Karla Czechová: Postoj je klíčem aneb nejde o to „Co?“ ale „Jak?“

Celý život nás provází témata naplnění našich snů, nalezení naší autentické cesty, spokojený život v hojnosti či prožití života s tím pravým partnerem na tom „správném“ místě. Každý dělá vše, co dokáže a používá k tomu nástroje, které v daný moment zná – zaměstnání, seznamování se, zájmy, šetření peněz, sport, motivace díky článkům, filmům nebo snad i duchovní cesta v podobě osobního rozvoje, kurzů, meditací apod.

Měníme se a tak stejně se mění a objevují nové a nové nástroje a podmínky pro to, abychom mohli růst a vyvíjet se. S tím však ruku v ruce přichází přesun na jiné „hrací pole“ našeho života. Zdánlivě se tak může zdát, že něco nebo někoho ztrácíme, opouštíme nebo se nám sype dosavadní svět. Ovšem to se nám opravdu pouze zdá.

Místo v životě

Představte si, že je Váš život jako hrací deska nebo mapa v počítačové hře. Začínáte na startu a s každým krokem, s každým rozhodnutím se Vám otevírá další kousek mapy. S každým dalším poznáním se vyvíjíte. Máte nové poznatky, jiný úhel pohledu, další inspirace… A ať už chcete nebo ne – nejste ti stejní lidé jako před hodinou a co teprve jako před 2 či 10 léty. Jednoduše stojíte v jiné části hracího pole, čímž se Vám otevírají i jiné možnosti.

S přesunem však stojíme tváří v tvář změně prostředí a tím i situací, okolností či lidí. Vzdor, hodnocení a porovnávání nám je na obtíž.
Když přichází změna

Naše mysl si přivykla na dosavadní způsob života, zvláště pokud ho tvoříme ve stejném duchu po několik let. Naše srdce však chce jít dál – naviguje nás tak, abychom vstoupili na naši autentickou cestu, ač už je jakákoli.

Změna je tedy součástí, ba požehnáním. Naší mysli, emocím a egu se to však nezdá, protože:  „jsem přeci tak dlouho tohle budoval/a“, „jsme byli tak šťastní“, „se mi dařilo v tom či onom“ a další argumenty – neargumenty vycházející z předchozích míst na naší hrací ploše.


Když tedy přichází změna a je velmi hmatatelná, začínáme plašit. Mnohdy se nám nejprve dveře zavírají a až se dostatečně „vyvztekéme“, rozhodneme se otevřít dveře, které máme před nosem. Je to jako by nás někdo vyhodil nachodbu a my nejprve bušili zpět na na staré dveře a až pak se otočili a viděli před sebou druhé a možná dokonce již otevřené.

Otázka nezní „Co?“ ale „Jak?“

A tak na té pomyslné chodbě stojíme a nevíme co dál. Vše nebo snad jen část toho, co jsme měli (na co jsme si navykli, drželi pevně v rukou či dokonce kontrolovali) je nenávratně pryč. Mysl plaší a my nevíme, co nás v dalších dveřích čeká. Nejprve se ptáme: „Co mám dělat?“ a pak třeba: „Zvládnu to?“ nebo: „Co když to nebude podle mých představ?“ A nové dveře nebo někdy i vrata jsou stále otevřené.

Někdy si u toho představuji nějakou bytost, která mě sleduje seshora z obláčku a když vidí, že ne a ne překročit práh, tak se plácne do hlavy a říká si: „Na co se pořád ptáš, vždyť ti otevírám dveře, tak už přeci běž.“ :).


A přesně v té chvíli, když stojíme na pomyslné chodbě (mostě přes řeku na mapě, která se nám odkrývá atd.) přichází otázka „Jak?“. Nejde totiž o to, co se nám v životě děje, ale jaký postoj k tomu zaujmeme. A právě náš postoj je klíčový k tomu, jak rychle se vše opět vyladí, ba jak bude vypadat další část našeho života.

Postoj = přijetí, moudrost, vnitřní klid


Teď napřímo a bez okolků. Když stále bušíme do těch starých dveří objevuje se mnoho emocí – vztek, vzdor, zhrzenost, urputnost, strach… a tak můžu pokračovat. Veškeré argumenty a vysvětlení proč do těch dveří stále tlučeme, jsou pouze VÝMLUVAMI.

A zde se nám rýsuje vysvětlení tvrzení: „Nic se nezmění, pokud to nepřijmete.“. Když tlučeme na staré dveře, stojíme zády novým podmínkám a tím je ani nevidíme. Jak by se pak taky něco mohlo změnit, když neučiníme krok? Jsme tvůrci svého života, proto je pořeba i nášeho pohybu.

Jsme však také součástí celku. Vzhledem k tomu, že se mnohdy necháme ovládat mysli, emocemi a egem, nevidíme pravou podstatu našeho života. A k tomu nám dopomáhá Život sám. Posouvá nás po hrací ploše, mění podmínky, nabízí možnosti, abychom neustrnuli a to vše v souladu s námi a pro dobro všech zúčastněných. Ve výsledku zlepšujeme nejen náš život, ale děláme taky vše pro dobro ostatních.


Přijetí, moudrost, vnitřní klid, vděčnost, pochopení, víra… to jsou jen části celku. Celku jménem POKORA. Jak mi nedávno někdo moudrý řekl: „Postoj je klíčem k tomu, jak pokračovat, když se zrovna nedaří.“ A právě pokora je ten postoj, který nám umožňuje BEZPODMÍNEČNOU plynulost, lehkost a radost v naších životech.



Autorka: Karla Kaja Czechová – lektorka, terapeutka, kouč, redaktorka a spisovatelka - www.zivotvrovnovaze.cz

Karla CzechováJmenuji se Karla Czechová a skončila jsem třetí dekádu svého života. Dlouho jsem ve svém životě létala nahoru a dolů. V dubnu 2013 jsem se rozhodla z horské dráhy vystoupit a vytvořit si vlastní cestu, dle svých přání, dle svého srdce. Mým osobním záměrem, který rozvíjím každý den, je žít v každé chvíli svého života své sny.
 
Záměrem mého srdce či duše je inspirovat, motivovat a provázet všechny bytosti k pochopení a uvědomění – ke spokojenému, láskyplnému životu. K životu v rovnováze!
 
Pro naplnění mých záměrů jsem vytvořila projekt Život v rovnováze a jako metodu jsem si vybrala on-line kurzy, meditace, webináře, ale i osobní přednášky, semináře či individuální konzultace. A pro lásku ke knihám a k psaní publikuji články o osobním rozvoji na svém blogu, píši knihy a v neposlední řadě spolupracuji jako redaktorka s časopisem Šifra.


Novinky ze všech kategorií článků

national cpr association