Nejčastější chyba při zhmotňování našich přání je určování, za jakých podmínek se to má stát. Tím znemožňujeme, aby nám Bůh splnil to, po čem toužíme.

My Bohu neurčujeme žádná pravidla. On není náš sluha. Ale je to náš laskavý otec, který chce, abychom byli šťastní. Proto vymyslel zákon přitažlivosti, aby měl každý to, po čem touží z hloubi srdce.

Naši předkové tento zákon znali, ale časem jsme se odklonili od Boha a proto poslal na Zemi svého syna, aby nás ho znovu naučil. No ani po více než 2000 let ho stále nevíme. Jelikož mnozí přestali věřit v Boha, tak poslal člověka vědce, aby nám ho vysvětlil z fyzikálního hlediska jako zákon magnetismu. Ale i tak se jím řídí málo lidí. Nebo se o to pokoušejí nesprávným způsobem.

Je třeba si uvědomit, že Bůh je bezpodmínečná láska. Určování si podmínek je v rozporu s Božími zákony. Bůh neurčuje podmínky, za jakých nás miluje. Proto my neurčujme Bohu, za jakých podmínek to má splnit.

Základem je říct to, co si žádáme v přítomném čase bez pravidel či podmínek. Vyhněte se spojení kdyby. Tak si to přeji ... no jen kdyby se to dalo. Kdyby už nebylo pozdě. Už předem si říkáte, že se to stát nemůže. Žádné kdyby! Žijeme tady a teď.

Zkusme to spolu tak, aby to fungovalo.

Například: Přejete si nové auto a tak si řeknete, mám nové auto. Představte si jaká by to měla být značka, barva ... a už si přestavujte jak v něm jedete na dovolenou a jak se chlubíte kamarádce, jaké super fáro jste si koupili a užívejte si ten blažený pocit. Vypusťte to do vesmíru, jako když si objednáváte přes internet. Berte to jako fakt. Už to mám. To auto je stvořené pro mě.

Je to jednoduché.

Autorka článku: Lubomíra Bartošová https://vesticalubomira.wixsite.com/oaza-pokoja

Jedného dňa som sa zobudila a vnímala som svet inak ako pred tým. Niečo som videla a o pár dní na to sa to splnilo. Bol to šok. Badokonca som to brala ako trest. Ľudia si myslia, že vidieť budúcnosť je jednoduché a svet je gombička, ale opak je pravdou. Keď to začalo, mala som 15 rokov a mala som pocit, že sa topím. No a zistenie, že to nemôžem len tak ignorovať, či nemať, ma hnevalo. Brala som to tak, že nemám na výber. Tak kde je ta slobodná vôľa? Až neskôr som pochopila, že tá voľba je v tom ako s tým naložím. A tak som začala veštiť.