Musím se s vámi podělit o jednu další perlu, která se začíná třpytit díky léčení vnitřního dítěte.
Jedna umělecká duše Janča Cardová, která je už rok se mnou v terapii, se rozhodla, že vám umožní nahlédnout do své třinácté komnaty. V rozhovoru kromě jiného prozradila i to, že se nám za ten rok společně podařilo snížit dávku antidepresiv poprvé za 15 let jejího života s depresemi.
Mám obrovskou radost, že lze díky této terapii dosáhnout takového výsledku a věřím, že je to teprve začátek. Je to opravdu přelomová věc pro všechny, které trápí psychické problémy a nejen ty.
 
Proč jsi se pustila do terapie se mnou, při které se dotýkáme především Tvého bolestného dětství?
Protože život s depresí, rozhašené fyzické zdraví a nefungující vztahy nejsou nic moc.
 
Můžeš prozradit, jaké bylo Tvé dětství?
Jsem asi od osmi týdnů věku adoptovaná, do té doby jsem byla v kojeneckým ústavu. Nevím, co bylo před tím, žádné informace nemám.
Dostala jsem ale skvělé rodiče, kteří na mě čekali. Mamina mi to později řekla krásně. Když jsem byla malá a ptala se jí, jestli bolí porod, řekla, že neví, protože si mě vzali, když jsem byla miminko. Odpověděla jsem jí něco jako „aha“ a vnímala jsem to jako úžasnou věc, díky které jsem zvláštní.

I jsem to pár dětským kamarádům řekla a pochlubila se, jak mám skvělý rodiče, že si mě vzali, i když nemuseli. Už jako malá jsem chápala, co velikého pro mě udělali.

Celý život jsou pro mě za to ohromní a vážím si jich čím dál víc. Nemám ráda, když jim někdo říká „adoptivní“ rodiče, protože jsou to prostě MOJI RODIČE.

To těm biologickým patří přídavné jméno. Byli sice na začátku a já teprve postupně oceňuju jejich přínos. Ale dalších třicet let v mém životě nefigurují. Až mi to někdy přijde nespravedlivé, že se na mně tolik podepsali lidé, kteří byli součástí mého života tak málo.
  

Sled událostí a nabalovaná zklamání vyústily asi v šestnácti v deprese, které se stávaly čím dál zhoubnějšími. Čím víc mě okolí nepřijímalo, tím hůř jsem na tom byla.

„Miluju“ školský systém za to, jak „citlivě“ zachází se studenty v takových chvílích a jediná dvě slova, která ve škole dokážou opakovat, jsou záškoláctví a lenost. Sesypalo se to pěkně. Ani logika, ani doktoři, ani inteligence, ani odvolávání na školský zákon nepomohli.

Po čtyřletém boji o svý právo na studium jsem skončila v částečném invalidním důchodu, s hrstí léků před spaním a bez dokončeného vzdělání. Zvláštní, člověk by řekl, že na umělecké škole budou mít pro deprese větší pochopení.

Když to všechno teď vidím, nedivím se, že se to na mě tak podepsalo. Aniž bych ze sebe dělala chudáka, musím říct, že jsem to neměla jednoduchý. Musela jsem se hodně prát o svý místo na slunci a všechno mě to vrací k jedný věci – mému odmítnutí původní matkou. „Nechtěj mě, protože jsem špatná.“, „Musím být dokonalá, aby mě zase neopustili.“

Je to jako obří sněhová koule, která na sebe nabaluje všechno, s čím se potká. Je ale třeba důrazně říct, že jde tu kouli nejen zastavit, ale i rozpustit a jedinej, kdo má sílu to udělat, je člověk sám.
  
Uvědomovala sis, jak hluboce Tě to ovlivnilo?

Neuvědomovala. Řešila jsem vždycky aktuální problémy. Později v psychoterapii jsme se vraceli k pubertě, ale třeba té adopce na začátku mého života jsme se nedotkli. Vždycky jsem byla přesvědčená, že to mám vyřešené a nezanechalo to žádné stopy.

Až s tebou jsem si uvědomila, že je to začarovaný kruh. Například moje spory s maminou v pubertě nemohly být vyřešeny, protože jsem jí nechtěně přičítala činy, které zasela především biologická matka.

Nadělaly jsme s maminou také hafo chyb, ale vidím, jak to vyrostlo kvůli tomu, co bylo na začátku. Proto je mým největším tématem sebehodnota. Vždycky, když jsem udělala něco, co mamina nepřijala, tak já měla pocit, že jsem špatná celá. Pak jsem proti ní vystartovala mnohem víc, než kdyby to nenaráželo na moje prvotní odložení po porodu.
 
Už je to rok, co jsme s terapií začaly. Jaký posun za tu dobu u sebe vnímáš?

Obrovský! Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažila. Hlavně bych nevěřila, že je takový posun za rok možný.

K tobě jsem na první seminář šla s pocitem, že když jsi kamarádka, tak že to jako zkusím, i když mi tenkrát byla nepříjemná představa terapie ve skupině. Jednak jsem si myslela, že to bude divná esoterika a také jsem byla několikrát paní psycholožkou varována, abych se moc ve svých pocitech nerýpala. Že by to pro mě mohlo být s hraniční poruchou osobnosti a s depresí nebezpečný.

Svoje výrazný emoce jsem brala jako velký dar při malování, ale věděla jsem, že se mi můžou lehce vymknout z rukou a obrátit se proti mně.
 
Ty ses svých pocitů bála?

Bála, protože depresivní člověk se umí perfektně potýrat těmi negativními a propadnout jim. Uměla jsem si živě představit, jak mě drtí váha černý díry, jak se pod tíhou svýho života rozplácávám na jeden smutnej mastnej flek.
Vzpomínám si, jak se mě jednou paní psycholožka zeptala: „Když si tak dobře umíte představit tohle, dokážete si taky představit lehkost a radost?“ To mě tehdy fakt zarazilo, oči se mi otevřely poznáním a já si uvědomila, že tu ohromnou sílu svojí mysli můžu přesměrovat a použít k léčení.

Držely jsme se v terapii ale při zemi a do hlubších prožitků jsme nešly, abych nezašla někam, odkud se už nevyhrabu.

Až s tebou mi došlo, že zásadní roli tu hraje správný průvodce. Že se můžu do svých pocitů bezpečně ponořit, protože ty mě necháš jít jen tam, kde to v tu chvíli zvládnu, a ne dál. Jsi jako opora v zádech, jistota a přístav.

Vím, že jakmile si řeknu o pomoc, tak tu jsi. Často to odhadneš i dřív, než začnu mít pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Tohle je úžasný a právě díky tomu je tvé vedení tak účinné. Vím, že mě dokážeš vždycky poskládat dohromady a vylezu z toho čistší a lehčí.

Určitě nedoporučuju, aby do něčeho takového šel člověk sám nebo padnul do rukou prvnímu nezkušenému terapeutovi.
 
Jsi umělecká duše, tak mě taky zajímá, jestli jsi zaznamenala nějakou změnu ve své tvorbě?

Moje obrazy jsou geniální barometr a naprosto jasně mi ukážou všechno, i kdybych si něco náhodou nechtěla přiznat.

Obzvlášť zajímavý je pro mě jeden z nich. Ten moc nedávám na internet, protože mi nepřijde moc kvalitní technicky, ale emocionálně má pro mě velký význam. Je tam totiž žena, která tančí v barevných skvrnách.

Tenkrát už jsem cítila, že se ve mně něco mění a život se mi pomalu narovnává. Chtěla jsem zachytit tu naději a radost, které začaly přicházet. Barevné skvrny na pozadí i téma jsem zvládla skvěle, ale postavu jsem nedokázala probarvit. Tančí tam bledá jako duch.

Přičítala jsem to tomu, že neumím pořádně namíchat pleťovou barvu a jsem neschopná. Ale tak to nebylo. Až zpětně vidím, že jsem jí tenkrát nedokázala dát barvu z jiného důvodu. Zrcadlila mě a já jsem ještě nedokázala přijmout fakt, že můžu být barevná.

Když si srovnám svoje obrazy podle data vzniku, je vidět, jak se postupně probarvují. 

Asi sama cítíš, že léčení Tvých emocionálních zranění z dětství je běh na delší trať. Jaké to pro Tebe je s tímhle vědomím?

Běh na delší trať? Když vidím, co je možný narovnat v léčení vnitřního dítěte za rok, tak mi to fakt dlouhý nepřijde. Oproti psychoterapii v klasickým podání je to spíš pěkně výživný sprint.  Patnáct let psychoterapie versus rok léčení s tebou vypovídá za vše.

Tím ale nechci házet klasickou terapii do pytle se štítkem „k ničemu“. Díky šikovným terapeutům jsem se naučila pracovat se svými pocity i osobností, ale léčením vnitřního dítěte to jde prostě mnohem rychleji.
Myslím, že je nejúčinnější oba způsoby kombinovat, aby člověk pracoval s logikou i s pocity zároveň. Logika bez pocitů by byla suchá teorie a pocity bez logiky by byl jen chaos.
Cítím se tedy vážně dobře, protože ten ohromný pokrok, kterého jsem svědkem každý den, mi dává naději, že můj život může být krásně barevný a bez depresivních stínů.
 
Dotkla ses už i během klasické psychoterapie léčení vnitřního dítěte?
Prvně se se mnou vnitřního dítěte vlastně dotkl můj psychoterapeut, pan doktor Větrovec. U něj jsme na jednom sezení přišli na to, že moje adopce není vůbec tak vyřešený problém, jak jsem si myslela.
Dostali jsme se nějak hlouběji a já jsem najednou úplně složila, začala plakat a říkat, že mě tu stejně nechtěli už od začátku. Vůbec jsem v tu chvíli nevěřila tomu, co ze mě padá za slova. Ten prožitek se najednou otevřel a tím se to tak nějak odstartovalo. Do té doby jsem se spoléhala na svou inteligenci a všechno řešila hlavou. Ale ono to nestačilo.
 
Vím, že bereš antidepresiva. Změnilo se u Tebe něco v tomto ohledu za poslední rok? 
Jsem totiž přesvědčená, že většina psychických nemocí má své kořeny v dětství, což hlásají i velmi uznávaní psychologové a psychiatři, jako je třeba Arthur Janov / kniha: Primární terapie nebo Karen Horneová / kniha: Neuróza a lidský růst.

Začátkem roku jsme po dohodě s paní doktorkou pomalu začaly snižovat denní dávku. Mívám těžké podzimy a jara, ale letos se jarní zhoršení zatím neprojevilo ani v nejmenším.
 
Vím, že se Tvá zranění projevují i v partnerském vztahu. Vnímáš i tam nějaký posun?

Tam vnímám posun asi úplně nejvíc, protože všechno, co si vyřeším v sobě, se okamžitě nazrcadlí ve vztahu.
Mám hodně citlivýho partnera, který všechny moje vnitřní změny ať už negativní nebo pozitivní okamžitě zachytí. Také spolu o všem hodně mluvíme, takže on je první, za kým jdu, když s tebou objevím další puclík do skládanky.
Vyvíjíme se oba poměrně dynamicky a s tím i náš vztah. Není to pořád procházka růžovou zahradou a někdy by člověk ten posun rád zastavil a dal si chvíli klid a stereotyp :D. Ale když si uvědomím, co všechno jsme spolu objevili a ustáli, mám úžasnej pocit, že tohle je láska.
Obecně vnímám, že čím víc dokážu být dobrou partnerkou sama sobě, tím budu lepší partnerkou i jemu. Už vím, že nic samo jen tak nevyhnije a že negativní pocity se musí ve vztahu uchopit a rozklíčovat hned. Někdy je to těžký a někdy to i bolí, ale stojí to za to.
  
Co je to nejzásadnější, co Ti terapie se mnou přináší?
Že se věci dají změnit a to hodně. V sedmnácti si mě po rozsáhlých testech zavolala psychiatrička a řekla mi, že budu pravděpodobně trpět závažnými depresemi celý život. Že to někdy bude lepší a někdy zase horší, ale bude to tam. Připravila mě na možnost, že se léků nikdy nezbavím.
To je myslím hodně důležité na začátku léčby, aby člověk vzal na vědomí závažnost svýho onemocnění, přestal ho popírat a naučil se pracovat s tím, co má. Ale není dobrý se na tom zaseknout. Já se s tím smířila natolik, že jsem zavřela všechny dveře k úplnému vyléčení.
Jsem velký praktik a vždycky se snažím maximálně se ochránit. Vytvořím si plán, jak danou situaci zvládnu a nenechám se překvapit nečekanými zvraty. Jenže tím si taky zavřu všechny možnosti, které mi můžou pomoct.
Nepovažovala jsem za možný, že bych se někdy cítila fakt dobře a fungovala jako normální člověk. A hele, jde to! Přišla Monika a já jenom valim voči.
Tuhle mi jedna kamarádka řekla, že by chtěla umět žít jako já „tak nějak šťastně“. Cože jako já?! Jako fakt?! Hustý…
 
Janča našla ještě další způsob, jak své emoce využít ke svému prospěchu. Vkládá je do svých kreseb a může to naučit i vás, které baví malovat a vás, kteří jste vždycky chtěli malovat, ale někdo vám kdysi řekl, že to neumíte. Jak na to najdete v jejím e-booku ZDARMA Jak snadno přetvořit stres v krásnou kresbu.

Jsem vděčná téhle terapii za to, co umí, a že já můžu být tím, kdo to přináší lidem. Dojímá mě, když vidím, co je možné a jak se mění lidské životy nejen těch, kteří se rozhodnou uzdravit svůj vnitřní svět, ale i jejich blízkých.

Můžete to mít i vy!

„Dnes vím, co je příčinou bolesti v mezilidských vztazích a jak ji účinně léčit. Vnímám jako své poslání učit lidi, jak léčit své dětské já a žít spokojenější a radostnější život.“