Jitka Bartošová: Uvolnění emocí z dětství a zlepšení zdraví v dospělosti

V tento čas letního slunovratu hodlám se všemi spojitostmi osvobodit jednu kapitolu sebe samé - a tím nabídnout rozřešení podobně citlivě založeným lidem. Inspirací mi dnes je nejen můj příběh prožívání dětství bez možnosti a schopnosti leccos pojmenovat a vyjádřit, ale i příběh sedmileté holčičky a toho pohledu, jak to její maminka vidí.

První, co mi na téma "Má dcera kvůli každé maličkosti pláče", došlo: Já byla také taková! A paní bych měla co napsat. Jak to vidí ta holčička, teď když už ve svém dospělém věku mám tu schopnost, jakou jsem dříve neměla - celkem dobře jsem našla způsob komunikace, jaké pozemšťané v rámci možností rozumí a že to byla a občas je fuška se s lidmi domluvit. Bylo by to v rámci: Jako dvouletá jsem se snažila slovy utišit maminku, když plakala. Ale divila jsem se, že má slova maminka neslyšela. Nerozuměla jsem tomu, vždyť celou dobu slyším (ve své hlavě) je znít jako ozvěnou "Mami nebreč, to bude dobrý, přestane to bolet. Jsem tady, pro Tebe." A nic a maminka pláče dál. Přepnout na ten režim, jako to mají ostatní lidé, tedy předávání řečí - ústně mi trvalo až do mých pěti let věku. A že principem není opakovat to, co právě řekla babička. Ale tak jsem se prostě učila, jak myšlenku převádět do slov namísto nezapomenutého zvyku skrze inkarnace - telepatického přenosu, kdy jen udělám uvnitř hlavy "CVAK" a spolu s citovým a obrazovým obsahem zpráva přejde do hlavy-srdce té mamince.

A dál mě napadlo právě nevyhnutelně, že ta holčička, co neví jinak vyjádřit emoce lidskou řečí, když její přenos uvnitř hlavičky nikdo nechápe - říkám si k její mamince: Vaše holčička je telepat! Nedělám si srandu. A je to pro ni také jisté trauma, z toho, že nebude vyslyšena, že nebude pochopena. Co se odehrává uvnitř je neustále v konfliktu a napětí s tím, co se děje venku. Napětí, nepřestává, je to stres. Stres nebýt si pak jistá, že zítra bude také den a vyjde slunce, stres, že maminka nebo tatínek se jinak vyspí a co někdy nevadilo, to jim vadit ale bude a budou mi vyčítat, že nejsem dost dobrá, že to nezvládám, mám strach, že si nestihnu před večerníčkem vyčistit zoubky a mám strach, že když to udělám jinak, bude se maminka s tatínkem zlobit. A také to budou vidět ve škole! (Ano budou, i když jim to neřekne nikdo, přesto se to přenese, protože na to furt myslím a cítím to a cítím, že se mi budou smát, oni už to vědí, když mají tu křišťálovou kouli nebo umí ty myšlenky cítit a vidět, jako já, nakonec ví snad i lépe než já sama, jak mi je a co během dalších deseti minut půjdu dělat - snad blinkat?

A i za to se mi budou smát... a pořád dokola.) V zajetí úzkosti to dítě pak je.

Nezbývá než vytrvat a pomáhat mu hledat zdravá spojení mezi vnitřním světem /v hlavě a srdíčku/ a tím vnějším a vést ho tak, aby tam zmizelo postupně to napětí, konflikt. Pak později, třeba v pubertě - ideální čas mu/jí nějakou konfrontaci dopřát. Protože už bude vědět, jak přijmout nesouhlasné a vyrovnat to uvnitř sebe. A ukázat, že uhodnout chování někoho se dá jednoduše podle zkušenosti a toho, že jsem si prošla tím stejným a návyky a povahu mám zrovna takovou, jako holčička, kterou jsem také byla. Chce to jí dodat jistotu, že i ona se podílí na tvorbě ve světě, v životě. Že může leccos ovlivnit a vedle toho, co ovlivnit nejde. Aby přestala mít dojem, že s ní okolí jen mává, jak se mu zlíbí, naopak aby viděla, že se může rozhodovat a volit mezi možnostmi společně s vědomím důsledků jejích voleb.

Druhá část se pak týká zdraví a pokračování rodu. Zatímco jsem neměla až tak na růžích ustláno, co se doby i pochopení týče, toho pochopení, jaké jsem v rodině a "kamarádech" se snažila najít, samozřejmě jsem pak během puberty měla těžké měsíčky, nízký krevní tlak, únava, akné hodně hluboké a vůbec špatný lymfatický systém (takže únavy, deprese a celulitida denní chléb a k tomu nemožnost spát nebo se radovat, jako ostatní, nemožnost přibrat na váze). Neustálé padání vlasů. Nedařilo se mi sebe dost vyživit. Proč? Neviděla jsem smysl toho všeho. Připadalo mi to marné - dnes na slovo marné, když se od někoho pořád opakuje z hlediska moci, stávám alergická a drze ho utínám a je mi jedno, jestli u toho je šéf. "Tyvole, neopakuj mi to furt! Však vím, jak to bylo a řešilo se..." (právě jsem zastavila v negativistických slovních litaniích dvoumetrového a téměř dvoumetrákového kolegu :-D a to se do něj vejdu 4krát). Prostě to ze mě vypadlo a já se díky tomuto ventilu hezky srovnala a uklidnila, už jen tím, že jsem to řekla. Proto nezastavovat tok emocí skrze slova, když už to přijde. Může to být vzácná chvíle, kdy se to dostalo na povrch a jindy už nebude schopnost to vyjádřit.

A jak šel čas, přijala jsem sebe, že nebudu holt jako má babička a máma, matkou tří dětí, kde se roste v zajetí psychiky nebo divných mentálních vzorců, ale vymýtím vzorce a když přijde to jedno děťátko, budu mít tendence ho rozmazlit, což je jako jasná kompenzace logické, že mě po mých zkušenostech to bude stahovat k rozmazlující výchově nebo žádné výchově. Nechci to nazývat vůbec nějakou výchovou - to žít a nechat žít.
Uprostřed všech těch směrů a lektorských učebních plánů o výchově by to byl další zmatek.

Měsíčky a i nálady mám stabilnější, tlak už není tolik nízký, že bych věčně měla studené ruce a nohy a omdlévala. Vlasy zdaleka tolik nepadají, protože už mi svět vyčítáků dal pokoj. A já se necítím tolik ubitá životem (modřiny). Po dvou potratech ještě budu chvíli unavená, faktem je, že tělo se rozhodlo neplýtvat energií, tak nemám moc vůli pro sport, kromě jógy-nejógy či rychlé chůze na půl hodinky denně. Vedle toho si dopřávám pestrou směsici vjemů a tvorby. Skrze zaměstnání, práci doma i odpočinek s přáteli, skutečnými přáteli. A utlumily se mi chutě na jídlo, obecně toho do sebe nedám tolik jako před těhotenstvími. A tak to je. Přitom jsem na tom zdravotně i dle testů z krve lépe než v pubertě. Protože jsem minimalizovala ono napětí, stres a úzkost. Skrze vyjádření toho, co ve mně je bez přetvářek a přemýšlení nad tím, jak to bude vypadat, co si kdo pomyslí apod.

Vím, že v dalším těhotenství to bude tajené těhotenství, obklopím se jenom těmi lidmi, kterým můžu věřit a nedovolím úzkosti a dalšímu stresu z trollů, aby mi to děťátko do třetice zabily. A s čím je moje psychika i tělo v jednotě - fakt, že se nechci snažit a marně se snažit už vůbec. Abych musela dávat tělo do dalšího napětí a bez zdravého děťátka na svět přivedeného na úkor zdraví?! Nikdy. To už je lepší být bez dětí. Jako máma, která by byla pak bez energie a bez života, tak bych dětem stejně nedokázala dát to, co jsem si představovala.

A ještě je tu setrvačnost - tělo bylo dlouhá léta nastavené pro znemožnění rodit děti. Kvůli tomu stresovému bojovému - během dětských let a puberty až do 25let věku. Furt jsem jela v tom modelu, že lidem a nikomu se nedá věřit. Když je člověk pod kortizolem a adrenalinem celých 25let, tak minimálně 5let se tělo dává do klidu, než se vůbec něco umožní - to uvolnění a konečně radost ze života bez strachu, že když ji projevím, hned budu klepnuta přes prsty (obrazně řečeno). A hormonální nerovnováha pak dál cloumá s chutěmi na právě takové pokrmy, které bych jíst neměla už kvůli cévám do budoucna (chuť na pálivé, protože zvyk na rozruch? Chuť na slané? Abych měla kromě vody dost iontů a ledviny pracovaly vedle strachu správně? atd). Letos jsem se rekalibrovala po této rovině. Podezírala jsem sebe, že jsem otěhotněla ze světla :-D neboť 9.2.2019 mohutná sluneční erupce a pár dní na to jsem měla meditativní hluboké propojení se Sluncem a krystaly na 14.2.2019 a od té doby jsem měla učebnicové těhotenské příznaky. Jak bylo po Velikonocích, tak to přešlo, to navalování horka a motání hlavy a pocit na zvracení. To přijde, když je hodně silné Slunce a Schumannovka vylítne zase ke 140Hz nebo výš.

Teď je chvíli klid a jenom střídání horka a bouřek a napůl prána. Již brzy a neřeknu, kdy přijde čas pro nové životy. Již brzy se uvolní možnosti konat a žít bez úkoru na zdraví. Budeme to již umět, tak jako mi včera Síriané předali klíče k vědomému ochlazení těla pomocí sugesce - vyvolat si husí kůži myšlenkou na něco krásného, zarážejícího a ledového, krystalicky průzračného a že se tím právě sprchuji například. Už to studí! :-D Stejně ale vedle toho nezapomínejme na pití vody.

Více zde: https://farhamandala.webnode.cz/news/uvolneni-emoci-z-detstvi-a-zlepseni-zdravi-v-dospelosti/


Autorka článku: Jitka Bartošová

https://farhamandala.webnode.cz/


Novinky ze všech kategorií článků

PODPOŘTE NAŠÍ PRÁCI A ZAŠLETE NÁM FINANČNÍ DAR, VELICE DĚKUJEME.
2201380141/2010. Pro platby ze zahraniční: FIO Banka, a.s.
IBAN: CZ7720100000002201380141

NEBO PŘES PAYPAL třeba 111,- nebo 222,- Kč