen plevelu. Dlouho dřímá, neprojevuje se, ale pomalu roste, dokud se zcela neukáže. Odpověz si: Kolikrát si na sebemenší známku bolesti hlavy vzal ibalgin?  Bylo to pryč? Kolikrát, si řešila chřipku, rýmu či lehký kašel paralenem, kapkami do nosu a další chemií? Kolikrát? Já spoustu krát. Až do tohoto momentu, kdy jsem svou nemoc přijala jako moji součást a od té doby, což je zhruba rok a půl, proplouvám životem bez jakékoliv známky nemoci a zcela bez jakýchkoliv chemických léků. Ano, opravdu bez jakýchkoliv. Nemám záněty močového měchýře, nemám bolesti hlavy, nemám už žádné alergické příznaky a neměla jsem už dva roky chřipku ani nic podobného. Někdo by možná řekl, „to je náhoda“. Já tomu říkám „Konečně, jsem přišla na to, že K UZDRAVENÍ, si můžu pomoct jen já sama“. Jsem sama sobě nejlepší léčitelem, učitelem a vzorem. To je vlastně to, co chci předávat dál. Zastavte se, uvědomte si, přijímejte sebe i svou nemoc, vnímejte znamení a hlavně POCHOPTE, že jediným člověkem, který vás může vyléčit, jste vy sami. Je spoustu způsobů jak se léčit přírodně, ať už to jsou bylinky, reiki, léčitelské techniky, nebo čínská medicína. Důležité je však ponořit se do sebe, na cítit se na sebe a vědomě si vzít k srdci tu lekci, kterou nám ta nemoc zrcadlí. Je to vlastně jen další forma učení, ať už jsou to vztahy, nemoc nebo nějaký problém, každá z těchto věcí nás má přivést k uvědomění. Mějte rádi svou duši a tělo, obojí je důležité a obojí je propojené.

Starejte se o obojí a buďte sami sobě tím nejlepší vzorem, protože vy jste jedineční.

Autorka článku: Gabriela Gočeva

 

Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč
national cpr association