Lidé se již v dávné historii snažili přiblížit se věcem, které nás přesahují prostřednictvím různých náboženství, technik, ale například v indiánské kultuře nejde ani tak o náboženství, jako spíše o soužití s přírodou a propojování se s tzv. duchy přírody. Celá oblast se úzce dotýká potřeby člověka naplnit svůj život, existenciálně se k němu vztáhnout, ukotvit svůj smysl a život k něčemu vyššímu, něčemu, co nás přesahuje. Ukazuje to, že člověk je tvor bio-psycho-socio-spirituální a touha po duchovní orientaci a růstu je aktuální u každého z nás (ať již rozpoznaná či nikoliv). Soudobě společenské nastavení individualistické, materialistické a na výkon zaměřené západní kultury podstatně opomíjí spirituální složku člověka. I ve vědách o duši člověka převažuje v současné době lineární, příčinně kauzální vysvětlení řady duševních potíží a značný biomedicínský důraz. To vede k tomu, že řada fenoménů a symptomů je patologizována a označována jako nemoc.

Psychospirituální krize vzniká v době, ve které se duchovní a osobnostní růst člověka může vymknout kontrole a stává se chaotickým procesem. Pokud je tento proces podporován a správně dokončen, může být pro člověka velmi očistný a pomoci mu s emočními, somatickými a duševními problémy. Může poté dále duchovně růst a být zdravější, než předtím a zažít mimořádné stavy vědomí, které pak nemusí pro člověka znamenat něco natolik nevyzpytatelného. „Jde o epizody neobvyklých zkušeností, které zahrnují změny vědomí a změny percepčních, emocionálních, kognitivních a psychosomatických funkcí. V těchto epizodách je patrný přesah obvyklých hranic definice a prožívání vlastního Já, tj. posun k transpersonálním zážitkům“.

Jaké jsou spouštěče psychospirituální krize?

Psychospirituální krize je přirozenou a potenciálně vždy přítomnou formou duševního či duchovního rozvoje a sebeléčivých procesů, která zahrnuje zkušenosti neobvyklých prožitků a mimořádných stavů vědomí i psychosomatických fenoménů, které přesahují dosavadní sebepojetí člověka a narušují tak ohraničující funkce ega…Jedná se tedy o krize různé intenzity spojené s matoucími a stresujícími zkušenostmi, kdy se nám začínají dít „nenormální věci“. Pomyslná nádoba našeho ega již nemůže pobrat a zachytit sílu či psychosomatický rozsah některých zkušeností a změněných stavů vědomí, a to může být zdrojem velké úzkosti a strachu, který v důsledku celý transformační proces komplikuje a činí ho náročnějším a velmi stresujícím („zbláznil jsem se“ apod.). Jako by se organismus pokoušel růst za hranice programů, jež ho udržují v mezích obecně přijímané koncepce zdraví.

Krize může být doprovázena silnými emocemi, tělesnými bolestmi, vizemi a často děsivými psychickými zážitky. Přesto je to očistný proces, který po dokončení zanechává jedince psychicky i duchovně zdravějšího, než byl kdy před tím. Zážitky, které provázejí duchovní krize, zcela určitě nejsou produkty nenormálních patologických procesů v mozku, ale jsou projevy psyché jako takové. Mnohé stavy, které tradiční psychiatrie považuje za bizarní a nesrozumitelné, jsou přirozenými projevy hlubinných sil lidské psyché. Jejich vynořování do vědomí, tradičně považované za příznak duševní nemoci, může být ve skutečnosti radikální snahou organismu osvobodit se od vlivu různých traumat, zjednodušit svoji funkci a vyléčit se svými vlastními prostředky – „Tvá slabost se může stát tvou největší šancí“.

Prožitky psychospirituální krize umožňují nastoupit změny v životě člověka a jeho potenciální růst. Nejedná se o navrácení se ke starým vzorcům, ale v hlubokou osobní proměnu člověka. Krize nám přišla, aby přinesla obohacení a změnu. Když jsou ale přítomny silné bariéry ega, které je přísné a nepropustné, nebo okolí na naši proměnu nereaguje pozitivně, můžou být naše zážitky ohrožující.

Obvykle se uvádí 10 forem psychospirituální krize. Každá forma má své obecné fyzikální, mentální nebo emoční komponenty, které jsou pro ni charakteristické. Jedná se o probuzení hadí síly Kundaliní, šamanskou krizi, aktivaci centrálního archetypu jako cesta k probuzení – návrat do středu, psychické otevření, otevření mimosmyslového vnímání, karmické vzorce nebo vzpomínky na minulé životy, posedlost, channeling, zážitky jednoty s něčím, co nás přesahuje, vrcholné zážitky, zážitky blízkosti smrti, zážitky setkání s mimozemskými bytostmi a UFO. Další techniky, které mohou vyvolávat jiné stavy vědomí můžou být jogínská a tantrická meditační praxe.

Tři hlavní kategorie prožitků

• Biografické zážitky – Člověk prožívá zážitky, které se týkají jeho celého života. Nejvíce jsou prožívány zážitky z raného dětství, veškeré nejvíce emocionálně napjaté situace: ztráta blízké osoby, tonutí, operace apod. Tyto zážitky byly a mohou totiž být pořád pro duši traumatické. Ve chvilkové regresi si vybavuje vjemy, příslušné emoce a tělesné pocity z nevědomí.

• Transpersonální zážitky – Mohou se objevit obrazy, motivy, které nemusí souviset s životem člověka. Můžou se rozpouštět hranice sama sebe, člověk může vnímat démony, duchovní průvodce, historické situace a jiné mystické, paranormální zážitky. Může se identifikovat se stromem či zvířetem.

• Perinatální zážitky – Souvisí s porodem, traumatem v období před porodem a během porodu, opět se může jednat o stavy, při kterých se jedinec identifikuje s mytologickými postavami, pocity z jiných kultur, týká se zážitků smrti a znovuzrození. Tyto zážitky jako průběh porodními cestami nás mohou traumatizovat, protože pocity jsou v nás ukotvené, ale jsou vytěsněné.

Dalšími symptomy mohou být tyto: somatické prožitky podobající se životu ohrožujícím stavům, např. infarktu, předtuchy, zážitky parapsychologické a mystické povahy, slyšení nebo vidění toho, co ostatní lidé nevnímají (barvy, světla, zvuky, tvary), vjemy napojení na mytologické a archetypální postavy, fyzické bolesti, energetické prožitky v těle se velmi různí. Platí, že co je pro někoho zajímavá duchovní zkušenost a transformace, může u druhého ústit v duchovní krizi.

Psychospirituální krize co do symptomů velmi připomíná duchovní transformační procesy u náboženských osobností různých kultur – např. známých křesťanských mystiků (Sv. Tereza, Sv. František, Sv. Jan). Literatura z východních kultur obdobně popisuje transformaci jogínů, lámů a jiných duchovních osobností. Stejně tak antropologická literatura popisuje transformaci šamanů ve všech přírodních kulturách lidstva. Často tyto symptomy připomínají bipolární afektivní poruchu, a to zvláště pro časté výkyvy nálad, které jsou pro psychospirituální transformace nebo krize typické.

Šamanské duchovní cesty v procesu uzdravování a proměn

Šamanismus nás učí, že jsme součástí přírody a tvoříme jednotu se vším živým. Ve světě šamanů se všechno, co existuje, považuje za živé. A všechno má duši. Duchovní aspekty všeho živého jsou vzájemně propojeny jemnou sítí – pavučinou života. Protože jsme součástí přírody, stává se ona sama naším pomocným duchem, který nám může mnohé napovědět – například jak můžeme znovu uvést svůj život do rovnováhy a harmonie.

Šamanské krize, které se dají srovnat svým průběhem s psychospirituální krizí často probíhají jako skutečné, někdy život ohrožující nemoci, nebo jako reakce na traumatizaci. Zdůrazněno bývá fyzické utrpení a setkání se smrtí následované znovuzrozením. Elementy sestupu do podzemí se střídají se stoupáním do vyšších pater světa a setkání s duchovními průvodci. Často je popisován kontakt s totemovými zvířaty neboli zvířaty reprezentujícími osobní sílu jedince, a konfrontace s démony nebo zlými duchy. Tyto zkušenosti dávají šamanům schopnost vstoupit do mimořádných stavů vědomí a využít je pro nalezení léčivé kapacity a zprostředkování nových informací, které pomáhají při léčení.

Šamanova cesta začíná obvykle spontánním duchovním setkáním, zpravidla ve snu, při těžké nemoci apod. V té chvíli člověk dosáhne tzv. první realizace, prvního doteku se svým nitrem. Jakmile se člověk poprvé dotkne své vnitřní spirituality, obvykle tuto zkušenost neguje, postaví se do opozice a sám před sebou vše popírá. Je to zcela přirozená reakce, kterou si musí projít každý sám. Jakmile se Vyšší Já ozve znovu, dochází k tzv. duchovní smrti – umírá křečovité ego a vlády se ujímá Nadjá. Smrt ega je však relativně bolestivým procesem, který podle šamanismu může trvat i několik životů, je zakončen probuzením Nadjá. Od chvíle, kdy v duši vládne Vyšší Já, dochází k různým transpersonálním setkáním. To, co šaman při těchto setkáních zažívá, by konvenční psychiatrie klasifikovala jako psychózu, neboť komunikuje s různými duchy, s dobrotivými i zákeřnými božstvy, s Universem atd. S vyspělostí šamana se rozvíjejí i jeho astrální schopnosti – nejen, že může komunikovat se světy, které jsou nám naprosto neznámé, ale časem v nich může i delší dobu pobývat. Hovoříme o tzv. astrálním cestování, kdy šaman může opustit své tělo i na několik dní. Jsou doložené případy jogínů i šamanů, jejichž těla i po několik týdnů nejevila žádné známky života, a přesto, po návratu z astrálního světa, ožila...

„Široké spektrum spouštěcích mechanismů duchovní krize zcela jasně poukazuje na skutečnost, že připravenost jedince na vnitřní proměnu sehrává mnohem důležitější roli než vnější podněty“. – S. Grof