"Vlasy jsou ústředním aspektem našeho vzhledu, něčeho, na co se muži i ženy velmi pyšní, ale sahá jejich účel snad hlouběji? Nejen, že vlasy jsou klíčovou reprezentací sebe sama, symbolizující osobní styl a svobodu projevu, ale mohou také poskytnout vhled do celkového zdraví. Vlasy nás chrání před slunečním zářením a drobnými zraněními, zlepšují vstřebávání vitamínu D a dodávají teplo oblasti těla, která ztrácí kolem dvaceti pěti procent našeho tepla. Ale kromě svých somatických výhod, různé kultury a náboženství věří, že vlasy mohou odrážet vaše nejvnitřnější emoce a zvláštnosti, přičemž si zachovávají svou vlastní jedinečnou duchovní sílu a energii. Všechny tyto interpretace jsou zaměřeny na skutečnost, že lidé jsou jediní tvorové, kteří jsou schopni pěstovat dlouhé vlasy z hlavy. Není náhodou, že chrání korunní čakru - naše spojení s duchem nebo vyšším JÁ - ani to, že pokud budou ponechány ve svém vlastním přirozeném nastavení, dorostou do optimální délky, která je pro každého jednotlivce jiná. KULTURNÍ A NÁBOŽENSKÝ VÝZNAM VLASŮ Široce rozšířená teorie je, že vlasy fungují jako anténa, shromažďují podrobnosti o okolním světě a směřují energii směrem k čelním lalokům. Téměř srovnatelné s šestým smyslem, mnozí věří, že to může pomoci odhalit, kdy ostatní lžou, nebo vám dokonce umožní předvídat věci dříve, než k nim dojde - zcela nový význam, když se postaví chloupky na zadní straně krku. Domorodé kultury, které se vyznačují svými genderově neutrálními dlouhými kadeřemi/chumáčemi, věří, že vlasy jsou rozšířením našich myšlenek, pocitů a současné životní situace a ukazují vše od věku až po stav vašeho vztahu ke štěstí. Když usilujeme o zlepšení síly nebo intuice, jejich prvním bodem volání je jejich účes a zdraví. Symbolická povaha vlasů je běžné náboženské téma. V biblickém příběhu Sampsona a Delily jsou to právě vlasy, které dodávají Sampsonovi sílu. Židovské pánské postranní kadeře představují oddělení mezi čelním mozkem ovládajícím intelekt a zadními ovládacími fyzickými touhami. Jogínská tradice zaznamenává zvýšenou vitalitu a klid díky zachování vlasů. Až budete příště potřebovat střih ... Přestože pravidelné ořezy podporují zdraví vlasů tím, že se zbavují rozštěpených konců a vytvářejí silnější vzhled, existuje vnitřní spojení s vaší duchovní pohodou pokaždé, když jsou vaše kadeře ztraceny. Historicky bylo stříhání vlasů používáno jako trest pro ty, kteří byli zotročeni nebo dobyti, byli tak zbaveni své identity a označeni jako bezmocní; pro americké domorodé kmeny to znamenalo smutek nebo truchlení. Yogi Bhajan, zodpovědný za zavedení Kundaliní jógy do USA, také zdůraznil negativa, které jsou způsobena neumožněním růstu vašich vlasů v plné délce. Navrhl, že by to mohlo vést k nedostatku výživy (konkrétně vitamínu D, vápníku a fosforu), což by zase omezilo paměť, výdrž a trpělivost. Dává smysl, že ti, kteří zasahují do svých vlasů méně, jsou schopni šetřit více energie, protože nezpůsobují, aby tělo pracovalo na dorůstání vlasů tak, aby vyhovovaly jejich přirozené délce. Oproti tomu je holení hlavy náboženskou praxí mezi buddhistickými mnichy, jeptiškami a vaišnavismem (větev hinduismu). Jejich ideologie je, že to umožňuje proudům současných energií vytékat a aktivovat dvě čakry existující mimo fyzické tělo, což poskytuje větší pocit rovnováhy s vaším okolím. RŮZNÉ STYLY A PŘÍZNAKY Některé rituály a problémy týkající se péče o vlasy mohou mít také přímý dopad na duchovní energii. Zda se více přizpůsobujete svému duchovnímu JÁ, pokud máte vlasy dole nebo svázané, se liší. V Indii je poskytována moudrost těm, kteří si během dne svíjejí vlasy na své koruně (údajně nabíjí své mozkové buňky) a pak je v noci vyčesávají pro relaxaci. Jiné kultury se však domnívají, že jsme při spánku náchylnější k negativní energii, a proto byste měli vždy udržovat konce vašich vlasů zastrčené. Ačkoli ztráta vlasů je obvykle příznakem deprese, duševního stresu nebo zoufalství, příčiny takových stavů jsou zakořeněny v nerovnováze nebo útoku na duchovní JÁ. Deprese nastává po dilematu charakteru, jako je nízká sebeúcta nebo neúnosná vina; duševní stres z nadměrné potřeby mít úplnou kontrolu nad životními situacemi; a zoufalství symbolizuje osobní vzdání se moci, které ukazuje nedůvěru v životní proces. Celkově hormonální a chemická rovnováha v našem těle stimuluje růst vlasů a určuje naši duševní pohodu, proto není divu, že různé kultury a náboženství kladou na tento vztah takový význam. Vlasové rituály, které přijmete, duchovní nebo jiné, budou vždy hluboce osobní volbou. ““ ZDROJ: Bethany Conner Sdíleno ve svobodě projevu a dlouho trvajícím účesu...co trvá..., Mikai. )
Návod jak zvládnout transformační katarzi nebo náhlé emoční propadnutí, v běžné populaci zvané také jako “dneska mám depku” :-))) Podvědomí ozářené měsícem Vy, co jste se narodili do této doby, mějte na paměti, že jste si před zrozením dali za cíl pomoci planetě k vzestupu vibrací. Zjednodušeně jste sem přišli změnit svět. Chcete-li tomuto závazku dostát, je třeba změnit prvotně sami sebe. Stát i národ je spojený z jednotlivců a jedině změna na úrovni každého jednotlivého článku řetězu má poté vliv na celek. Abychom zvýšili naši individuální vibraci je třeba projít občas katarzemi - emočními propady. Je dobré si uvědomit, že tyto stavy jsou vlastně pozitivní, protože dávají možnost odblokovat, rozpustit, zpracovat, přijmout, zvědomit vaše nevědomé programy. Jak jinak si jich lze všimnout než tak, že vás přivedou na pokraj deprese, záchvatu pláče nebo hněvu? Jakmile začnete pociťovat tyto přicházející emoce, můžete zajásat, protože se “něco čistí”. Jistě znáte tyto zhuštěné stavy třeba po víkendovém semináři rodinných konstelací nebo v rámci vaší osobní řízené fyzické detoxikace. Ideální je svěřit se do rukou odborníkovi, terapeutovi ale né vždy máme tuto možnost. Pokud to na vás skočí a není někdo takový po ruce, zkuste si vzpomenout na následujících 9 bodů, které jsem napsala v roce 2016 v roce v součtu čísla 9 vibrace tarotové karty Poustevník - moudrý duchovní člověk s lucernou, která svítí do tmavých koutů našeho podvědomí... :-) Jak se tedy zachovat a jak vytěžit z této situace maximum? Připravila jsem pro vás pár bodů, které mám vyzkoušené a senzačně zabírají na široké spektrum duchovně pracujících. :-)) 1. Nesnažte se to pochopit, rozebrat a zpracovat hlavou! Katarze přichází V okamžiku, kdy už cítíte, že “to na vás jde”, nejste vlastně úplně příčetní. Blok se dostává na povrch z hloubi vašeho nevědomí, kde byl i několik tisíc let a dostal se tam v rámci vaší reinkarnace, vaší rodinné genetické linie nebo třeba před pár lety, kdy jste měli nějakou traumatickou situaci a ta se pěkně vpálila do nevědomé krajiny vaší psychiky. Cokoli v tomto stavu afektu budete rozebírat a probírat a analyzovat na prvočinitele, vám bude akorát brát energii. Nechte proces běžet a nezrychlujte ani nezpomalujte přemýšlením. Také by bylo škoda se katarzi vyhýbat a proce v sobě zadusit nebo dělat, že se nic neděje. Ztratíte tak hodnotný signál vaší duše a šanci, něco změnit. Jakmile pokročíte do fáze “výbuch”, využijte jakoukoliv možnost, abyste dostali trauma, negativní energii nebo jakkoliv to nazveme, ze sebe ven. Plačte nebo řvěte, udělejte všechno, co je možné. Čím absurdnější věci vás v tu chvíli napadají tím lepší bude potom výsledek. Říkejte nahlas slova, která vás napadají. Nehrajte si na hrdiny, že si nesmíte stěžovat a plakat. Křičte: “Já jsem na dně! Já už nemůžu! Pořád mne budou ubližovat! To je život na nic! Jsem ubohá nula! Nikdy nebudu mít dost peněz! Nejlepší je říkat to, co vás absolutně nejvíc emočně “rozseká” a opakovat to tak dlouho dokud budete plakat a cítit zlost. Uvědomte si ale, že z vás mluví “program podvědomí” a takto mu přijdete na kloub, že se vyřve s emocí ven. Trauma vyhřezne na světlo a prosvítí jej světlo! Někam se zavřete a cíleně křičte, svíjejte se, klidně se válejte po zemi, udělejte ze sebe největší chudinku/chudáka na světě. Máte na to právo! Zapojte svoje tělo a bušte pěstmi do polštáře, klepejte sebou, máchejte rukama, dupejte. Roztrhejte staré zlaté stránky nebo s nimi práskněte o zem. Trhejte papír, krabice. Kopejte do boxovacího pytle. Absolutně nic, co děláte, v tu chvíli necenzurujte! Myslete na to, že čím více frustrace ze sebe dostanete, tím radikálněji se vám uleví. Zejména muži to mají složitější, protože ženy většinou uleví své nevědomé toxicitě pláčem a za hodinku to mají “hotové”. :-) Chlapi musí cíleně ulevovat a upouštět “papiňák” jinak. Ideálně výše uvedenými technikami. Dobrá rada je také vymalovat nebo vypsat emoce, pocity, hněvy, běsy na papír a poté ho roztrhat a spálit, hodit do WC nebo zahrabat. BÁJEČNĚ SE VÁM ULEVÍ!!! A MÁM VYZKOUŠENO, ŽE I ZHUBNETE.Fajn fáze “výbuchu” je také začít ty věci ke konci přijímat: Přijímám, že jsem nula! Mám právo být nula! Ač se vám to jistě příčí, když to čtete, má to senzační léčebný efekt. Odpadne vám totiž tlak NA VÝKON tlak někým být… Máte právo být nula a když to přijmete, budete mít klid. A věřte mi, přestanete jí být. :-) 3. Nejednejte v afektu s okolím a nic nerozhodujte!V průběhu procesu emočního propadu a následné katarze si ideálně vypněte telefon i počítač. Nikomu nepište a neřešte životní rozhodnutí. Často nás tento stav k tomu nutí! Rozhodně to nedělejte, protože si poté až všechny pocity odezní, můžete zoufat, co jste to proboha provedli. Je to vlastně stav, jako bychom byli opilí. Také nesmíme pod vlivem alkoholu řídit. Neřiďte v tu chvíli svůj život. Není ani dobré, hodit své vlastní emoce na někoho jiného. Nepište kamarádkám ani bývalému partnerovi/partnerce a podobně. Soustřeďte se plně na sebe. Poté, co dokončíte a dočistíte, s největší pravděpodobností budete mít na celou situaci jiný názor. 4. Dejte si sprchu!Voda je zázračný očistný elixír. Když jste si jisti, že emoční stav a jeho průchod je u konce, dejte si sprchu a umyjte si i vlasy. Voda smyje nejen fyzickou ale i emoční nečistotu a odplaví jí do kanálu… kam patří. :-) Ve vlasech se hodně drží minulost, stará energie. Použijte ale přírodní mycí prostředky, abyste na své tělo nenanesli další chemickou zátěž. Doporučuji vědomě vodu požádat, aby nežádoucí energie odplavila. Jistě s námi ráda bude spolupracovat. 5. Dejte si sladkou odměnu!Vaše tělo může mít hlad po prodělané “příhodě” a může, a je to dokonce velice pravděpodobné, mít potřebu sladkého. Dejte si nějakou raw dobrotu. Ideální je kombinace hodně zralého banánu a čokolády. Můj recept je: dva banány do mixéru, deci kvalitní vody, 4 lžíce kvalitního kakaa (nejlépe raw) + lžíce kvalitního medu. Tento koktejl zaručeně potěší duši i tělo. Neodpírejte si “něco dobrého”, udělali jste kus práce na sobě a to je někdy náročnější, než složit vagón uhlí. 6. Napijte se vody!Stejně jako sprcha omyje z venku vaše tělo, je velice vhodné se také vody napít. Doporučuji ale vlažnou vodu nebo teplou nebo slabý bylinkový čaj. Emoční propad je spojený s detoxikací podvědomí a má to velký dopad na fyzické tělo, je třeba napomoci procesu detoxikace vyplavením toxinů z organizmu. Kvalitní čistá voda přirozené teploty je ideální. Hlavně žádné další šoky pro tělo jako hodně studená nebo vařící voda. Doporučuje se po každé terapii, například po masáži, po lymfo-drenáži nebo po nasazování baněk. Super je pár kapek třeba bachových esencí Rescue. 7. Zabalte se do teplého oblečení!Po tomto náročném pocitovém tobogánu se může dostavit také zimnice. Mne se to stává a poté velká únava. Dbejte v tu chvíli na teplé oblečení. Zdá se to jako hloupost ale naše orgány - ledviny a játra a srdce jsou v té chvíli velice zatížené. Především si chraňte ledviny. V terapeutických centrech jsou většinou teplé fleecové deky a přehozy. Majitelé vědí co dělají. Je vcelku běžné, že se začne během procesu odbloku nebo po něm klient klepat zimou. Je vhodné být na toto připraven a nenechat tělo vychladnout. Mělo by tak další šok a proces očisty by se mohl znehodnotit. 8. Uvědomte si podvědomý program! Až se dostanete do klidu a proces bude u konce, uvědomte si váš nevědomý program, který tuto situaci odstartoval. Nebo jaké vaše trauma emoce generovalo. Dnes už ani není třeba vědět, “kde se to v podvědomí vzalo”. Jestli vás upálili v 16. století jako čarodějnici a nebo vás maminka plácla ve dvou letech po hlavě. Většinou u již i napůl vědomě žijících jedinců, stačí jen zvědomit pocit a program. Několik příkladů programů, které je ideální si v duchu zformulovat do věty jsou: “Jsem slabý a proto nic nedokážu” nebo oblíbené “Musím dřít do úmoru, abych měl dost peněz.” Programů může být ale i více. Je dobré si je “vychytat” všechny. Třeba si je napsat na papír a PŘIJMOUT JE. Většinou se toto pochopení nebo chcete-li aha efekt dostaví v průběhu několika následujících hodin nebo dnů. Nezačínejte však analyzovat, dokud ještě cítíte dobíhající emoce. Nemuseli byste se dobrat správného náhledu. Pochopení situace, zvědomění a přijetí celého procesu, je velice důležité. Tak se pohneme radikálně vpřed a to, co nás zatěžovalo, pak už odpadne samo. 9. Pochvalte se za dobře odvedenou práciPoslední část procesu, ale velice důležitá, je pochvala a odměna. V žádném případě si během celého procesu NIKDY NIC NEVYČÍTEJTE. Jste skvělí, tací jací jste. Odvedli jste kus skvělé práce a prošli vědomě procesem odbloku. Máte za to od vesmíru palec nahoru a pamatujte, co jsem psala na začátku. Jste světlonoši, co touto prací pomáhají nejen sobě lépe žít, ale i celé planetě. Vaše zářivá krásná vědomá energie “nakazí” další lidské bytosti a zažehne proces transformace od nevědomého života (života jen na základě karmy tj. na základě nevědomých programů mysli) k životu vědomému (žiji bez omezení, morálně a láskyplně k ostatním šťastný život jaký si přeji). Navíc budete mnohem lépe kooperovat s dalšími bytostmi a společně jednou vytvoříme lepší společnost, když táhneme za jeden provaz. Přeji vám milí čtenáři vše nejlepší v následujících zcela fatálně důležitých letech pro nás i naší Zemi. Vše, co jsem výše popsala, jde z mých vlastních zkušeností. Emoční propady máme všichni. Je to zcela přirozená věc. Čím více programů vyčistíte, tím méně se budou objevovat! Nepolevujte a berte to jako hru. Když jsem s transformací začínala nebo-li byl u mne spuštěn proces zvědomování mého žití, bylo to fakt malé peklíčko. :-)) Za pár let intenzivní práce na sobě žiji mnohem lépe, snadněji, lehce, cestička je umetená… Také proto, že mi tak odpadla karma a individuální ego. Tvořím nyní pro celek, pro dobro celku. Jsem čím dál více sama sebou a proto vám řeknu pár slov na závěr, tak jak mi “zobák” narostl. :-)) To, co jsem výše napsala, může znít jako pěkné duchovní plky, ale já jsem tím vším prošla a říkám na rovinu: Má to kardinální efekt tahle práce na sobě! Hraní si na něco Když srovnám svůj život plný žárlivosti, soupeření, nenávisti ke svému tělu, přetvařování, hraní si na něco, jaký jsem žila před 15 lety a teď, kdy žiji souznění, spolupráci, lásku k lidem ale i lásku k sobě, která se například projevuje v eliminaci z mého života lidí, co mne svojí energií stahují nebo se snaží vysávat. Je to absolutní pravda, že když odblokujete, detoxikujete, pročistíte svá nevědomá traumata, začne celá vaše osobnost vyzařovat zcela jinak a přitahovat jiné situace. Pociťuji, že každý další rok se dostáváme do silnějšího a silnějšího pole fotonové energie, které z nás bude tahat a tahá ty nejhlubší bolístky, abychom se plně zvědomili. Logicky i ty katarze, propady a procesy čištění budou silnější a také je budeme čím dál více cítit na fyzickém těle. Snad vám tento článek bude inspirací jak využít těchto čistících situací ve svůj i všeobecný maximální prospěch. Navazující články: Ava Chrtková: Milujte sami sebe Ava Chrtková: 10 rad jak navázat láskyplný partnerský vztah a efektivně projít obdobím samoty Ava Chrtková: Duchovní fašismus aneb ZRCADLO ZA KAŽDOU CENU Ava Chrtková: Když netečou peníze jak by měly aneb něco tady SMRDÍ! Článek napsala: Ava Brožová - zpěvačka, moderátorka a provozovatelka portálu Příznaky transformace http://www.priznakytransformace.cz Tento článek může být volně šířen a kopírován na jiné weby v plném znění s fotografiemi a obrázky ALE POUZE S uvedením autorky a S PLATNÝM AKTIVNÍM ODKAZEM na Příznaky transformace. )
Bývala jsem kdysi hodně dlouho smutná. Byly mi diagnostikovány těžké deprese, ale paní doktorka zároveň byla nadšená tím, že moje jádro je zdravé a že nejsem typický příklad psychiatrického pacienta, který nemá kontakt s realitou.Ve 20 letech jsem podstoupila psychoanalýzu, dvakrát týdně po dobu 18 měsíců jsem mohla otevřeně mluvit o svých niterných pocitech, aniž by mě někdo soudil a získala jsem tak velkou podporu v tom, že existuje někdo, kdo mě, na rozdíl mého okolí, nemá za úplného blázna. Svůj smutek jsem dlouho skrývala za maskou úsměvu a vždy jsem se snažila působit, že jsem silná, dokonce jsem o své síle byla niterně přesvědčená. To, že mi nefungoval život, vztahy, ani finance, jsem si léta nebyla schopná přiznat. Maska síly byla mým největším štítem, hlavním obranným mechanismem a vždy jsem se snažila působit tak, že nemám žádné problémy, že jsem nad věcí a že mám vše pod kontrolou. Mojí největší noční můrou byl strach z ponížení, z toho, že někdo prokoukne moji masku a poukáže na moji neschopnost, nedostatečnost, že zkrátka můj komplex méněcennosti bude odhalen. V nitru jsem vedla těžký boj. Když jsem přišla do společnosti, potřebovala jsem na sebe upoutat pozornost, abych získala pocit převahy a potvrdila tak sama sobě, že nejsem tak ubohá, jak se ve skutečnosti cítím. V závislosti od svého věku jsem používala různé strategie. Nejdřív to byla snaha ukázat, že nepatřím mezi konzumenty systému, tak jsem nosila dready a vytahané mikiny, piercing a kapsáče, jindy jsem se snažila manipulovat muže sexuální energií, tak jsem nosila výstřední šaty a make up, a pilně jsem trénovala v soubojích s muži o nejvtipnější, nejchytřejší a nejoriginálnější pointu v každé konverzaci. No, co si budeme povídat, valný dojem to na muže nedělalo. Pořád, v každé společnosti, kde jsem se pohybovala, jsem se cítila někde na okraji, nikdy jsem nezapadla do žádného kolektivu, ani sociální skupiny, pro punkáče jsem byla moc měkká, pro "normální" lidi zase moc úlet, pro buddhisty jsem byla čarodějnice. Když jsem náhodou byla ve vztahu, stále jsem měla nutkání se s někým porovnávat, aby mě náhodou nezastínila krása či inteligence jiné ženy. Co myslíte, moje obavy se v mnoha případech naplnily. Často jsem ukončovala své první vztahy z obavy, že by mě můj partner opustil jako první. Nakonec jsem svou touhu někam zapadnout vzdala. Byla jsem unavená ze všeho toho předstírání a dělání dojmu na druhé. Musela jsem si přiznat, že mám problém. A to byl teprve začátek. Protože přiznat si problém pro mě až takový problém nebyl, ale přiznat svou zranitelnost před druhými, to bylo téma na dalších deset let práce. Ještě stále se občas setkávám s lidmi, kteří mě staví na piedestal a mají pocit, že jsem snad nadčlověk. Pro tyto lidi mám dobrou zprávu - jsem stejná jako všichni ostatní, jen jsem se roky věnovala svým komplexům a proto už teď tolik nejsou vidět. Můj nynější vztah ve mě tyto komplexy odhalil, můj přítel si se mnou v prvních letech prošel očistcem i peklem. Musela jsem si přiznat, že jsem hrozná fúrie, bezcitná mrcha, agresivní terorista, citový vyděrač a manipulátor, intrikánka na entou, hromádka neštěstí, neschopný lempl, líná bestie, závislá koule u nohy, špatná matka i hospodyně, nervák, ignorant, naivní sluníčkářka, pyšná egoezoterička, zlomyslná čarodějnice, zakomplexovaná holčička i oběť. Všechno to, čím jsem za žádnou cenu NIKDY nechtěla být!! V těchto temných zákoutích duše jsem v konfrontacích s touto energií postupně našla svou sílu, jako ukrytý zakopaný poklad. To, čeho jsem se nejvíc bála, přišlo jako nečekané odhalení a můj muž mě viděl ve všech těchto podobách. Také si v tom zahrál svou roli a myslím, že jeho proces byl dost podobný tomu mému. Přesto, že jsme společně čelili našim stínům a on se také zjevoval v těch nejnemožnějších a nejvíc nechtěných polohách, jsme se dosud neopustili. Ba právě naopak, čím víc jsme sestupovali do temnoty, tím víc se mezi námi utužovalo pouto bezpodmínečné lásky. Tyto role a jejich odhalení nám pomohly konfrontovat se s našim strachem a přijmout tak ty části sebe sama, které jsme na základě svých představ o konceptech vlastní dokonalosti zavrhli. To z nás udělalo lidštější bytosti, i když stále je co se učit. Toto přijetí sebe sama v různých polohách člověku poskytne dar soucitu a také přijetí druhých lidí bez nutnosti posuzovat. Před pár dny mi napsala jedna stará známá po letech pozdrav, a jaké bylo moje překvapení, když moje srdce zalila vděčnost. Před pár lety jsem se jí přestala ozývat, protože na můj vkus byla málo autentická a mě nebavilo stále kódovat rozpor mezi tím, co cítí a jak vystupuje. Krátká zpráva od ní mě zalila teplem po celém těle a já jsem k ní pocítila lásku, bez ohledu na to, kým se dnes prezentuje být, vlastně mě to ani nezajímá. Nezajímá mě, co si o sobě lidé myslí, zajímá mě, kým ve skutečnosti jsou.Protože nikdo z nás není tím, kým si myslíme, že jsme.Naše myšlenky jsou jen dočasnou formou, ale naše bytost má svou zářivou podstatu a z ní vychází veškerá naše motivace, ač se to z jiných úrovní může jevit jako nepravděpodobné.Každý z nás se vyvíjí a proto naše soudy o druhých nemají valný smysl. Vše odnese čas. Jen naše pravá podstata, stvořená z lásky, tady vždy byla, je a bude ve všech časech, úrovních i směrech. Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/ Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií. )
Aktuální dění snadno člověka stáhne a tak vidíme, jak velká množství lidí zaměřují pozornost někam, kde to nemá pozitivní efekt. Chaos graduje stejně jako emoční napětí mnohých z nás. Teď je ovšem čas zaměřit pozornost na to, co je důležité. Nevěnujte tolik energie médiím. Nechte být šílenství hroutící se politické scény. Věnujte pozornost tvorbě toho Vašeho světa. Nikdo na Vás skutečně nemůže, pokud žijete v Lásce! Každý z Vás tvoří v každém okamžiku ten svůj svět. Současná situace je bezpochyby výzvou. My nepatříme k těm, kteří ji zlehčují. Nicméně dobře víme, že to největší peklo vytvářejí miliardy lidí, kteří denodenně negativně zvracejí všemi možnými směry. Zaměřte se na to, co je skutečně důležité a to pro většinu lidí (píšu většinu, protože někteří z nás mají své poslání právě tam) opravdu není dění na politické scéně, přestože nás všech se různou měrou dotýká. Zkuste mě pochopit. Opravdu důležité jsou jiné věci. Je to Vaše niterné poznání, úroveň lásky, kterou v tomto nelehkém čase reálně žijete, kvalita vztahů s těmi, kdo jsou ve Vaší bezprostřední blízkosti. Myslíte si, že světu prokazujete dobro, když jste ztracení v boji se systémem, v boji s restrikcemi a díky tomu nejste schopní prožít naplněný čas se svými partnery, se svými dětmi? Tento svět se nikdy skutečně nezmění skrze boj. Tento svět se změní jedině, když větší množství lidí najde hlubší realitu a začnou ji konečně a bez odkládání žít. Ano, tak důležité je prohlubování se do nitra. Když nemáte odkud brát, jednoduše nemáte odkud brát! Tam uvnitř je nekonečný pramen inspirace! Tam uvnitř jsou řešení, která by Vás ve snu nenapadla! Trik je v tom, že tento pramen neobjevíte nikdy, pokud se budete donekonečna ztrácet v tom, co je venku. Klidně se vymezujte vůči šílenství tohoto světa, klidně říkejte ne, ale nezapomínejte na duchovní rozvoj, vztahy, krásu života. Nezapomínejte na to, na čem skutečně záleží! V podpoře Jan Nammo... FB Cesta Srdce - Kushi a Nammohttps://chrampoznani.cz/ )
To, že po někom toužím a nemůžu bez něj být, neznamená, že ho miluju. Je jedno, jestli se jedná o mého partnera nebo o dítě. To, že bez někoho nemohu být, znamená jen to, že nejsem samostatná a neumím být sama šťastná. Jsem-li v tomto stavu, pak ten, po kom toužím, mi má přinést štěstí, smysl života, zachránit mě z mého aktuálního stavu, ve kterém mi není dobře. Ovšem, když se zamyslíte nad tím, jak je na tom s láskou ten, kdo se takto cítí, pak je jasné, že trpí jejím nedostatkem. Z toho vyplývá, že: a) nemá druhému, co dát, b) bude druhého zneužívat. Nenechte se zmást tím, že bude tvrdit pravý opak. Třeba: "Já bych se pro děti rozdala. Obětovala jsem pro ně svůj čas, kariéru, zůstala s jejich otcem, i když jsem ho nemilovala." To není obraz milující matky. To je obraz ženy, která se nikdy necítila naplněná a nikdy se nenaučila milovat. Neuměla totiž milovat ani sama sebe. Nebyla nikdy naplněná láskou. Naučila se obchodovat. Se svým časem, péčí nebo tělem. Zneužívala se, protože nikdy nezažila to, co by potřebovalo zažít každé dítě: "Maminka mě miluje takové, jaké jsem a nic za to ode mě nechce." Když nám tento prožitek chybí, těžko se vracíme do stavu lásky. Naše dětství bylo učením se, jak se zavděčit a co dělat pro druhé, abych pro ně byla důležitá, nepostradatelná a tedy neopustitelná. Pak bohužel tvoříme vztahy ze strachu a z nedostatku. Chceme-li se vymanit ze stereotypů zasluhování si lásky druhých, je jediná cesta - dát sebe na první místo a naučit se mít se rád/a. Prakticky to znamená, že nikdy nečiním nic, co by mi ubližovalo a mám ráda všechny svoje stránky. Tedy přestávám ořezávat části své bytosti, které by se mohly zdát nepěkné, neslušné, divoké nebo sebestředné. Většinou jsou to jen iluze a stačí je přijmout, a díky tomu si dovolit zvyšovat celistvost své bytosti. Tato na sebe zaměřená cesta, kdy se poznáváme a rozšiřujeme lásku k sobě, vede k tomu, že plníme svoje srdce láskou a přijetím, které nám postupně přestává dovolovat se jakkoliv zneužívat kvůli druhým, ale zcela automaticky také mizí potřeba zneužívat druhé, aby naplnili náš život. Jednoduše proto, že už sebe a svůj život naplňujeme sami. V tento moment se objevuje reálná schopnost milovat. Můžete si toho všimnout tak, že cítíte, že jste s druhým rádi, že mu rádi věnujete svůj čas, péči a náruč, a děláte to proto, že vám to dělá radost. Pak můžete vidět matku, která se s láskou dívá na své dítě, možná je unavená, ale necítí se rozlobená na osud, že její dítě málo spí, necítí se zneužívaná, když ji potřebuje a také se neděsí toho, co bude dělat, až dítě dospěje a už ji nebude potřebovat. Její láska vychází z dostatku, z toho, že ji cítí v sobě a může ji rozdávat, a současně může dopřávat i svobodu, protože i bez dítěte může být šťastná. Neklade na něj žádné nároky. Nemusí dát jejímu životu smysl. Nemusí se dobře učit, aby na něj mohla být pyšná. Ani se nemusí dobře vdát, aby měla pocit, že ji správně vychovala. Může prostě dělat chyby. Může si žít po svém. Matčinou odměnou už totiž bylo to, že mohla dítěti dávat lásku. Dostala ten dar, že mohla být matkou. Jak nám v tomto tématu mohou pomoci Sluneční esence? Velmi univerzální je zde lípa, která pracuje na doplnění pocitu bezpečí a vědomí, že jsme milování-hodná bytost právě takoví, jací jsme. Růže podpoří naši ženskost a možnost přiblížit se muži díky tomu, že se přestaneme bát jeho blízkosti a dovolíme si schovat svoje trny. Modřín nám může pomoci ze závislosti na druhých a ochotě stát tu sama za sebe ve své ryzí podstatě, tedy bez přetvářky a ohýbání se. Ať se vám to vše daří krásně Bára Zumotová Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz Žena, partnerka, maminka, dcera, sestra, kamarádka... Pro vás mohu být člověkem, kterému se můžete s důvěrou svěřit, kdo vám bude klást otázky, které vám pomohou nalézt odpovědi, které vás nasměrují k vlastní pravdě a spokojenosti. Zákoutí lidské psychiky, spletitost vztahů a rozmanité lidské osudy mě zajímaly už od dětství. Moji rodiče se často stěhovali, navíc můj tatínek je cizinec, takže jsem se mnohem častěji než většina lidí dostávala do úplně cizího prostředí a vždy bylo potřeba nové lidi poznat a navázat nové vztahy. )
Často a s oblibou se mluví o tom, jak muži nejsou dost mužní, jsou neschopní, líní a nedělají pro rodinu dost. Nezřídka se do takové kritiky zapojí i muži, ale velmi si v ní libují ženy. Vedou se různé polemiky o příčinách, ale obvykle je vina ponechána mužům samotným. Z pozice žen bychom si však mohly uvědomit, že jsme to my, které v tomto mají největší vliv. V roli partnerek na nás záleží, jestli se k muži budeme chovat s úctou, respektem a láskou nebo ho naopak budeme ponižovat a kritizovat. Myslíte, že někdo, kdo se cítí odmítaný a nemilovaný, pro vás bude s radostí něco dělat? Nebo spíš bude kopat kolem sebe, stahovat se do sebe či unikat? Skutečně si myslíte, že někoho donutíte k lásce násilím? Ano, násilím. My ženy nedisponujeme takovou fyzickou silou, ale naše zbraně jsou slova a způsob, jakým je používáme. Naše slova mohou zraňovat mnohem víc než bodnutí nožem. Buďme si toho vědomy a nemáchejme kolem sebe dýkou svých slov. Lásku tím nezískáme, jen zraníme druhého a v konečném důsledku i sebe. Chceme-li, aby se k nám muž choval s láskou a respektem, milujme ho a respektujme. Nechcete? Tak s ním nemusíte být. Není povinné být ve vztahu s mužem.Nechcete ho opustit? Pak si uvědomte, že vám ten vztah něco dává. Něco, čemu jste nechtěly dát hodnotu a důležitost, a právě za to můžete začít pociťovat vděk. To, jací muži jsou, z velké části formujeme my ženy. V rolích matek dáváme svým synům zažít, že jsou milovaní, hodnotní. Ten první nejdůležitější vztah mají s námi, se ženami. Role otce přichází později. Otec je vzorem, jak být mužem, ale opět záleží na matce, zda ona otce přijímá, miluje a respektuje. Pokud ano, je bezpečné být jako táta. Malí chlapci prochází obdobím, kdy chtějí být jako táta úplně ve všem. Někdy je to až úsměvné. Náš syn si takto asi ve 4 letech ustřihl vlásky těsně u kořínků nad čelem, aby to měl stejně jako táta, kterému tam vlasy už ustupují :-) V tomto období můžeme jako matky dávat svým malým mužům tu zpětnou vazbu, že tomu dáváme velké, láskyplné ANO. Ano, můžeš být jako táta. Můžeš být mužem, já muže a tvého tátu miluju. Vím, že prakticky toto není pro ženy snadné. Každá z nás si prošla různými zkušenostmi, které se dotkly naší sebehodnoty a sebevědomí. Jen postupně je budujeme a učíme se respektu a lásce samy k sobě. Proto není tak snadné skutečně milovat a respektovat muže. Zkuste po sobě nechtít být v tom dokonalé a jen si dát záměr, že chci směřovat tímto směrem. To stačí. Můžete u toho dělat chyby a může se stát, že se na svého partnera po starém způsobu někdy oboříte s kritikou. Následně si však můžete uvědomit, že chcete jít jinudy. Najít, co jste vlastně v tu chvíli nedělaly v souladu se sebou, že se stalo, že jste pak obvinily ze svých nepříjemných emocí druhého. Zde pak můžete konat změny a podpořit sebe v přijetí, respektu a lásce k sobě, kdy je propojíte s vědomím zodpovědnosti za svůj život a svoje emoce. Pak už totiž nemusíte hledat chyby na muži, ale můžete sobě dát svobodu žít podle sebe. Pak muže vedle vás už netlačíte, aby vás zajistil štěstí a můžete si ho užít takového, jaký je. Osobně miluji tento způsob tvoření vztahů. Je náročný, to je bez debaty, ale rozmnožuje naši svobodu, samostatnost a lásku ve vztazích. Když se stále vracíme k sobě a svému prožívání, můžeme přestat znásilňovat druhé, aby nám dávali to, co si neumíme (z nezralosti) dávat sami, a můžeme si k sobě vybrat někoho, koho chceme takového, jaký opravdu je a nemusí se kvůli nám měnit. Které esence v tomto tématu mohou pomoci? Samozřejmě lípa na posílení sebelásky.Růže na pročištění našich zranění na ženské linii a z partnerských vztahů.Modřín na vymanění se ze závislosti na druhých, která svazuje nás i druhé. To jsou ta nejčastější témata, ale každý to můžete mít ještě v jiných nuancích, takže klidně vyberte esenci, která vás teď nejvíc přitahuje a bude to pro aktuání okamžik ta pravá. O vztazích mužů a žen jsme si povídali i na Příznacích transformace ve vysílání s názvem Jak žije šťastná žena. Autorka: Bára Zumotová http://www.zumotova.cz Průvodkyně na cestě k sobě, autorka Slunečních esencí a lektorka kurzů pro ženy. Podporuje ženy i muže v tom, aby se mohli mít rádi, uměli se ocenit, být samostatní a šťastní. Pak mohou tvořit harmonické, šťastné vztahy. Cestou k tomu je pravda a uvědomění si toho, kdo jsem a co jsem prožil/a. Skvělou podporou na této cestě nám mohou být Sluneční esence. )
Ptáte se mě, co dělat v případě, že máte doma muže, který je příliš závislý na vztahu, na Vaší péči, pozornosti a maminkovské roli. Tito muži často trpí pocity méněcennosti a nedůvěry, která se projevuje jako manipulace dětským chováním ve formě vyžadování pozornosti, žárlivostí, vyvoláváním pocitů viny nebo útoky a zastrašováním. Jestliže je žena v takovém vztahu, pak závislost je také jejím skrytým tématem. Příčinou bývá strach z opuštění, který se může projevovat tím, že žena má strach z hluboké intimity a kontaktu, bojí se dotknout svých niterných pocitů a zranění a raději volí formu úniku- tedy stav tzv. protizávislosti, je příliš dominantní nebo příliš zaměstnaná prací a různými činnostmi, aby nemusela být konfrontována se svým hlubinným nitrem. Chování muže k ženě vždy odráží stav jejího nitra, to jak ona sama zachází s vlastními pocity. Analytická, kritická a citově chladná žena si proto může přitahovat závislé a slabé muže, aby v jejich chování rozpoznala vlastní dětské pocity a nedořešené niterné konflikty. Existují tedy dvě úrovně prožívání, jak se s takovou situací vypořádat. Na vnitřní úrovni je třeba přijímat realitu takovou, jaká je. Je důležité si přiznat, že vlastnosti, které nás na partnerech nejvíce iritují, jsou rovněž našimi utajenými stránkami, které se v sobě snažíme popřít. Je dobré se s tímto faktem konfrontovat a uznat v sobě pocity závislosti třeba i v jiných úrovních - připoutanost k vlastním schopnostem, k představě, že jsem silná a vše zvládnu sama, k práci, k dětem nebo pocitu, že mám vždy pravdu a jsem nepostradatelná nebo schopnější než můj muž. To je ve skutečnosti projevem pýchy, která se snaží kompenzovat skrytý pocit méněcennosti. Teprve tehdy, až žena uzná, že svým chováním "nutí" muže stavět se do slabší pozice, až přizná svou zranitelnost a závislost sama v sobě, může se od takového vztahu osvobodit a umožnit i svému muži, aby se vymanil z pozice dítěte. Druhá úroveň prožívání je úroveň vnější, to znamená, jak komunikuji navenek s okolním světem. Tam je dobré zachovávat autenticky vlastní hranice a jasně a nekompromisně se vymezit vůči manipulaci. Jestliže muž ženu obviňuje, vyžaduje, tlačí, zastrašuje, pak žena by měla použít svou sílu a říct jasné "ne" takovému chování. Pokud muž opakovaně nerespektuje její hranice, pak je lepší ze vztahu odejít. Jestliže chceme napravit své pokřivené vzorce a mechanismy, měly by tyto dvě úrovně probíhat současně. Protože pokud se budeme pouze vymezovat a nepřevezmeme zodpovědnost za své pocity, tak sice třeba odejdeme ze vztahu, ale na vnitřní úrovni se nic nezmění a s dalším partnerem budeme prožívat opět stejné scénáře. Druhým extrémem je to, když žena bere zodpovědnost za celou situaci na sebe a úporně se snaží pracovat se svými pocity, aniž by se vymezila, a očekává přitom, že její muž se změní. Její neschopnost postavit se sama za sebe a bránit se manipulaci pak ústí v to, že v muži narůstá potřeba projevovat čím dál větší agresi nebo slabost. Vše začíná u nás samotných. Ale bez jasné komunikace a autentického projevu se v situacích s lidmi nedostaneme dál. Proto je užitečné poznávat svůj vnitřní svět a nelpět na své dokonalosti. Přiznat své slabiny a umět se s nimi vyrovnat. Celý svět je naším zrcadlem a díky tomuto uvědomění můžeme růst a objevovat krásy života v sobě i v okolním světě. Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/ Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií. )
Život se nedá řídit, ani kontrolovat. Pokud to děláme, naší motivací je strach. Strach z nejistoty, strach z potencionálního nebezpečí, které z úrovně nízkých frekvencí podvědomě vnímáme na každém rohu. Jestliže tedy máme představu, že změníme své myšlení a zajistíme si tak pocit bezpečí, stále nejsme svobodní. Náš život se sice začne ubírat novým směrem a pocítíme jisté výsledky, ale strach nás bude stále pronásledovat. Proto nestačí jen pozitivně myslet. Kdo chce být svobodný, zvolí si svobodu jako prioritu, bez ohledu na koncepty a představy, co svoboda vlastně znamená a jaké podmínky proto musí splnit. Existuje také možnost, že pro dosažení stavu svobody žádné podmínky, které musíme splnit, neexistují. Otázku, co je svoboda, si musí každý položit sám. Odpověď je skrytá pod nánosy konceptů a představ, je to spíše záležitost intuitivního cítění či tušení, nikoliv téma k analytickému rozboru. Jde o to, že dokud máme myšlenky, se kterými se ztotožňujeme, ve skutečnosti svobodní nejsme. Je to z toho důvodu, že myšlenky nás napadají a stáváme se jejich zajatci bez ohledu na to, jestli jsou pozitivní nebo negativní. V příjemných myšlenkách je jistý pocit pohodlí a více prostoru pro iluzi utváření vlastní reality, ale stále jsme jimi do velké míry omezováni. Ten, kdo jde ve svém prožívání do hloubky, až za samotné myšlenky, se setkává s pocity nejistoty, obavami a strachem. Teprve když strachu dovolíme, aby se stal našim průvodcem a spojencem, naší vědomou součástí, můžeme jej plně integrovat do svého těla a necítit se jím ohroženi. Když přijmeme nejistotu jako nedílnou součást našich instinktů, přijímáme také proud života takový, jaký je. Nejistý, nepředvídatelný a neuchopitelný. Divoký a dobrodružný. Život si nelze podmanit, nelze jej zkrotit. Život je samotné vědomí. Je to živoucí Duch, který nás neustále proměňuje a proto kdykoliv se chytáme svých pomyslných jistot, rozmetá je na prach. Člověk, který kráčí cestou k osvobození, si toto uvědomuje a každou ztrátu jistoty vnímá jako požehnání. Jistota = iluze. Proto každá doba, která zdánlivě působí jako nejistá, je vždy plná chaosu a změn, je zároveň předzvěstí transformace vědomí na vyšší úrovně bytí. Je zajímavé pozorovat, kolik protichůdných názorů a tezí my lidé vymýšlíme, abychom se mohli alespoň částečně zorientovat v tak náročné a chaotické době. Mysl tak jedná z důvodu, aby se měla čeho chopit a vytvořit si svůj bezpečný postoj v nebezpečném světě. Zaujímat stanovisko vytváří pro mysl iluzi bezpečí. Uspokojivou odpověď na otázky existence však nelze najít v žádném z myšlenkových postojů. Rychlost, s jakými jsou naše názory zpochybněny, koncepty, plány a postoje rozmetány, je více než kdy dříve citelná. Není se čeho chytit. A tak zůstává jen odevzdat se a důvěřovat, že síla, která nás přesahuje, je inteligentnější, než iluze našich ustrašených starých já, které z posledních sil bojují o své přežití. Nakonec nám pravděpodobně nezbude nic jiného, než své strachy a obavy odevzdat této síle a nechat se unášet proudem života tam, kam určí naše vyšší směřování, naše božská neuchopitelná podstata. Autorka článku: Tara Svobodová http://www.moje-vztahy.cz/ Jsem lektorkou osobního rozvoje, poradkyní v oblasti partnerských vztahů, zabývám se také transpersonální psychologií, scenar terapií a reflexní terapií. )
Dnešní článek bude mít 2 poloviny. Ta první bude hrůzný, strach nahánějící vhled do školství v jeho nejrozšířenější podobě. Staneme se svědky ukázněnosti, memorování, soupeření a ztráty své jedinečnosti. Věřím, že druhá polovina vás zahřeje na duši a ukáže vzdělávání zcela jiným směrem. Ocitneme se jakoby v jiné realitě. Osobně proti vzdělávání nic nemám. Chceme aby se děti naučili jazyk, číst psát, počítat no a pak jim přejeme aby si poradily se vším, co jim přijde do cesty v jejich cestě životem. A aby byly šťastné... To je to hlavní, aby byly šťastné. Opravdu jim to dnešní vzdělání dokáže nabídnout? Pozoruji kolem sebe, že děti jsou zvídavé, tolik se toho naučí a potřebují své vzory. Od prvních nekoordinovaných pohybů, lezení až prvních krůčků. Pohání je zvědavost. Touha objevovat. Vše prozkoumat, všude se dostat, strčit ruku pod tekoucí pramen vody. S příchodem řeči přibyde další rovina jejich objevování. Proč, proč a proč:) Děti jsou nezastavitelné. Nebo ne? Existuje bod v čase a prostoru, kdy tato vášeň dostane pěkně na frak a dříve nebo později začne upadat. Tento bod je nástup do systému základního vzdělávání. Měl bych lepší označení. Komplex základního vzdělávání. Je mi to líto, ale pak se dějí věci, které přímo odporují výše popsanému. První ze změn je klid. Ukázněnost. Děti musí sedět v lavicích. Kde je to objevování? Ten pohyb? Ale už je mu 6 a tak se musí naučit, že musí sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy. Ano, tohle každý chceme pro své dítě. Zní to hrůzněji než jsem si vůbec představoval. Krátce poté jsou představeny zákony džungle - Každý sám za sebe a ten nejlepší vyhrává. Říká se, že žádný člověk není stejný. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Přesto vás budeme porovnávat známkami. Musíte být všichni stejně dobří. Ve všem. Kdo nebude mít samé jedničky nedostane se na školu. Další školu. Kde bude muset opět sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy. K porozumění a vykonání je toho více než dost. To je panečku předmětů a té látky. Pro všechny. Rozumím, že člověk má mít nějaký všeobecný základ, ale některé učivo spíše připomíná IQ test. V reálném životě jsou k ničemu, pokud to není váš oblíbený předmět a pokud jste nějaký takový vůbec měli. Třeba dějepis. Nevím jak teď ale byla to samá jména a datumy. Tuhle někdo, támhle někdo, tehdá a tehdá. Žádné souvislosti, žádné poučení z historie, kterou považuji za nejdůležitější. Když se to člověk naučil, prokázal tím inteligenci a píli. Prokázal, že poslouchal, porozuměl a splnil příkaz to zopakovat. Také jsem nezažil jsem mnoho míst, kde by lidé nesměli spolupracovat. Možná někde na Wall Street. Neopisuj. Budu to známkovat. Musím vědět, jak si vedeš. Nebylo by lepší, kdyby se ti opisující hříšníci nad problémem zamysleli spolu? Když na něj společně přijdou, obohatí je to oba. Představa, že se v práci zeptám kolegy na jeho názor s problémem, který mě dostal do úzkých a oba by jsme za to byly vyhozeni (dostali za 5), je absolutně zcestná. Tuhle část už nebudu dále natahovat. V mnohém se mou nemusíte souhlasit. V mém světě jsem v šoku z toho, jak rozdílně od mého pohledu, k člověku přistupuje komplex vzdělávání. Snad bych to tak i nechal a řekl si, že to líp nejde. Naštěstí se ke mě v minulosti donesly informace, které mě ukázaly že to jde. Nyní se dostáváme do říše fantazie. Asi pro většinu z nás. Vše o čem budu mluvit není jen teorie. Tato praxe na světě probíhá. Ty děti absolventi existují a jsou vcelku úspěšní. Odpověď na otázku – proč to není všude, když je to tak dobrý – asi každý zná. Pro ostatní napovím. Kam by jsme to došli bez sedět, poslouchat, porozumět a plnit příkazy. To je náplň pracovního dne většiny z nás. V tomto ohledu komplex vzdělávání neselhává. Na těchto školách učitel není učitel. Radši se vnímají jako průvodci. Když má dítě otázku, zeptá se jich a oni mu odpoví, případně pomůžou s objasněním otázky. Jak prosté, že. Představa, že dítě ve škole aktivně projevuje zájem patří jen šprtům, ne? Tohle žádné normální dítě školou povinné nědělá. Tito průvodci říkají, že dětí není třeba se dotazovat. Není třeba z nich něco páčit, sami mají mnoho otázek. Mnoho:) Rozdíl je, že 5 leté dítě si ve školce hraje. Někdo jezdí s auťáky a od mala je fascinovám jejich pohybem. Auta vysílá do různých směrů, brodí je různými materiály jako třeba písek. Skoky auťáků z vyvýšených míst a jejich následná reakce je fascinuje. Někdo si rád staví, povídá si, někdo vaří, stará se, pečuje. Někdo pozoruje květiny a otrháváním lístečků nebo pampelišek slouží ke zkoumání z čeho jsou. Když přijdou do této školy, místo sezení v lavici se dále věnují těmto kratochvílím. Nechtějí je tam mít stejné. Každý svoji pozornost zaměřuje jiným směrem a v takto nízkém věku jsou děti skutečně autentické. V této škole mají mnoho mnoho místností, věcí, které můžou v jejich bádání využít. Kde se tedy učí? Fígl je v tom, že v zaběhlé škole jsou děti všech věkových kategorií. 6 až 15 let plus minus. Ty starší děti všeobecný základ ty mladší hravě naučí. Jako je to v jejich útlém věku naučili jejich starší kumpáni. Nepřijde jim to zvláštní. Takový je koloběh školního života. Co myslíte? Kdo vysvětlí lépe sčítání jednociferných čísel dítěti v 6 letech? Někdo, kdo je o 30 let (minimálně) starší nebo někdo, komu je o pár let víc? Děti se mají k sobě blíž. Dokáží si to vysvětlit způsobem, který je pro dospělého mnohdy nepochopitelný, ale stejně tak je to i opačně. Dospělý, i když vzdělaný, nepodá tyto znalosti tak efektivně jako desetiletý, dvanáctiletý. Toto je podložené také vědeckými výzkumy. Ale uvědomuji si, jak moc citlivý jsme na vědci řekli:) Všeobecné znalosti nejsou tak obsáhlé a už vůbec né tak složité. Nechápu, co tam na té škole 9 let dělají – ptají se průvodci z těchto škol. Já bych jim odpověděl. Učí se sedět, poslouchat... Pokud tedy připustíme, že se u dětí jejich zvídavost nezastaví v 6+ letech, že učitelé vlastně čekají na otázky, děti učí děti a netrvá to tak dlouho, co dál? Dál nic. Děti se v mnoha volných chvílích specializují na svůj obor. Zní to směšně u 6 letého dítěte ale když přidáte čas. Tomu dítěti je najednou 10, 12 a více. Je zvyklé se pravidelně a přirozeně učit v kolektivu všeobecnému přehledu od svých starších spolužáků. Neexistují zde známky. Děti pracují společně. Nikdo nepíše sám za sebe. Neopisuj, tam neznají. Naopak si práci ve skupinách chválí. Děti se vzájemně podporují a dokáží i tomu poslednímu Neználkovi vysvětlit o co jde. Ale hlavně, jejich hra nepřestala a mají stále mnoho otázek. Jejich dovednosti a porozumění dané problematiky se zvětšují. Sami od sebe. Hnaní vlastní zvědavostí se ve volných chvílí pouští do studia, výpočtů nebo experimentů. Průvodci jsou jim oporou. Z auťáků se stal zájem o fyziku a o vývoj nových pohonů, z pozorování květin se stala vášeň pro botaniku. Zná vážně všechny květiny. Nevěříte? Zeptejte se ji. V 15 letech z této školy vychází člověk, který má všeobecný přehled, ale taky je velmi specializovaný na svůj obor, který je jeho život a který může intenzivně rozvíjet dál. Nezná soupeření, ale spolupráci. Mnoho životních milníků překonalo díky spolužákům a svým průvodcům. V dalších návazných studií jsou za premianty, protože narozdíl od ostatních spolužáků z ročníku jsou tam správně:) V této souvislosti jsem si vzpomněl na Jakuba Vágnera. Syn Karla Vágnera. Muž predurčen k tomu být hudebník. Jako všichni v jeho rodině. Přesto se stal rybářem. Nesmysl. Rybář. Hahaha. Musel překonat spoustu překážek a stát si za svým. Neměl to jednoduché a přesto to dokázal. Například je to první Čech co natáčel svůj pořad pro National Geographic. Zapálený rybář, kterému se koníček stal obživou. Táhlo ho to tam celý život. Z tohoto pohledu se zdá, že vzdělání v pravém slova smyslu je v našem světě zakázáno. Děti se učí být kolečkem v soukolí. Neučí se dát jejich dar světu. Neučí se rozvíjet svoji vášeň. To co tě baví, respektive dělal bys to i zadarmo, je správný směr kudy se vydat. Když tě to bude bavit, staneš se nejlepším (v uvozovkách). Když budeš nejlepší, peníze si tě také najdou (to je největší strach lidí, kteří ví kudy, ale bojí se o vlastní přežítí, obživu). Je to tak jednoduché. V těchto školách to vědí. Malé dítě je nejlepší ukazatel. Jen mu to nesebrat. To samé platí také pro nás. Máme to jen težší. Ti, co si prošli komplexem základního vzdělání, těm to ve velké míře bylo sebráno. Měli jsme se stát kolečkem. V našem nitru je to ale stále přítomno. To, co můžeme dát a být přitom šťastní. Autor: Jan Brož )
Samota není zlá, je to jen způsob, jak se sblížit sám se sebou. Vždy jsem se samoty bála. Byla pro mě symbolem úzkosti, nudy a prázdnoty.Připadala jsem si sama, když jsem měla být bez druhých. Neuměla jsem samotu správně pochopit ani využít. Děsila mě. Nesebeláska je příčinou strachu ze samoty Stává se to každému z nás, sedíme doma a padá na nás depka. V televizi nic není, internet jsme probrouzdali stokrát a stále nám něco chybí. Aktivit je spousta, ale samotným se nám nechce. Potřebujeme někoho k sobě, abychom měli chuť být aktivní. Zatímco se litujeme, čas běží a my máme pocit, že náš život je prázdný. To prázdno uvnitř nás se jmenuje nesebeláska. Když nemáme rádi sami sebe, nebaví nás být ani ve své vlastní společnosti. Je to logické, když někoho nemusíte, čas strávený s ním vás obtěžuje nebo vyčerpává. Stejně tak se cítíme, když našim jediným společníkem jsme my sami. Jsme závislí na pozornosti druhých a je nám lépe jedině v případě, když my naši pozornost zase věnujeme někomu jinému. Je to tím, že zapomínáme na své pocity a mysl se zabaví, už nás netýrá nudou. Proč ale potřebujeme vnější elementy, abychom se cítili uspokojeni? Kdo žije z vnějšku, nikdy nebude uvnitř naplněný. Je to prosté, pokud mě potěší až přítomnost další osoby, dávám si tím podmínku, že spokojená budu jedině, když bude nablízku. To je ale velmi ošemetné, protože v momentě, kdy se ta osoba vzdálí, prožiju utrpení. Pokud potřebujeme ke štěstí někoho/něco, vždy budeme otrokem vnějšího světa. Osho říká krásnou větu: pokud máš uvnitř klid a harmonii, okolo tebe může být bouřka i hurikán, ale ty zůstaneš stále klidný. Toto je to pravé a moudré umění, vybudovat si v samotě a uvnitř sebe takovou lásku, pochopení a radost, že i když se okolo mě cokoliv změní, budu stále v pohodě. Žít občas v naprosté samotě, nám dává možnost naučit se být si nejbližším společníkem a užívat si to. Co takhle dát si rande sám se sebou? Zní to ujetě? Možná ano, ale vyzkoušejte to! Udělat si plán jen sám se sebou, povídat si, obejmout se, pochválit se, vyrazit na výlet, udělat si sváteční jídlo, potěšit se dortíkem nebo jen spát hodiny a hodiny, cokoliv, co byste si chtěli dopřát s někým jiným, změňte na plán jen se sebou. Může to být první krok k přijímání samoty jako něčeho bezpečného a zdravého. Držím palce :-) Autorka článku: Adéla Chytilová www.sebe-laska.cz Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. document.getElementById('cloak6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e').innerHTML = ''; var prefix = 'ma' + 'il' + 'to'; var path = 'hr' + 'ef' + '='; var addy6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e = 'naslovicko' + '@'; addy6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e = addy6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e + 'sebe-laska' + '.' + 'cz'; var addy_text6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e = 'naslovicko' + '@' + 'sebe-laska' + '.' + 'cz';document.getElementById('cloak6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e').innerHTML += ''+addy_text6e13ccdf7d7f188b7c5e00c0bec7f42e+''; Jsem nadšená lektorka pozitivního přístupu k životu. Věnuji se sebelásce a naučím Vás, jak opět najít sami sebe. Jako své poslání vnímám pomáhat druhým objevovat jejich ztracené JÁ, učím je naslouchat svému srdci a hledám v nich jejich přednosti. Pojďme společně měnit stará přesvědčení, která o sobě máte a nauče se, jak přijímat sami sebe s láskou. )
Strana 5 z 37
Více videí