„Když astrofyzikové 20. století ohlásili lidstvu, že prohledali celý Vesmír a nikde tam v ničem žádný smysl nenašli, měli zajisté pravdu. Jenže takhle se smysl nehledá. Jen tam, kde se rozumem nadaná bytost setkává s nějakým přírodním či historickým procesem, v němž se ukazují rozcestí, eventuality, kde rozum může (a někdy musí) volit, je možno mluvit o smyslu“.

Hledání smyslu života je začátkem, potřebujeme, aby naše „Já“ mělo nějaký cíl. Je to nikdy nekončící cesta, na které se musíme sami zorientovat. Svoboda člověka je v tom, že máme nespočet možností způsobů chování a je na nás, jakou cestu si zvolíme. Tato svoboda je však spjata s nějakým úkolem. Smysl svobody tedy spočívá v hledání a nacházení důvodů, které nám teprve umožní učinit nějaká rozhodnutí. Každý si někdy pokládá otázku „Co je můj smysl života?“, „Co mě dělá šťastným?“. Každý ve světě utváříme svým chováním a postoji nějakou část mozaiky obrazu. Proto jsme každý jiný a svůj smysl objevujeme každý po svém, každý v něčem jiném. Můžeme poukázat na základní společné znaky, o kterých se domníváme, že náleží každému smysluplnému životu, chvíli, nebo výtvoru, ale detaily se budou u každého odlišovat.

Život na této Zemi obecně smysl jistě má. Vidíme každý den neuvěřitelnou hierarchii přírody, přesné zákony fyziky, či úchvatná zjevení. Takové věci zde nemohou být jen tak, pro nic za nic. Každá akce vyvolává reakci, a tudíž vše co se zde děje, má minimálně ten smysl, že vyvolá novou činnost. V této souvislosti má náš život smysl tím, že někoho potkáme na ulici, něco řekneme, učiníme. Každá malichernost vyvolá malichernost novou, až se z toho stane velký děj, životní příběh. Mnoho z nás životem jen tak proplouvá a máme pocit, že jej ovládá jen jakýsi osud, souhra náhod, štěstí, nebo naopak neštěstí…

Vývoj tématu smyslu lidského života v průběhu dějin

Problém smyslu života a životního štěstí existuje tak dlouho, jak dlouho jsou lidské bytosti schopny sebeuvědomění a života ve společnosti. Není to tedy žádné nové téma, i když jsou období, kdy se stává méně nebo více akutním a propíraným. Jakmile si člověk uvědomil svou existenci, vyvstala mu na mysli otázka – „K čemu zde jsem?“ Již v dávných časech se lidé snažili pochopit smysl věcí a dějů kolem nás. Za všechny neobjasněné přírodní úkazy mohli tehdy tajemné síly a lidé si vytesávali amulety, které je měly ochraňovat. Bohové však nebyli dokonalí, byli to jen větší verze nás samých, k čemuž nás dovedlo naše přirozené antropomorfní myšlení.

ANTIKA A VZNIK KŘESŤANSTVÍ – Po světě se začínala prosazovat myšlenka jednoho boha. A tento bůh již neměl takové slabosti jako bohové v polyteistickém stádiu. Nový bůh neměl lidské nedokonalosti, ale naopak byl všemohoucí, všemilující a dokonalý. Zároveň nastal však rozvoj racionálního myšlení. Na řadu se dostali první myslitelé především v Indii, Číně a Řecku. Sokrates nám skrze svého žáka Platona představil svou koncepci světa idejí a nastínil nám ve svých dialozích náhledy na takové pojmy jako je láska, čest, smysl i štěstí. Ve svém dialogu „Faidros“ se pozastavuje nad boží láskou, která je nadřazena lásce lidské, je všeobjímající a pohlcující. Lidská duše je nesmrtelná, schopná poznání, poznání boha.

Smysl života spočívá v tom, aby se naše duše povznesla nad všechny sféry až k samotnému Bohu. Spatříme-li, nebo procítíme-li něco božského, jako je například láska, nebo krása, pak se rozvzpomeneme na tu dokonalou lásku a krásu ve světě idejí, na tu, která přichází od Boha.

STŘEDOVĚK – Lidem už nestačila pouhá víra, vznikala proto první odůvodnění existence Boha. Středověk se také vypořádával s odůvodněním existence zla. V tomto ohledu neustále převládala slepá víra ve zlé duchy a nadpřirozené satanské síly.

Známým středověkým myslitelem byl Mistr Eckhart. Vymykal se ze scholastické školy tím, že neměl nijak zvlášť propracovaný systém. Dle něj nemůže člověk o Bohu nic vypátrat, protože stojí příliš nad naším světem. To, co považuje Eckhart za náš konečný cíl i smysl, je vystoupení člověka ze sebe samého a konečné splynutí s Bohem. Aby se tak mohlo stát, musíme se zříct hříchu, dosáhnout duševního klidu i uvolnění a oprostit se od pozemských věcí.

NOVOVĚK – Nebyla to doba žádných nových tvůrčích myšlenek, co se týče pojetí života a filozofie obecně. Již v 15.-16. st.n.l., ve věku renesance, se na řadu dostávají vynálezy a objevy, které přivedly na svět osobnosti z řad géniů. Jednalo se o období převratů ve všech odvětvích. Co se týče filozofie a pohledu na život, převládal kritický, světský a skeptický pohled na svět. Člověk je nově zbaven předsudků a čistě a kriticky se ptá po svém smyslu a smyslu věcí kolem něj. Mnoho o renesančním myšlení můžeme vyčíst z díla Montaigna. „Neboť smrt se mu jeví jako podmínka a součást naší bytosti, naše existence jako společné vlastnictví smrti a života“.

Mnoho pojednání v té době patřilo o smyslu jedince ve společnosti a o správném uspořádání společnosti. Dále také byl zkoumán fenomén mravnosti a svědomí, dle kterého lidé jednají. Je jasné, že tato doba nepřála velmi pozitivnímu vztahu k náboženství. Jasným příkladem byl typický představitel francouzského osvícení – Voltaire. Ten byl sám ateistou, kterému rozum nedovolil věřit v něco, co není prozkoumáno. Velkou zásluhou osvícenství bylo zrušeno mučení, netolerantnost v náboženství i konec pronásledování „čarodějnic“. Na scénu se dostalo prosazování lidských práv a svobodné žití člověka v tolerantní společnosti.

Smysl jako celek

„Je to právě onen úkol, k němuž se nyní hodím právě já, pro který mě „je zapotřebí“. Svým jednáním mohu způsobit, že hodnotná možnost, která dříme v dané situaci, se stane skutečností“.

Nelze předpokládat, že nás v životě potkají jen příjemné zkušenosti. V životě se setkáme i s obtížemi – utrpením. Postupně potom můžeme zjišťovat, že čím tíživější a složitější situace nás v životě potkávají, tím hlouběji se mezi námi skrývá smysl, a my ho můžeme najít. A proto si stále a jasněji klademe otázku, pro co, tedy budu žít. Musí to být něco hodně pevného, co nás i v době nejistoty ponese. Uchopit celek našeho smyslu života znamená, propojit jednotlivé potůčky do jedné velké řeky. Uchopit, přijmout a uskutečnit situace – zkušenosti – různá trápení – úspěchy apod., které potom mohu využít v dalším životě. Je to cesta, která nikdy nekončí a která je pro každého člověka zcela individuální, kterou si musíme projít sami a zcela osobitě. Je to cesta, na které nám může pomoci průvodce, který nám pomůže se zorientovat ve vlastním životě, ale nikdy za nás nemůže převzít míru zodpovědnosti za náš život.

Překážky, které brání nalezení smyslu života

Překážky, které brání přijetí života, a tedy nalezení smyslu svého života mohou být různé. Je celá řada příčin, které zabraňují naplnění svého života. Může se jednat o banální události našeho života, až po velmi závažné a důležité věci, které nás jakýmkoliv způsobem mohly zasáhnout či zranit, tak, že nemůžeme nikdy dojít svého smyslu. Anebo můžeme, ale za cenu velké oběti, opuštění vlastních představ a vzdání se svého „starého já“. Za předpokladu, že si uvědomíme své nedostatky a začneme s nimi pracovat.

Mezi překážky můžeme zařadit například, dnes aktuální problém, a to pocit méněcennosti. Neschopnost vlastního sebepřijetí, neschopnost vlastního začlenění do společnosti, neschopnost jednat správně, jednat rozhodně, stát si za svými názory…Tím pádem, neschopnost uvědomění si své vlastní podstaty, svého bytí.

Každý člověk se může ve svém životě dostat do takového stavu, kdy sám po dlouhá léta navenek vykonává něco jiného než to, co cítí uvnitř, to, co by mělo být podle jeho „touhy“ správné. Je plný úzkosti mezi oběma těmito rovinami, a neví kterou „cestu“ zvolit jako správnou. Přemýšlí o tom, co od něho očekává společnost a o tom, po čem touží jeho skutečné „Já“. Tito lidé, kteří zažívají takovou či podobnou situaci, posléze nereagují, protože sledují model, který jim byl dán…mají strach, co si o nich budou druzí lidé myslet, když zvolí jinou cestu, mají strach ze změny, nemají pevnou půdu pod nohama. Budoucnost se takovým lidem jeví jako nejistá: domnívají se, že pokud budou naslouchat své intuici, budou nuceni všechno opustit, všeho zanechat, a tak se ji raději snaží potlačit.

SEBEPŘIJETÍ často brání nejen mladému člověku, ale i každému člověku k plnohodnotnému naplňování jeho života. Sebevědomí člověka se rozvíjí již od raného dětství, bohužel můžeme říct, že pouze 10 % lidí má to štěstí, že může vyrůstat v harmonické rodině, která se podílí na vývoji jeho osobnosti. Snížené sebevědomí a tím související sebepřijetí je často spojováno s kritikou, nepřijetím druhých, opovrhováním atd. Člověk si tak často vytváří pohled sám na sebe pomocí druhých, který je často velmi zkreslený. Nebo také na základě zkušeností, které nabyl od svého dětství a jak se s nimi dokázal, či nedokázal vyrovnat. Pokud ovšem člověk nepřijme svůj život takový, jaký je, i s jeho omezeními, negativními zkušenostmi apod. není schopen jít dále a jen stěží se mu bude hledat smysl jeho života.

Přiblížit se svému životnímu smyslu, štěstí a sebe sama můžeme jen tehdy, pokud na sobě budeme pracovat a rozvíjet své schopnosti, soustředění, uvědomování, klidu a odolnosti vůči překážkám a strachu. Je nezbytně nutné, abychom se oprostili od hodnot, které nám předkládá dnešní společnost, především od hodnoty vlastnění. Touha po soukromém vlastnictví nám nebyla dána od přirozenosti. Nechtějme být mocnější, bohatší nebo „lepší“, ale přejme si být sami sebou a dávat ze sebe maximum pro společnost, pro naši planetu, pro budoucnost nás i celého lidstva.