„Vúdú je náboženstvím stvoření a života. Je uctíváním slunce, vody a dalších přírodních sil, ale jeho symbolismus není chápán o nic lépe než v případě ostatních náboženství, a tudíž je chápán příliš doslovně“.
Slovo vúdú se vyskytuje v různých přepisech, ať už jako africké vodun, americké voodoo, francouzské vodou, nejčastěji používané pro označení haitské národní víry, anebo jako vúdú, což je v češtině asi nejsprávnější variantou. Původní slovo vodun pochází z afrického nářečí kmene Fon a znamená božstvo či ducha. Pro kmen Géhevi získalo slovo význam jako božský či božstvo.
Haitské vúdú je jedním z nejvíce nepochopených a pomlouvaných náboženství na celém světě.
Na základě různých pověr bývá mylně považováno za temný kult a formu „černé magie“. V lidovém povědomí je s ním spojená především představa zombie a propichování panenek. Používání panenek se objevuje v magii celého světa, a to především pro léčení na základě určování tlakových bodů jako v akupresuře. V haitském vúdú se nepoužívají, ačkoliv Louisiana voodoo je užívá.
Skutečné umění voodoo spočívá ve spojení s duchovními silami, které nás obklopují a utvářejí náš svět. Voodoo je všudypřítomnou a nehmotnou silou, která se může projevovat napříč časem a prostorem prostřednictvím lidí, předmětů, přírody a hmotného světa vůbec. Lze si tak pod tímto slovem představit jakousi vyšší rovinu bytí, která se nachází za světskou realitou, a kterou se citliví Afričané naučili ovládat a užívat.
VOODOO SE ŠÍŘILO DO JINÝCH ČÁSTÍ SVĚTA SPOLEČNĚ S AFRICKÝMI OTROKY
Původní africké náboženství se společně s otroky dostalo do Karibiku, kde se promísily africké tradice a víra s náboženstvím indiánů a posléze i křesťanských osadníků z Evropy. Výsledkem tohoto náboženského synkretismu, byla celá rodina náboženských systémů dnes známých jako afrokaribské kulty. Na Kubě se takto zrodila santería, v Jižní Americe to bylo candomblé či macumba. Zmínit lze i kult lucumí či New Orleánské vúdú a konečně také právě i vúdú haitské.
Původní africké kořeny haitského vúdú vznikly v té části kontinentu, která až do 15. století nebyla v kontaktu s okolním světem a zdejší zvyky a tradice se mohly rozvíjet bez vlivů náboženství jako křesťanství či Islám. V 16. století vzrůstaly obchodní styky mezi Afrikou a Evropany, a předmětem těchto kontaktů jsou také otroci. Mezitím je již od 7. století osidlován ostrov Haiti původními obyvateli amerického kontinentu. Jedná se o příslušníky jazykové skupiny Awarak, indiánské kmeny Taínů, Sibonejů, Karibů.
PAPA LEGBA – STRÁŽCE BRÁNY MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ
Zdroj obrázku: https://www.orohits949.com/papa-legba-el-famoso-dios-del-vudu-al-que-muchos-temen/
Každý voodoo rituál začíná s Papa Legbou, v jiných podobách známý také jako Ellegua či Elegba. Patří do skupiny loa Rada (duchové, kteří pocházejí z africké Dahomeje a z beninských kmenů Fon a Ewe), protože vytváří spojení mezi světem lidí a duchů. Na začátku a na konci každého rituálu je mu přinášena oběť, aby otevřel brány mezi světy a pak je opět uzavřel. V Africe byl Legba uctíván mnoha různými kmeny v různých podobách. U Jorobů byl Alegbara strážcem prahu a mocným slunečním božstvem v podobě mladého válečníka. Na Haiti se změnil na kulhavého starce chodícího o holi. Kulhá proto, že každou nohou kráčí v jiném světě. Často mluví v hádankách a je známý svými převleky. Pro spojitost s cestováním jej na Haiti uctívají též v podobě svatého Kryštofa, ale i jako svatého Petra držícího klíč k nebeské bráně a rovněž jako svatého Lazara chodícího o holi. Z ostatních náboženství je podobný Hermovi, Merkurovi, ale i Lokimu, Ódinovi, případně Saturnovi.
Papa Legba je pánem všech bran, rozcestí a křižovatek. Křižovatka je protnutím dvou či více cest a Legba může pomoci s rozhodnutím, kterou pěšinou se vydat, a to jak na cestách, tak i při životních rozhodnutích. Většinou nepoužívá mocná a tajemná kouzla, pouze dokáže ošálit lidskou mysl a využít staré věci novým způsobem. Říká se o něm, že není náročný a spokojí se s většinou upřímně míněných obětin – stejně jako pro mnoho jiných loa (duchů) je vhodnou obětinou alkohol, spíše silnější, jako je třtinový rum nebo whisky. Tabák do jeho dýmky jej také potěší.
„VÚDÚ NÁS UČÍ PROŽÍVAT KAŽDÝ MOMENT HLUBOCE A INTENZIVNĚJI“
Vúdú nemá žádnou svatou knihu, kde by byly uvedeny základní principy této víry. Ve vúdú neexistuje žádný mýtus o zlatém věku v minulosti, ani o příchodu do nebe v budoucnosti. Vúdú se denně přizpůsobuje aktuálnímu životu a potřebám svých vyznavačů. Pracuje s tím, co je, nikoliv s tím, co by mělo být. Vúdú také neslibuje nesplnitelné. Haiťané vědí, že aby něčeho dosáhli, musejí pro to něco udělat. Je chybou vnímat vúdú a duchy jako všemohoucí a zázračné. Pouze lidem dávají sílu, podněcují jejich vůli a energii k tomu, aby si pomohli sami. Trefně to dokládá i citace z knihy Mama Lola, kdy brooklynská vúdú kněžka říká: „Co si myslíš? Že můžeš všechno nechat na Bohu? Myslíš si, že Bůh se o tebe postará? Bůh má příliš mnoho problémů sám se sebou. Je příliš zaneprázdněný, aby se o tebe staral. Musíš si pomoct sama“.
Podobně jako každé náboženství má i vúdú vlastní rituály a slavnosti. Některé jsou známé a pořádané pro širokou veřejnost, další mají komorní charakter a určené jsou pouze zasvěceným a členům tajných společností. Veřejné slavnosti k uctění božstev a duchů se povětšinou překrývají s křesťanskými svátky. Hlavním smyslem svátků je projevit úctu a vzdát díky božstvům a upevnit vzájemný vztah mezi nimi a věřícími. Vedle honosných slavností nabízí vúdú i celou řadu soukromých rituálů, při kterých je možné žádat duchy o pomoc v nejrůznějších oblastech života (od léčby nemocných přes milostné záležitosti až po finanční otázky).
Extatické tance jsou základem všech rituálů. Účastníci tančí podle rytmů udávaných bubnováním a hudbou a zvolna se tak dostávají do stavu transu. Pokud jsou u někoho zpozorovány příznaky nastupující posedlosti, pomohou zbylí účastníci obřadu člověku vyzout boty. Podle víry vúdú usnadňuje kontakt se zemí úplné posednutí. Také proto utváří podlahu většiny svatyň pouhá hlína. O posedlých osobách se ve vúdú hovoří jako o „koních“ z toho důvodu, že si je osedlávají „božští jezdci“, což je jedno z možných pojmenování loa.
Co se týče lidí, kteří neprošli zasvěcením, pro ty může být posedlost šokujícím až traumatizujícím zážitkem, a to zejména pokud k němu dojde náhodně a bez očekávání. Zpravidla je zde posedlost vnímaná také jako nedobrovolný proces, kterému mohou být vlastní projevy podobné epileptickým záchvatům. Dle náboženství vúdú není ani takováto nedobrovolná posedlost žádnou náhodou, jako spíše znamením od loa, že by člověk měl podstoupit zasvěcení.
MARIE LAVEAU – VOODOO KRÁLOVNA Z NEW ORLEANS
Na počátku 19. století žije v New Orleans žena jménem Marie Catherine Laveau. Je popisována jako vysoká krásná dáma s černými vlasy, temnou pletí a uhrančivýma očima. Pro svou znalost voodoo si vysloužila přezdívku královna či papežka voodoo. Dokázala svými kouzly požehnat i proklít, proto ji jedni milovali a druzí nenáviděli. Nejvíce proti ní vystupovali křesťanští duchovní. Sama Laveau se snažila zabránit tomu, aby voodoo bylo chápáno negativně, proto zavedla používání křesťanských symbolů, jako je kříž či sochy světců. Chtěla tím ukázat, že voodoo není v rozporu s křesťanstvím, i přesto si ale přízeň duchovenstva nezajistila.
Zdroj obrázku: https://zendalibros.com/marie-laveau-la-reina-del-vudu-de-nueva-orleans/
Marie vykonala za svůj život spoustu záslužných věcí, které se její nepřátelé později snažili zamlčet. Prokazatelně se věnovala charitativní činnosti, ošetřovala nemocné, vykupovala černé ženy z otroctví a bojovala za práva barevných v Americe. Zajisté i proto ležela spoustě lidem v žaludku. Je o ní také známo, že na dvorku svého domu často nechávala přespávat indiánské ženy, které přicházely na městský trh. Výměnou za pohostinnost se Marie naučila mnohé o původní indiánské medicíně, kterou kombinovala se znalostmi svých afrických předků. Její kouzelné váčky gris-gris se brzy staly stejně proslulé jako její ošetřovatelské schopnosti.
Marie Laveau zemřela v roce 1881. K Mariině hrobce na hřbitově svatého Ludvíka dodnes přichází víc lidí než k hrobu Elvise Presleyho. Dodnes také v New Orleans najdeme ženy, které si říkají Marie Laveau a vydávají se za vtělení královny voodoo. Lidé věří, že Marie má i ze záhrobí moc plnit jejich přání. Stačí k tomu prý udělat následující: 3x zaklepat na Mariin náhrobek, pak se otočit 3x proti směru hodinových ručiček. Duchům voodoo rozlít rum, na hrobce vyznačit trojí pokřižování a vyslovit své přání. Chcete-li si na královnu voodoo zavzpomínat spíše z pohodlí domova, pusťte si píseň od skupiny Redbone – The Witch Queen Of New Orleans z roku 1971.