Neustále hledám odpověď na otázku: "Proč toho nejsem stále schopná? Co mi v tom tak urputně brání? Proč si tuto zábranu stále odmítám uvědomit, a tak získat možnost na její transformaci dál vědomě pracovat?"

Nebo: "Proč jsme my lidé ochotni tak strašně trpět, aniž by nás vůbec napadlo si přiznat tajemství, které skrýváme sami před sebou? Aniž by nás napadlo, že tady něco takového jako nepřiznané tabu v nás existuje?"

Nejšílenější na tom všem je, že takto více či méně trpí naprosto všichni, kdo žijí nevědomý život. Dokonce i ti, kteří se hrdě bijí v hruď a jsou ochotni odpřisáhnout na smrt své matky, že jsou šťastni, že žijí naplněný a spokojený život. Pokud dosud neprokoukli v celistvých souvislostech záludnost nevědomého života, mají v tomto vtělení pouze štěstí, které, jakmile se vyčerpá, jednou přejde v jeho protipól. To se ovšem nemusí stát v dané existenci, ale třeba až v některé z příštích. A protože na to zase mnozí nevěří, není možné nikoho přesvědčit slovy. Přesvědčit jej může jenom osobní žitá zkušenost a uvědomění si všeho popsaného…

Jak už řekl Buddha ve svých Čtyřech vznešených pravdách: "Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení." Protože: "Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších." A to nejnáročnější nakonec: "Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti." (Čtvrtá pravda se pak týká vysvětlení stezky vedoucí k zániku utrpení.)

Jak tohle ale souvisí se Stockholmským syndromem?

Nemám sílu tady popisovat vlastními slovy psychologickou definici obsahu Stockholmského syndromu. Kdo má zájem, pod článkem uvedu odkaz na více ilustrujících informací. (1)

Ze všeho nejvíc mne na životě tady na Zemi fascinuje, ale zároveň nekonečně děsí pravdivost slov uvedených na Smaragdové desce: (2)

Zdroj: https://www.blueridgelogcabins.com/avsip/d504444.html

"Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci."

Srozumitelněji řečeno, veškerá tvorba vzniká ze vzájemných vztahů spirituálních energií vědomí, a protože v prostoru dimenze Země platí zákonitost, že vše skryté musí být zároveň nějakým způsobem viditelné, je jasné, že úplně každý (pochopitelně každý, který má potenciál být lidskou bytostí objeven a poznán) skrytý mechanismus božské tvorby je poznatelný ve svém vznikání a výsledku ve hmotě. Akorát si člověk musí dovolit toto uvědomění připustit a hlavně – musí se začít velmi pozorně dívat nejenom po světě vnějším, ale i ve světě vlastních vnitřních energií a jejich vztahů, jež ve výsledku tvoří jeho životní realitu. Neboli – začít spojovat ducha a hmotu v Jedno, vydat se na stezku nejvyššího poznání ze všech, což je konec konců také nejvyšší úkol člověka a lidstva.

Zpátky ale k Stockholmskému syndromu, jak jsem si jej uvědomila už před mnoha lety ve svém vlastním životě. A to prosím podotýkám, že jsem naprosto obyčejná, tuctová, nijak pro svět zajímavá osoba. Nestalo se mi nikdy nic z toho, co v definici obsahu pojmu Stockholmského syndromu můžete najít v psychologické literatuře: nebyla jsem fyzicky unesena, zajata a vězněna; nebyla jsem obětí domácího násilí, nebyla jsem členkou žádné sekty, válečným zajatcem, obětí kuplířství či zneužívaným dítětem ve smyslu fyzického obsahu pojmu.

Přesto bytostně cítím, že přece jen do jedné z výše uvedených kategorií svým specifickým způsobem zapadám - ZNEUŽITÉ DÍTĚ.

Když se zaměříme na možnosti, v čem všem a jakým způsobem může být (a v případě nevědomých rodičů žijících ve stejně nevědomé společnosti to tak je vždycky!) dítě zneužito, bude velké části čtenářů jasné, že i oni mají svoje skryté bolesti událostí, kdy se cítili být zneužiti, až doslova energeticky znásilněni, a to opakovaně, a nesou si následky – pokud si je neuvědomí a nezpracují jejich energie – až do fyzické smrti. Výchovné působení většiny rodičů to ani jinak nedovoluje.

Z nevědomých podmínek vyrůstají nevědomí dospělí a ti nemohou vytvořit nic jiného než stejně nevědomou společnost, která dál "znásilňuje a zneužívá" své členy. Opět buďto "skrytě" na energetické úrovni (člověk musí získávat lásku, zázemí, peníze, jistoty pro přežití a je ochoten pro to udělat cokoliv…), nebo – výhoda hmoty – už síla skrytě působících energií dosáhla takové kumulace, že se začala natvrdo projevovat ve hmotě. Lidé jsou znásilňováni fyzicky, okrádáni, vydíráni, vražděni, omezováni na svobodě a mučeni až ničeni ve válkách.

Proč to lidé nechávají dojít tak daleko?!

Protože lepší je mít jistotu vrabce v hrsti než holuba na střeše. Opět asi musím vysvětlit, co tím chci říct. Vrátím se proto k první vznešené Buddhově pravdě: "Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších." V kořeni problému je pak obyčejný zvířecí pud sebezáchovy. Strach ze smrti těla.

Jako dítě má člověk jedinou šanci přežít. Je totiž plně odkázán na péči rodičů a pak na jejich výchovné působení, kterému, chce-li si zachovat rodičovskou lásku jako jednu z nejdůležitějších emočních hodnot, se musí podřídit. Pokud si časem začne uvědomovat, že tato výchova má na něj neblahý vliv a odejde od rodiny, ani zdaleka není osvobozen. Stále je totiž v "zajetí" stejně nevědomé společnosti. Akorát ta nevědomost a její projevy i benevolence se realizují v daleko širších a pestřejších souvislostech než v izolované rodině. Je to zákonité. Každý člen společnosti přináší "to své" omezení a vší silou, protože je přesvědčen o správnosti vlastního názoru, se snaží jej prosadit v širších vodách společenského bytí. Nemusí se to projevovat jen agresivním způsobem vůči ostatním. Bohužel, opět v rámci vyváženosti, se to stejnou měrou děje v neviditelné agresi proti sobě samému. Tady prostě není možné, aby neexistovalo následné utrpení!

Člověk má pouze dvě možnosti dle individuálního vývoje. Když to vezmu absolutně schematicky, od vcelku šťastného žití k stále narůstajícímu utrpení, které povede ke smrti těla (předčasné nebo obyčejné ve stáří, avšak v polymorbidně zhuntovaném těle). Nic nezůstane skryto. Potlačované nepříjemné emoce se svou stále se připomínající snahou o zviditelnění a uznání své přítomnosti (která je o to vehementněji stále zametána pod koberec), projeví v nemoci těla.

Bylo by to všechno nesmírně jednoduché, pokud by fungoval systém, na který jsme si zvykli věřit a odevzdali jsme mu veškerou důvěru v to, že nám je schopen zajistit přežití, v lepším případě ony prebendy příjemných prožitků v energiích, které preferujeme jako žádoucí. Tento systém nazýváme "rozumným myšlením", jež využívá předchozích pozitivních zkušeností, které fungovaly nebo fungují nám či druhým v získávání toho, co je chtěné.

Toto "rozumné myšlení" je ale z větší, přímo z rozhodující části oddělené od "světové mysli Celku". Říkáme mu také mysl ega. Proto je přísně ohraničené, a hlavně bojící se, že pokud nebude poslouchat sebe, dostane se do totálního stavu ztráty půdy pod nohama, do absolutní nejistoty, co bude pak, a tím pádem do smrtelného nebezpečí, že ono "pak" může znamenat velké problémy, bolest a smrt.

Proto jsem mluvila o tom, že my lidé máme raději "vrabce v hrsti", toho máme jistého, a je jedno, jestli ten vrabec už jenom sotva dýchá, protože stále ještě je náš a my nad ním máme kontrolu. Tedy…, aspoň si to bláhově myslíme. Vrabce v hrsti má každý, kdo žije, a bedlivě si ho hlídá. Je to totiž historicky osvědčená metoda způsobu přežití. Proč tedy věřit, že existuje nějaký "holub na střeše" – v Bibli se mu říká "království nebeské", které nám přinese plnou blaženost nebo aspoň nejhlubší mír v duši a vědomí, že svět je dobrý takový, jaký je?

A jsme u naplnění podstaty definice pojmu Stockholmského syndromu

• jde o specifickou pozitivní emoční i afektivní vazbu a závislost jedince – oběti nevědomého způsobu života – na pachateli, který má v hrsti nás, náš život i jeho emoční naplnění. Proto uděláme cokoliv, abychom se mu zavděčili a tím si zachovali alespoň současný stav bytí – neboli našeho vrabce v hrsti. Zároveň jsme pachateli vděčni za sebemenší projev přízně. Cokoliv jiného je daleko nebezpečnější, protože při snaze o únik půjde o skok do zcela neznámé reality, v níž se může stát cokoliv, co nás skolí ještě hůř…

Jenže člověk tady není proto, aby se učil řídit život tak, aby mu sloužil dle jeho osobní představy. Stále je zde jakási Vyšší síla, která je oním Celkem obsahujícím jednotu všech energií, přestože jsou ve vzájemně neslučitelném protikladu. A ta člověka jednoho dne jednoho života začne nevydržitelně trápit. Začne jej sužovat stále se prohlubujícím utrpením, ale zároveň pocitem, že v hloubce je všechno jinak a že na existenci "království nebeského" i bez nutnosti předchozí smrti těla přece jenom něco JE. Jenom je nutné to začít objevovat. Vydat se všanc neznámým nebezpečím s důvěrou, že ona Vyšší síla, která dokáže udržet ten neuvěřitelný chaos a věčný boj nesmiřitelně znepřátelených energií v celém Univerzu tak zázračně pohromadě, jako by se vůbec nic nedělo, dokáže totéž i v našem vlastním energetickém systému individualizovaného vědomí.

Jak mocnému utrpení však musí být člověk vystaven, aby v sobě našel odvahu rovnající se zoufalému odhodlání dvojice hlavních hrdinů filmu Sexmise, kteří, než by žili pod nadvládou zdivočelých egoistických žen přesvědčených o své nadřazenosti (to je paradoxní podoba mnohému v naší historii a světě, co?!), raději šli "hlavou proti zdi", jež se ukázala být jen plátěnou kulisou zakrývající a chránící potěmkinovskou vesnici světa žen. Jejich odvaha byla odměněna pohledem a reálným vstupem do "ráje", kde konečně pochopili a zažili, jak strašně naletěli.

Kéž by to bylo tak jednoduché… Vzdát se přímo geneticky zakódované věrnosti způsobu života předků celých generací. Pro některé to ovšem přece jenom může být snazší!!! Netvrdím, že všichni musí procházet dlouhé desítky let vysoce náročnými zkouškami a transformací silného emočního těla nebo silné osobní mysli (případně obojího zároveň...). Já mohu posuzovat pouze vlastní prožitky a síly vnitřních energií. To všechno je individuálně dané a také svým způsobem karmicky podmíněné. Zkušenosti všech "předchozích existencí", a to nejenom tady na Zemi(!) se, má-li tomu tak být, mohou odrážet v síle současně prožívaného utrpení jedince. Protože neexistuje něco jako oddělená existence jednotlivých bytostí, vtělení nebo čehokoliv jiného, co existuje. Existuje jenom jedno jediné Vědomí, které tvoří současnou realitu na základě procesů mysli. Pokud je tedy realita tvořena z oddělené mysli nevědomého ega, vývoj je jasný: půjde od deseti k pěti a ještě hlouběji. Je tedy nezbytné začít se stále více propojovat, poslouchat a nacházet odvahu nechat se vést Myslí světovou, myslí Vědomí Jednoty.

Čím větší síla oddanosti v jednotlivci působí, tím náročnější cesta jej čeká. Nejzákladnější lidskou potřebou je "být součástí celku", patřit mezi ostatní, nebýt sám, izolovaný. Proto tak lehce dítě, které je ve svém počátku ještě propojené s Jednotou Celku, začne ztrácet toto spojení v rodině a společnosti, která v takové spojení s prvotní a nejvyšší záštitou míru v duši a spokojenosti s Bytím v jakýchkoliv podmínkách nevěří. Protože je to pro ni "holub na střeše", kterého nikdy nikdo neviděl. A ti, kteří tvrdí, že jej důvěrně znají a žijí jeho život, si můžou klidně vymýšlet. Lži je v nevědomém světě mnohem víc než pravdy… Není radno důvěřovat iluzím :-(.

Mou nejsilnější osobnostní kvalitou je právě oddanost a věrnost tomu, čemu z hloubky srdce věřím. Když takto uvěřím, jsem ochotná podstoupit a vydržet úplně všechno. Jsem tedy stále v hloubce emočního nevědomí zarytě věrná hodnotám společnosti, lásce k mým předkům, ke způsobu myšlení rodičů, příbuzných, manžela (se kterým jsem už dvaačtyřicátý rok), dcer a lidí kolem mne, protože mezi nimi jsem nucena žít v tomto těle – tudíž chci být s nimi "za jedno". Oni všichni ale byli a jsou v zajetí Stockholmského syndromu, do kterého jsem se nechala uvrtat na plný úvazek i já sama. Jak bych ostatně také mohla jinak?! Neměla jsem šanci. Jedinou možností, jak z toho ven, je transformovat oddanost a odevzdanou věrnost hodnotám nevědomé společnosti v odevzdanost a důvěru v hodnoty Jednoty Bytí. Lépe řečeno energeticky splynout s Vůlí Celku.

Míra mého stále se stupňujícího utrpení, které mne nutí roztrhnout oponu a vyjít do skutečné Pravdy, je doslova drtivá. Přímo úměrně drtivý je ale i strach udělat tento kvantový skok na jinou úroveň vědomí! S každým dalším dnem si však víc a víc uvědomuji, že život v nynějších podmínkách je nekonečně děsivější než strach, že něco může být ještě horší. Dospívám čím dál přesvědčeněji k závěru, že už nic horšího existovat nemůže. Toto je totální dno nejtemnějšího duševního pekla. Pokud Bytí není jenom tímto peklem, zákonitě v něm musí existovat mnohem větší síla. Síla, která SJEDNOCUJE, má a vždycky bude mít větší moc obejmout a vstřebat beze zbytku "ne", "zlo", "destrukci" a nehybný stav smrti, protože jinak by nebyl možný vývoj, jehož jsme trvalými svědky. Zatím svět tíhne k destrukci. Ale tak, jako tato destrukce naráží na dno ve mně a mnoha dalších lidech, tak jednou narazí i v celém lidstvu. Aby se tak mohlo stát, musí se o to zasloužit alespoň určité nutné procento vývojově nazrálých jedinců. Cesta tedy vede pouze přes možnosti každého z nás :-).

Když jsem se jednou v nejvyšším zoufalství zeptala Marcelky z hor, jestli pro to, abych se dožila ještě v tomto životě toho, co žije ona, mohu něco udělat, odpověděla mi, že ne. Tenkrát řekla doslova: "Ne. Nemůžeš pro to udělat vůbec nic. To je úleva, co?"

Abych řekla pravdu, nějak jsem z takové odpovědi byla zmatená. Naprostá většina lidí "nedělá vůbec nic" a jejich životy jdou cugrunt (německy Zu Grunde – nazmar). Pokud se nebudu nějak snažit žít "jinak" než dosud, cítím, že dopadnu stejně. Teprve v posledních měsících mi hloubka a nekonečný rozsah obsahu jejích slov dochází v souvislostech, kterým rozumí i moje inteligence a rezonují všechny další úrovně.

Nemůžu udělat vůbec nic proti božskému záměru se svou momentální existencí. Nemohu jej nijak změnit. Jediné, co mohu, je nebránit se tomu, co přichází, naopak se tomu vědomě odevzdávat.

Nebojovat proti ničemu, ale ani za něco! Prostě "nedělat nic". Jenom přijímat všechno bez rozdílu. Právě zde je ovšem třeba vynaložit nejvyšší vnitřní nasazení. V tom spočívá nejzásadnější vnitřní výkon – postavit se utrpení a využít jeho sílu k transformaci v jeho opak ne jeho zničením, nýbrž jeho pohlcením daleko vyšší silou mateřské lásky Jednoty Bytí. Buddhisté ji nazývají "Pradžňápáramita" – Velká matka. Všeobjímající zemitý základ jako princip kosmické struktury není mužský ani ženský, ale díky své schopnosti plodnosti či potenciality je považován za ženský. (3)

Fakt, že všechno se zrcadlí ve všem a že nikdy nic nezůstane skryto a vše je při dobré vůli pozorovatele možné uvidět v prapůvodních energetických souvislostech, je to nejfascinujícnější dobrodružství zkoumání, k jakému jsem mohla být přivedena. Připadám si někdy jako Indiana Jones :-D. Ten také procházel nejrůznějšími peripetiemi, mockrát mu šlo o život, přesto jej zvídavost a touha objevovat nikdy neopustila :-).

Proto jsem si jistá, že vymanit se z pout Stockholmského syndromu obyčejného nevědomého života je možné. Není to jednoduché, nejde to lusknutím prstů, je to cesta. Velmi dobrodružná a fascinující cesta pro ty, kdo se k ní cítí být povoláni Vyšší silou. Myslím si, že i v tomhle měla Marcelka z hor pravdu. Fakt, že někdo se cítí být povolán na tuto cestu, si z palce nikdo nevycucá (už jenom proto, že tady končí všechna sranda a zábava…), ale ani se z něj žádným způsobem nevykroutí. Nemůžete pro to udělat tedy fakt vůbec nic. Ovšem – zároveň je třeba udělat maximum. Bez toho to ostatně ani nejde. I v tomto se pak projevuje nutnost zvládnout umění propojení vzájemně se vylučujících protikladů.

Jarmila Faltýnková

Poznámky:

(1) https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2404345-zdetinsteni-zavislost-a-az-materska-laska-stockholmsky-syndrom-se-projevi-u-ctvrtiny

(2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Smaragdov%C3%A1_deska

(3) ALLIONE, Tsultrim. Moudré ženy. 1.vyd. Praha: One Woman Press, 2015. 359 s. ISBN 978-80-86356-53-2, str. 119