Všichni andělé byli Bohem stvořeni jako odlesk jeho nesmírné slávy. Obdaroval je inteligencí a svobodnou vůlí, pronikl je svou milostí, která je povznášela do nadpřirozeného stavu. Andělé však nebyli ihned upevněni v lásce k Bohu a nebylo jim hned od počátku dopřáno, aby patřili na Boží tvář. Museli totiž nejprve projít zkouškou, v níž by mohli svobodně vyjádřit své spontánní přilnutí k Bohu, a především k jeho přesvaté vůli. Vzhledem k tomu, že byli vybaveni duchovní přirozeností, měli před sebou jedinou a definitivní volbu, která rozhodovala o jejich věčném osudu. Tuto volbu nemohou již nikdy změnit.

Ti, kdo s Boží milostí spolupracovali, byli okamžitě připuštěni k blaženému patření na Boží tvář a dostalo se jim nevýslovného podílu na vnitřním Božím životě, poznali tedy tajemství Nejsvětější trojice, a tak byli Boží milostí navěky stvrzeni ve stavu blaženosti. Ostatní andělé, kteří se svobodně rozhodli, že Bohu sloužit nebudou, se nazývají démoni, ďáblové či padlí andělé.

Hřích andělů se chápe jako absolutní, neodpustitelný a neodvolatelný!

V nejstarších dobách Židé připisovali všechno, co se někde, ať už na nebesích nebo na zemi, stalo, Jedinému Bohu. Vývoj zvláštní síly zla, která se postavila Jedinému dobrému Bohu, začal pouhých 200 let před Kristovým narozením. Bůh Starého zákona byl vždycky tím jediným, který zodpovídal za vše, co se stalo v celém Vesmíru, zahrnoval tvůrčí sílu i zkázu v jediné nedílné podstatě. Bůh říká: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo (...). Ale počínaje 2. stoletím před Kristem Židé postupně přecházeli od víry v obojakého Boha k víře v Boha, který je jen dobrý. Tak se postupně vyvíjela víra v existenci samotného ďábla. Ovšem ve Starém zákoně se s myšlenkou samostatně existujícího zla či padlých andělů nesetkáme. Místo toho tu najdeme „ha-satan“, „Odpůrce“. To však byl jen obecný název, který znamenal prostě protivníka.

Vzbouřivší se andělé si zvolili určitou zvrhlou formu slávy, která je oddělena od pravého zdroje slávy, jímž je Bůh. Jakmile padlo rozhodnutí oslavovat sebe místo Boha, zmínění andělé pozbyli Boží milosti a vzdálili se od Boha. Upadli do temnot své vlastní pýchy, vzplanuli vztekem nad svým vlastním pádem, který je na věky vyloučil z radosti plynoucí z blaženého patření na Boží tvář. Od zmíněného okamžiku tito padlí andělé žijí a na věky budou žít v atmosféře nenávisti vůči Bohu a také vůči člověku, protože člověk je stvořen jakožto Boží obraz a je díky daru spásy zaměřen k onomu blaženému patření, jehož oni nikdy kvůli svému provinění nemohou dosáhnout.

Nejstarší zprávy o andělích, kteří stojí na odvrácené straně, se objevují v apokryfní Knize Enochových tajemství

V této knize se píše, že Lucifer si postavil svůj trůn v nebi vedle trůnu Božího, a proto byl svržen do pekel. Existují tedy mimo kánon. Ale v době, kdy vznikal Nový zákon, byl již Enochův vliv církví vstřebán. Pojem Padlých andělů se stal úhelným kamenem křesťanského dogmatu. Sv. Jan na Patmu ve svém Zjevení ukazuje na Satana „...a jeho ocas vlekl třetinu hvězd nebeských a věru je svrhl na zem. A Satan, jenž klame celý svět, byl svržen na zemi a jeho andělé byli svrženi s ním“. V průběhu dvou tisíciletí byl tento nezávislý Kníže temnot ztotožňován s Azazelem, Belzebubem, Belielem, Dumou, Samaelem, Luciferem nebo Mefistofelem.

Říká se, že Lucifer byl jedním z nejvyšších andělů na nebesích

Velice často se setkáváme se splýváním pojmenování Lucifer a Satan, odkazujícími na jedinou bytost. Ta vystupuje jako protivník, protiklad Boha. Mezi těmito pojmy je však značný rozdíl. Ač se nabízí hledat původ v náboženských textech, zejména v Bibli, slovo „Lucifer“ není pro Bibli vůbec typické. Jednotlivé překlady Bible, ať už latinská Vulgata, anglická KJV (King James Version) či Bible Kralická, používají toto jméno poprvé ve verši Izajáše 14:12. Právě Vulgata pojem Lucifer přináší. Příslušný úsek Izajáše byl do latiny přeložen v letech 390 až 392 n.l., autor překladu Jeroným, však vycházel mimo původních hebrejských materiálů také z již existujících překladů řeckých, Septuaginty. Septuaginta se mírně odlišuje od hebrejských textů, vznikala v 3. st.př.n.l. až v 1.st.př.n.l., přičemž používá výraz „eosphoros“, tedy „ranní hvězda“, „morning star“.

Řecké slovo „eosphoros“ se objevuje i v jiných textech, např. Homérově Odyssei. Jde o básnický prvek, opis jitřní hvězdy, Jitřenky, planety Venuše. Význam pojmu v řeckých textech nepřesahuje rovinu astrální, nijak nepracuje s myšlenkou temného božího protivníka, démonů apod. Ale zpět k výrazu Lucifer a jeho prvnímu užití. Bible Kralická překládá příslušnou pasáž takto: „Jakž to, že jsi spadl z nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? Poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy. Však jsi ty říkával v srdci svém:

Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy“. – Izajáš 14:12-15

Jeroným použil slovo lucifer, tedy složeninu latinských slov lux=světlo a fero=nesu, ve významu světlonoš, nositel světla, opět spíše titul než jméno. Klíčová je věta „Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes“. Verš tedy neodkazuje v ničem k Satanovi, dává však vhodný základ pro pozdější křesťanskou interpretaci. Jeronýmova slova pak poslouží jako vylíčení obrazu pyšného rebela, ztrestaného Bohem, uvrženého do pekla. Jeroným však není autorem zmíněného verše. Překládal text mnohem starší, založený na tradičním mýtu o bytosti, snažící se konkurovat božskému vládci. Takovýto mýtus je velmi rozšířený napříč archaickými kulturami a může být založen na pozorování konkrétního přírodního jevu.

Ráno, když vychází Slunce, ostatní hvězdy pohasínají a pro pozemského pozorovatele se stávají neviditelnými. Nejjasnější z nich, nejdéle viditelná je pověstná Jitřenka, „velká hvězda“, ve skutečnosti planeta Venuše. I ona ale postupně slábne, přestože po určitý čas „vzdoruje“ jasnějším nebeským tělesům. Starověcí pozorovatelé tak v tomto astronomickém běžném jevu mohli spatřovat boj mezi silami, které si zosobnili do podob božstev.

Jednou z nejznámějších představ Satana je obraz hada v zahradách Edenu

„A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé“. – Zjevení Janovo

Utrhnutí plodu ze stromu poznání dobrého i zlého znamenalo pro lidstvo vyhnání z ráje a smrtelnost. Zajímavé je, že se běžně hovoří o jablku, ač toto přímo řečeno nebylo. Bible uvádí pouze pojem „plod“. Nejstarším stromem v oblasti Blízkého východu je datlová palma, plodem by tak mohly být i datle. Datlové palmy navíc podle legend zdobily spolu s vyobrazením cherubů dveře do Šalamounova chrámu a naznačovaly tak spojitost mezi těmito plody a rajskou zahradou. Jablko se však nabízí pro podobnost událostí v rajské zahradě s velice starým blízkovýchodním mýtem o Innaně a Dumuzim.

Satan, aramejsky Sitna či řecky diabolos – všechny názvy znamenají totéž: toho, kdo obviňuje, žalobce, kdo staví věci proti sobě. První výskyt jména nalezneme v knize Job, Satanova role v biblických textech je vždy jednoznačně negativní. Ve Starém zákoně je Satan líčen jako jeden z andělů, který lidi zkouší, zprvu zejména v otázkách jejich víry. Objevuje se i záměna Satana a Samaela či Ašmodaje, a to v některých částech Kabaly a Talmudu, přestože obvykle židovská literatura Samaela vidí jako nepřítele státu Izrael, a tedy spíše sluhu římského. Postupně se Satan stále více vymezuje jako přímý protivník Ježíše Krista, ďábel, Antikrist. Dalším velmi častým jménem je Belzebub. V této podobě vyznívá lehce ironicky až urážlivě, pochází však z hebrejštiny a původně označovalo božstvo Ba ́al zevul (Pán výšin). Zkomolením se změnilo na Ba ́al zevuv (nebo i zebub), což znamená Pán much. Jako negativní může být zmiňován i proto, že byl uctíván sousedícími národy, z nichž mnozí byli nepřáteli Izraelitů. Belzebub později získává své místo v pekelné hierarchii jako další z mocných démonů.

Představitelem osobního satanismu je „Satanova církev“, založená v San Francisku Antonem Szandorem LaVeyem roku 1966. Tato církev má jasně formulovanou doktrínu, rituály a svátky. Hlavním spisem v satanově církvi je Satanská bible, kterou napsal LaVey, a která hlásá, odmítnutí křesťansko- platónské morálky, na níž jsou založeny „pokrytecké“ nepřirozené mravní normy moderní společnosti. Satanisté nechápou Satana jako zlou sílu zaměřenou proti člověku, ale jako sílu svobody. Satanská Bible by se z velké části dala zkrátit pod heslem „dělej, co chceš ty“, které je vyjádřeno základním satanistickým učením zvané „Satanské devatero“.

Na dobro a zlo jde nahlížet z mnoha úhlů, záleží na tom, jaký si vybereme. Bible hovoří o boji mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, světlem a tmou. Asijská kultura naopak nevykládá dobro a zlo jako celek. Není dobra bez zla a není zla bez dobra. Dobro a zlo je chápáno jako nepostradatelné prvky, jeden bez druhého neexistují. Je důležitá zima, aby si země odpočala a na jaře mohla znovu ukázat svou sílu. Buddha říká: „Dobré či zlé činy člověka mají za následek lepší či horší převtělení“. Smyslem je to, jak každý jedinec naloží s časem, který mu zde byl vyhrazen. Jaká životní rozhodnutí uskuteční a kam ho zavedou.