Nedávno jsem se v jedné pro mě těžší věci rozhodla, že se postavím za sebe, že budu čestná a povím, jak to cítím. A to i přesto, že jsem měla strach, co na to ta druhá osoba.  Nějak jsem nemohla už jinak. Plně jsem si uvědomovala, že když se zachovám jinak, než jak cítím, budu ve lži a ničemu, sobě ani dotyčnému nepomůžu, byť by se to tak navenek mohlo zdát.

Stalo se, že už v průběhu vymezování těchto hranic já cítila úlevu, radost, osvobození. Věděla jsem, že jsem to zvládla, že jsem se rozhodla ze srdce a cítila jsem, že jsem udělala velký krok.

Avšak, jak velký, to jsem nečekala. Po tomto rozhovoru ze srdce jsem si začala všímat, že nejen u tohoto člověka v dané situaci ale i v jiných následujících situacích s jinými lidmi já mám mnohem větší tendence rozhodovat se tak, jak to v daný čas pro sebe cítím. Tu snahu jsem měla už dřív. Ale něco se stalo. Něco je od té situace jinak. Jakoby se něco prolomilo. Tím, že jsem dokázala vyjádřit to, co cítím, navzdory strachu, jestli mi ten dotyčný nezmizí ze života, mi přišla odpověď na jednu otázku. Nedávno jsem se ptala sama sebe, jak je možné, že to, co cítím, se mnohdy tak rychle mění a zda je tedy správné jít ve směru toho, co člověk cítí. Začala jsem pochybovat uvnitř sebe, že je správné řídit se tím, co člověk cítí, když je to mnohdy tak proměnlivé a smýká nás to sem a tam. Když budeme dělat to, co cítíme v každém okamžiku, navenek naše chování bude často velmi nepředvídatelné, nestabilní a beze směru.

A teď se s vámi podělím o to, co mi k tomu pro mě přišlo.

Ano. Když budeme jednat podle svého cítění (svého srdce) v každém okamžiku, naše jednání navenek bude zpočátku bláznivé, nestabilní, bez jistot pro okolí a jistot pro sebe sama. Avšak, to je podle mě cesta k sobě samým a ke všem. Postupně, jak se budeme vyvíjet dál, reakce na základě našeho cítění budou stále stabilnější a čitelnější. Bude se to dít, jelikož my budeme zase o něco blíže sobě a naše cítění, na základě kterého činíme volby, bude tak čistší, více prostoupeno láskou, více prostoupeno námi samými (naší vyšší podstatou). To, co mi došlo, je, že si nemáme lámat hlavu nad tím, že jeden týden cítíme to, a druhý týden pravý opak, a nemá nám to bránit činit volby na základě tohoto našeho cítění.

Ano, to, co cítíme, nemusí být vždy plně láska. Může to být z větší části náš strach, který nám velí něco udělat nebo něco (zatím) neudělat. To je však jedno.  To podle mě, tak jak to v této fázi vývoje vnímám já, není podstatné. To, co se po nás, kteří jsou v této fázi vývoje, chce, je trénovat rozhodování na základě svého cítění (na základě srdce), ať je zdrojem láska či strach. Obojí jsme my. Strach je jen dosud nepřijatá (neprojevená) láska v nás samých. A my všichni jsme láska.

Tímto tréninkem, ke kterému jsme nyní mnozí vedeni, se učíme jednat na základě nás samých, na základě toho, co cítíme.  Tato fáze dosáhne svého konce, jakmile se rozhodování na základě svého cítění stane přirozeností, stejně jako jsme se dříve s naprostou samozřejmostí rozhodovali na základě logiky. Posun našeho vnímání z hlavy do srdce je ohromný průlom. V této fázi se bude bořit vše, co v našem životě je iluze, a to s ohromnou rychlostí. Tu rychlost tomu dáváme my, a to právě tou odvahou jednat podle svého cítění. Jednat podle svého cítění je pro mnohé z nás nové, přelomové.

A i mě se nedávno stal tento průlom a já už „vím“, že cítění, ať pochází ze strachu nebo z lásky, je pro mne správnou cestou, ve směru které mám činit volby. Toto vnitřní poznání mi dává sílu a klid činit rozhodnutí ve směru cítění na více místech v mém životě, kam jsem zatím nedosáhla. Už totiž uvnitř sebe vím, že je jedno, zda cítím, že chci něco udělat z lásky nebo strachu.  Už totiž vím, že jediné, co je důležité, je to, zda dám na svoje cítění bez ohledu na to, nakolik to cítění vychází z lásky nebo strachu. Spolu s tím jsem došla pro sebe k jednomu svému velkému poznání, a sice že strach a láska je jedno a to samé. Uvnitř mě došlo k velkému průlomu duality, neboť sama pro sebe jsem si uvnitř sebe prožila, že láska a strach jedno jest.

A toto poznání cítím jako ohromnou pomoc, která mě posouvá v otevření se lásce rozměrů, které nejsem schopna slovy ani popsat. Tato fáze, rozhodování na základě svého cítění, nás bude zmítat sem a tam. To, co bylo ještě před hodinou pro nás stabilní, to, co nás ještě před hodinou bavilo, toho, koho jsme před hodinou ještě milovali, najednou to tam nebude. Avšak, stejně tak, za hodinu, dny, týdny, měsíce, to může být opět místo, kde nás to baví, opět toho člověka budeme cítit, že milujeme, atd.

Jakmile touto fází projdeme, vstoupíme do nové. V té nové již rozhodování na základě cítění bude samozřejmostí a tato samozřejmost je vstupenkou do této nové fáze. Avšak, v této fázi už naše cítění, podle kterého budeme volit, nebude tolik proměnlivé a zdánlivě rozporné. Bude stabilnější, klidnější a bez rozporu. Bude to fáze konstrukce oproti předchozí fázi destrukce. Bude to fáze, kde rozhodování na základě našeho cítění nejen že bude pro nás samozřejmostí, avšak i bude zdrojem stability a jisté předvídatelnosti.

A tento větší klid nastane, jelikož v předchozí fázi, kdy jsme se učili a naučili rozhodovat na základě cítění, to cítění bylo ještě plné strachu a ten se postupně zmenšoval každým vědomým rozhodnutím na základě cítění. A právě to zmenšování podílu strachu v našem cítění bylo důvodem našich proměnlivých a často protichůdných cítění, na základě kterých jsme činili volby. Proto ta protichůdná rozhodnutí, proto ta nestabilita, ta nepředvídatelnost, ta nejistota pro nás a naše okolí.

Vy, kterých se tento článek nějak dotýká, nejspíš se nacházíte jako já v období destrukce, učení se v každém okamžiku bez hlavě reagovat na základě svého cítění, které je ještě plné strachu. Ať to vypadá jakkoliv děsivě, věřte, že je to nádherná požehnaná doba pro nás všechny, která nás vede k harmonickému životu, k harmonickému láskyplnému partnerství a k harmonii v dalších vztazích.

Autorka: Petra Jelínková

Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.