Nedávno jsem byla svědkem jedné diskuze. Jedna osoba v mém okolí prohlásila, že se jí jedna nám společná známá „nezdá“, že má zcela jistě nějaké trápení a že si s ní tedy musí popovídat. Dodala, že daná osoba má kolem sebe lidi, kteří ji nejsou schopni naslouchat, a že oni jsou takoví a makoví a že ona sama již jednou „zasahovala“ v jiné situaci té dané osoby a trochu to zklidnila. Celé to bylo proneseno s takovou tíhou, kterou si tato prohlašující osoba jakože brala na svá bedra.

Zde nejde o obsah slov. Nejde ani o to, že daná osoba si všimla možného trápení jiného. Jde o záměr. A já v tomto monologu dané bytosti cítila jiný záměr, než vyjádření obavy o jiného s cílem společně přijít na způsob, jak mu nejlépe pomoci.

Cítila jsem v tom předně potřebu sdělit svoji důležitost, potřebnost a užitečnost. Potřebu vzbudit dojem nepostradatelnosti. Přesněji, ujistit sebe a jiné o svých kvalitách. A proč toto vše daná osoba tolik potřebuje vně? Ve skutečnosti se cítí nedoceněná, nedostatečně uznaná, vážená a postradatelná. Proč? Nemá dostatek lásky (vděčnosti) sama k sobě.

A dokonce, je i zcela jedno, co jsem z daného sdělení cítila já, neboť to je zase jen má intepretace vnějšího světa podle svého vnitřního prožívání (prožívání lásky ale i svých strachů). Mě však při této situaci napadla jedna souvislost, kterou chci sdílet.

Všude, kde máme potřebu někomu poskytovat nevyžádané rady, nebo potřebu někoho „řešit“, a zabývat se jím, ať už v jeho přítomnosti nebo bez něj, ve skutečnosti nám nejde o daného člověka, ale o nás (byť si to neuvědomujeme).

Za potřebou poradit někomu v jeho životě se skrývá náš strach. Strach o náš život, který by se zkomplikoval, když by si daný člověk zvolil „špatně“. Strach z výčitek, že jsme „špatnému“ rozhodnutí nezabránili. Strach z nedostatečnosti, z nedůležitosti a z toho pramenící potřeba být jiným vnímán jako ten, co to má vše na svých bedrech, bez kterého je ten dotyčný naprosto bezradný. Strach z toho, že jsem horší než jiní a proto ta potřeba danou pomocí upozornit, že v tomto jsem vpředu, zkušenější, moudřejší.

Za potřebou jiného „řešit“, neustále přemítat jak to má a nemá, se skrývá ve skutečnosti „řešení“ nás samých. Trable jiného, jeho nepříjemná situace nás něčím přitahuje. Nemůžeme si pomoci. Dělá nám dobře se o tom dané člověku a jeho dané situaci bavit. Co nás na ní tak přitahuje? To něco, co je naše. Přesněji, přitahuje nás část nás samých, náš stín, který jsme zatím nepřijali, a který se nám zrcadlí vně na situaci jiného, která přitahuje naší pozornost. Nevědomě se tak snažíme tuto část přijmout k sobě a obejmout. Přitahuje nás na jiných naše téma k řešení. Přitahuje nás příběh, který je i naším příběhem. Proto nás ten daný příběh jiného příjemně či nepříjemně rozrušuje. Tím, že „řešíme“ ten příběh vně u jiného a zajímáme se tak o něj, ve skutečnosti utíkáme od sebe, od řešení svého, byť podobného, příběhu.

Jinému můžeme opravdu pomoci jen tím, že my budeme ve svém středu v dané situaci. A ve svém středu budeme, až se nám podaří odosobnit se od dané situace, vnímat ji z nadhledu, z pozice pozorovatele. Jakmile se situací jiného máme spojeny nepříjemné emoce, je to i naše místo (nejen toho v té situaci), kde máme my sami své omezení. Skutečně pomoci můžeme jen tak, že si zpracujeme dané omezení, že přijmeme strach s ním spojený. Tedy, ta naše skutečná pomoc se rodí uvnitř nás. A spočívá v reakcích, které vychází z našeho vnitřního klidu a přijetí dané situace (což neznamená souhlas se situací) anebo jen v prosté přítomnosti, kdy udržujeme vnímání dané situace jako dar pro daného člověka a jej vnímáme jako toho požehnaného, komu byla dána šance se více osvobodit a kdo to je schopen zvládnout. Tento postoj jsme však schopni zastat až v případě, kdy my sami jsme přestali utíkat od svého strachu, který se nám zvědomoval přes situaci toho dotyčného. Tedy, kdy my sami namísto honby za vnější pomocí dotyčnému nebo namísto neustálého „řešení“ jeho situace půjdeme dovnitř sebe a teprve z toho nalezeného vnitřního klidu my budeme reagovat vně.

Vnitřní klid v dané situaci týkající se jiného nalezneme až poté, co my si zpracujeme blok (strach), který nám daná situace jiného aktivovala. Po tomto zpracování naše reakce na situaci dotyčného bude velmi rozdílná oproti reakci před tím. Bude oproštěna od naší vlastní bolesti, která se nám situací jiného aktivovala a v důsledku které my jsme potřebovali vnějškově pomoci jinému nebo si jeho situaci neustále přemítat. Tím naše reakce bude obsahovat mnohem více lásky a bude mít mnohem větší sílu a váhu. Tím naše reakce bude mnohem větší pomocí pro daného člověka.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.